Petr Pithart nedávno na jednom pražském setkání Klubu pátečníků objasnil původ Panevropské vysoké školy, kterou absolvovala ministryně spravedlnosti v Babišově vládě Taťána Malá.

Z veřejně dostupných zdrojů se lze dovědět, že kvestorem, tedy ekonomickým vedoucím této soukromé vysoké školy univerzitního typu je Alexandr Ključnikov. Školu se sídlem v Bratislavě založili ruští podnikatelé Alexandr Somov a Vasilij Lipitskij. Spolu s nimi ji zakládal Jan Čarnogurský.

Nikdo by neměl být popotahován za své rodinné příslušníky. Zde je však zřetelná rodinná tradice. Čarnogurského otec Pavol byl za fašistického Slovenského státu politikem za Hlinkovu slovenskou lidovou stranu. Jan Čarnogurský je otevřeným kritikem liberálních a demokratických principů. Již v československém disentu v osmdesátých letech bylo znatelné napětí mezi jeho liberální složkou a jeho slovenskou klerikální variantou, jejímž byl významným reprezentantem.

Čarnogurský za hlavní hrozbu i dnes považuje politickou orientaci na Západ. Je předsedou Slovensko-ruské společnosti založené roku 2006.

Pithart v svém vystoupení reprodukoval osobní rozhovor s Čarnogurským, který mu, jak uvádí, měl výslovně říct, že peníze na vznik útvaru původně zvaného Bratislavská vysoká škola práva, jsou peníze od Putina. Čarnogurský neměl důvod to tajit, protože je Putinovým veřejným obdivovatelem a odpůrcem sankcí, které vyhlásila vůči Rusku Evropská unie poté, co Rusko metodou hybridní války částečně oficiálně a částečně zatím nepřiznaně anektovalo části Ukrajiny.

Z hlediska původu školy a jejích vazeb stojí za zvláštní připomenutí, že toto pracoviště, které začalo s právnickou agendou, postupně rozšířilo své zaměření také na tři studijní obory v oblasti masmédií.

↗

Pokud se ukáže, že ministryně Malá při tvorbě své diplomové práce porušila pravidla, bude to nejspíš vadit stejně málo jako trestní stíhání premiéra. Foto FB T. Malé

Ministryně Malá byla veřejně obviněna z plagiátorství části své absolventské práce na této prakticky ruské vysoké škole na Slovensku, a sice na její pražské pobočce. Sama se hájí, že práci napsala řádně, že práce prošla kontrolami a hodnoceními a byla uznána. Pouze připouští, že mohla opomenout v některém případě uvést zdroj. Je třeba připomenout, že i tak by to bylo z hlediska akademických zvyklostí problematické, protože používat v diplomové práci jiné diplomové práce jako zdroj se nepokládá za vhodné.

Kauza možného nepřiznaného opsání části práce bude pokračovat. Bude zřejmě dál žít svým životem. Možná se ukáže, že jde o skutečné porušení pravidel. A zřejmě to bude vadit stejně málo jako trestní stíhání předsedy vlády za dotační podvod.

Pochybný původ

Původ školy a její pražské pobočky sídlící v prostorách Církve československé husitské v Dejvicích je dostatečným důvodem k pochybnostem, i kdyby plagiátorství nebylo prokázáno. Je jistě možné, že na některých ze čtrnácti bakalářských a magisterských studijních oborů učí věrohodné osobnosti a že škola ve vědecké části své práce dosahuje uznaných výsledků. Její financování a její směrodatná zahraniční vazba, pokud jde o kvalifikaci člena vlády, však vzbuzuje vážné pochybnosti.

Pozoruhodné je přejmenování školy (v souvislosti s jejím rozšířením postupně až na pět fakult) podle Panevropské unie, hnutí, jehož dlouholetým předsedou byl Otto Habsburský. Tento politický směr bývá, zvláště po rozdělení v roce 1965, kdy jej opustila proevropská liberální část (posléze pod názvem Evropské hnutí), vyhodnocován jako radikálně pravicový.

Z významných českých osobností spojených s Panevropou si zvláštní pozornost zaslouží kromě svého dlouholetého předsedy, politologa a poradce KDU ČSL Rudolfa Kučery i současný předseda ODS Petr Fiala.

Této vazby školy připravující právníky (advokátní komora ovšem odmítá její absolventy připustit k advokátské praxi) a publicisty je třeba si všimnout, protože putinovský režim je stále jednostranně spojován s komunistickou ideologií. Ano, současný šéf ruského impéria byl od roku 1975 příslušníkem KGB, tedy elitní organizace prosazující někdy zločinnými prostředky ekonomické, ale i ideologické zájmy sovětské říše. Otázka možné motivace je však nesnadná.

Je těžké tipovat, co se dělo v hlavách vůdců a privilegovaných služebníků minulého sovětského režimu. Nakolik pro ně byl důležitý ruský imperiální zájem a nakolik marx-leninská ideologie. Ideologie jako falešné vědomí, jako ideové zprostředkování reálných ekonomických a politických zájmů, může vlastní směr úsilí zamlžovat nejen široké indoktrinované veřejnosti, ale i samotným aktérům režimu a ideologie. Proto není divné, jak snadno se v Rusku aktéři minulých mocenských zájmů stali hráči na silové šachovnici současného světa.

Putina obklopují problematické postavy, mimo jiné Alexandr Dugin, který chce prostřednictvím programu nacionálního bolševismu a „eurasijství“ sjednotit všechny protiliberální a protiatlantické síly. Ruský nacionalismus spojuje s jistou verzí okultismu a konzervativní podobou pravoslaví. Je to hnutí ostře se vymezující proti „neomarxismu“, proti spojení liberálních a sociálních motivů. Tuto novou ideologii podrobněji představí společná publikace Ondřeje Slačálka, Adama Borziče a Olgy Pavlové o postutopickém radikalismu, která by se měla ukázat na podzim.

Vůči vládě, která právě usiluje o získání důvěry, je nutno zachovat maximální ostražitost. Jinak bychom mohli být brzy nepříjemně překvapeni.