Občanská společnost má před sebou hodně práce

Táňa Fischerová

Přísnost na chudé a benevolence k prohřeškům majetnějších jsou neklamným znamením, že s českou společností je cosi v nepořádku. V demokracii se takovému trendu můžeme občansky postavit. Dokud je čas.

Před několika dny se v novinách objevily dva články, které se týkaly podobné problematiky. Jeden přibližoval úvahu o amnestii pro ty, kdo se přiznají k neplacení daní. Ministerstvo financí ji sice pro letošní rok odmítlo, nový daňový řád, platný od 2011, by ji však měl zavést.

Druhý článek popisoval případ syna sedláka, kterému v padesátých letech zabavili pole a statky, na kterých byla hypotéka po předešlém vlastníkovi, a kterou sedlák splácel až do doby, kdy o majetek přišel.. Musel tehdy nuceně většinu polí prodat, peníze za ně nikdy neviděl a  skončil v Jáchymově. V roce 1966 byl znovu odsouzen k placení hypoték a v roce 1971 se po nátlaku tehdejších funkcionářů zbytku majetku vzdal. Stát mu majetek po roce 1989 ve špatném stavu vrátil, ale náhle v roce 2001 začal ústy zástupce Pozemkového fondu a posléze s požehnáním ministerstva zemědělství vymáhat žalobou onu dávnou hypotéku. Samozřejmě vzrostlou o úroky, takže částka dnes dělá 160 925 korun.

Ty dva případy, shodou okolností umístěné v novinách na jedné stránce, vypovídají o naší současné bídě. Není známo příliš mnoho soudních procesů s lidmi, kteří neplatí daně. Naopak většina bohatých jednotlivců i firem daní bez obav v daňových rájích a stát tak přichází o miliardy. Ministerstvo obchodu a průmyslu je dokonce gestorem internetového portálu, na kterém visí návod, jak to udělat. O tom, že se zákony vytvářejí na míru určitých kruhů, cvrlikají vrabci na střeše. Přesto v případě daňových úniků se stále ještě jedná o trestný čin. Ten se podle nových návrhů všem, kdo léta porušují zákony a poškozují nás všechny, promine. Pokud prý nepřiznané částky zaplatí, bude všechno zapomenuté. Domnívám se, že nikdo nic nesplatí, taky, proč by to dělal. Stejně tady právo přivírá obě oči. Za to „na chudý lidi musí bejt přísnost“.

Vznikají tady však také podivné souvislosti. Tohoto člověka, který chtěl vlastníma rukama hospodařit, pronásledovali funkcionáři všech dob. Od těch z padesátých let, přes ty z let šedesátých, až po ty dnešní. Změnilo se něco? Přitom jsem slyšela o případech lidí, kterým Pozemkový fond vrátil půdu, kterou měli pouze pronajatou, nikdy jim nepatřila. Dnes vlastní téměř celou vesnici, hospodaří pouze na oko a půdu prodávají na pozemky. Takových bude po naší zemi pravděpodobně dost.

Nedávno zesnulý britsko-polský filosof Leszek Kolakowski kdysi napsal definici fašismu: „Základem fašismu jsou atomizované individualismy a egoismy silných — zvůle jednotlivců, vyvázaná ze sociálna.“ Tato ideologie, byť nazývaná jinými slovy se pomalu v určitých kruzích zabydluje. Do jaké míry se filosofie, která staví na siláctví a nechuti k sociálně slabým odráží na stavu naší společnosti, kde je všechno dovoleno silným a mocí chráněným hráčům a kde slabší jsou vydáni na milost a nemilost služebníků moci?

Ano, ještě stále tady máme demokracii. Občanská společnost má před sebou hodně práce.