„Odmítáme placené zdravotnictví“, „Jsme proti snižování mateřské“, „Lepší život pro obyčejné lidi“ — tak zní volební hesla českých socialistů. Komunisté si s nimi notují a slibují zajistit „práci pro všechny“. Zní to logicky, zní to programově. Zdání ale klame: Ačkoli se obě strany vymezují jako levicové (socialistické a komunistické), svými hesly jen potvrzují pravicové (liberální a konzervativní) pravidla hry, podle nichž je nerovnost ve společnosti přirozená, nic není zadarmo a volný trh vládne všem. 

Levice tak svými předvolebními trháky v podstatě přiznává, že pravdu má pravice. Nicméně v rámci čehosi, co nazývá solidaritou, prohlašuje, že bohatší mají zaplatit za ty chudší. Jinými slovy nám česká levice říká: uznáváme realitu nerovnosti, ale budeme ji kompenzovat.

Podobně je tomu i s komunistickým sloganem o práci pro všechny.  Kam se poděla kvalita práce, kterou nám komunisté nabízejí? Copak je práce sama o sobě hodnotou? Vždyť už Karl Marx ukázal, že práce nemá jen rozměr obstarávání obživy, ale je rovněž činností, v níž člověk vyjadřuje něco ze svého já. Práce je místem, kde může být člověk autentický a spokojený. Pokud není, vydělá si sice na obživu, ale odcizuje se svému životu i sobě samému.

Levicový program v českém kontextu nepředstavuje řešení, ale pouze náplast. Ztratil glanc. Neřeší příčiny, ale následky. Např. na třináctých důchodech není nic levicového. Je to obyčejné uplácení části veřejnosti a ryzí populismus, lhostejno, kdo ho prosazuje. Potud je česká pravice vlastně poctivější a upřímnější. Její neoliberalismus, jak ho můžeme vidět v původních návrzích reformy zdravotnictví nebo vysokého školství, má svou jistou logiku a existuje i významná skupina lidí, kteří s ní souhlasí. Je to v zásadě idea, ke které se můžete přimknout — nebo taky ne.  

Co by měla česká levice udělat, aby se opět stala levicovou? Především by měla přestat pracovat s neoliberálními pravidly a začít znovu promýšlet svou vlastní perspektivu.  V době, kdy v severoamerickém prostoru vítězí model maximální otevřenosti a spolupráce ekonomických subjektů nad starým konceptem boje a uzavřenosti (příkladem budiž souboj Googlu a Microsoftu). V době, kdy vznikají projekty zpřístupňující státní správu a její data všem občanům (americký projekt data.gov). V době, kdy ekonomie spojuje své síly s psychologií a neurologií, aby ukázala, jak komplikovaná je lidská motivace (výzkumy Dana Arielyho). Tak v této převratné době se česká levice v lepším případě spokojí s omíláním frází o ústavně zaručené bezplatné péči a vzdělání (jako by nevěděla, že ústava je vždy jen výrazem historické epochy a její sebereflexe), v horším případě se zaklíná slovem „solidarita“, které je na maximum vyprázdněné. Myšlenku v tom však nehledej.

Levice, jak se zdá, letošní volby nakonec vyhraje, ale beztak bude tančit podle neoliberálních not. Jiné totiž nezná. Její škoda. Nejde přece o to radikalizovat požadavky na sociální stát. Jde o to změnit pravidla hry.