Svá omezení jen těžko odhazujeme

Čtvrtá premiéra LOVEcké sezony přivedla na jeviště Divadla Petra Bezruče v Ostravě klasiku – Rostandova Cyrana. Režisér Martin Františák v inscenaci obrazně i doslova komentuje současný stav společnosti.

Hronek

Patrik Hronek

08.04.2010 10:44

Při analýzách současnosti bývá často zmiňováno coby hlavní rys neustálé zrychlování, tekutost, letmost a pomíjivost. Nové poznatky, události, informace, komunikace a vztahy se valí jako tsunami. Každodenní realitu to znepřehledňuje a relativizuje. Vliv na trvanlivost vztahů to má značný. U nás, v zemi s jednou z nejvyšších rozvodových statistik, zvlášť citelně. Každý po nějakém vztahu touží, ale při sebemenším otřesu se nám ona chabě vystavěná konstrukce bortí.

O síle věrnosti v jedné ze svých zásadních rovin vypovídá Rostandův Cyrano z Bergeracu. Cyrano jako neutuchající fanfarón, buřič a duše zapálená se pouze v otázce lásky (a svého nosu) stává vážným, až zarputilým, což dokáže dotáhnout až do takového extrému, kdy je pro svůj cit i svůj vzhled ochoten riskovat i život. Každý lovec - milovník musí mít trpělivost. Je třeba si počkat na správnou příležitost, zamířit a ve správný moment i vystřelit. Jenže v Cyranově případě se jedná o trpělivost vpravdě božskou, která přerůstá až v záměrnou sebetrýzeň. On jako lovec – milovník svou oběť uštval, ale nikdy nenašel odvahu jí zasadit poslední ránu – vysvobozující pro obě strany.

Cyrano v podání ostravského Divadla Petra Bezruče se daří naplnit konstrukci romantické lásky a úskalí jejího  naplňování jen zčásti. Nad celkovou koncepcí vynikají spíše herecké výkony. Zásadový je ve svém přístupu k takovýmto výzvám v podobě náročných rolí herec Tomáš Dastlík, na kterého lze u Bezručů vsadit s jistotou. Jeho výkon je vyzrálý, i když i na něm je vidět, že na úplné usazení všech veršovaných replik si budeme muset nějakou tu reprízu počkat.

I tento relativně čistý výkon, který je umocněn některými dalšími spoluherci, má režisér potřebu mnohdy zbytečně dozdobovat. Ale týká se to i některých dalších bezručovských inscenací, i když je jasné, že hlavní cílová skupina dá hodně na formu. Jako by na tomto podiu převládala obava z  minimalističtějšího přístupu – tzn. postavit to opravdu pouze a jen na hercích.

V tomto představení je taková tendence dotažena do extrému. Inscenace Cyrano se v některých chvílích v Divadle Petra Bezruče jeví jako statické deklamační divadlo se záchvěvy bezradnosti s nesourodými prvky pro oživení. Onu bezradnost však jen zdůrazňují. Například použitá videoprojekce je však často zbytečná. Nic nového nesděluje, jen ilustruje.

Jako další příklad lze uvést vzezření Sylvie Krupanské v roli Roxany. Její nevinný a zasněný pohled je orámován kučerami jakoby ze skelné vaty, což z ní v určitých chvílích vytváří vystresovanou učitelku zkoprnělou úžasem, co se to v její třídě děje. Jako by nechtěla věřit, čeho všeho jsou ty nevinné dětičky schopny. Jenže tady navíc koprní a balancuje na obrovských podpatcích, což ji na jistotě vůbec nepřidává. A tak místo zevnějšku romantické krásky zde máme spíš zárodek monstra.

Pozice lásky v dnešním uspěchaném světě jako téma v bezručovském Cyranovi je. A opravdu silné. Proto přijde zbytečné „načančat“ inscenaci ne vždy jasnými ozdůbkami, což v důsledku její vyznění zamlžuje. Ale to je u Bezručů pravidlem, jelikož i oni čas od času jen těžko odhazují svá omezení.

Edmond Rostand: Cyrano. Režie: Martin Františák, dramaturgie: Tomáš Vůjtek, scéna: Marek Zákostelecký, kostýmy: Marek Cpin, hudba: Petr Hromádka, překlad: Jaroslav Vrchlický, šermy: Petr Sýkora, pohybová spolupráce: Zoja Mikotová, hrají: Tomáš Dastlík, Sylvie Krupanská, Lukáš Melník, Norbert Lichý, Kateřina Krejčí, Jan Vlas, Markéta Haroková, Tereza Vilišová a další. Premiéra 26. března 2010, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.