Detektivní román rakouského spisovatele Pauluse Hochgatterera Sladkost života rozhodně nepatří ke knihám, které byste si měli vzít k odpočinkovému ukrácení volných chvil na dovolené. Ani moc nezapadá do všeobecně rozšířeného povědomí o detektivkách jako o nenáročném čtivu druhořadé kategorie. Vydavatelstvím Host vydaná Sladkost života je opravdu jiná.

Jde o první český překlad autora, jehož dosavadní tvorba je ovšem rozsáhlejší a jemuž světová literární kritika věnuje pozornost již léta. Právě Sladkost života, v originále vydaná v roce 2006, se může pochlubit hned několika cenami: Deutscher Krimi Preis (2007) nebo Literární cenou Evropské unie (2009).

Že bude hlavním cílem vídeňského prozaika znepokojovat čtenáře, naznačuje už teskná atmosféra pokoje se spící holčičkou na obálce knihy a motto románu, jímž je citát Johna Locka: „Jelikož je ovšem hlavní příčinou dětského strachu bolest, spočívá prostředek, jak děti otužit a zocelit, v tom, aby si zvykaly bolest snášet.“

Civilní povolání spisovatele Pauluse Hochgatterera, který působí jako dětský psychiatr, se zásadním způsobem do jeho knihy promítá. Galerie psychických deformací charakterů, nezvládnutá socializace, agresivita vůči lidem a zvířatům, absence jakéhokoliv soucitu a empatie — právě to jsou momenty knihy, které znepokojují nejvíce.

Obraz rozklížené společnosti, který jeho kniha podává, vzbuzuje úzkost. Agresivita generuje agresivitu a patologičtí rodiče vychovávají jen další lidské zrůdy.

„Vzpomíná na oba roky, kdy měl Björnova bratra na náboženství, na malé tvrdé pěstičky, jemnou jizvu vlevo nad horním rtem a prázdné oči, které se rozzářily, jen když ve třídě brečel někdo jiný. Vzpomněl si na rozervané učebnice spolužáka, který vedle něho seděl, na prokopnuté dveře od skříně a úlevu kolegů, když se řediteli podařilo přimět chlapcovy rodiče, aby syna vzali z gymnázia a dali ho na druhý stupeň základní školy. Nakonec si vzpomněl na ono ráno, kdy se před něho ten dvanáctiletý kluk postavil, díval se na něho zespodu a polohlasně řekl: »Pátery je třeba přitlouct na kříž, to říká můj táta a já taky.«“

Velmi cíleně pracoval autor s kompozicí románu. Čtyřiadvacet kapitol knihy s aritmetickou přesností rozdělil mezi čtyři hlavní paralelní linie, jež až na jednu výjimku v závěru s železnou pravidelností nechává rotovat kolem ústřední záhady. Tou je nevysvětlitelně brutální vražda bez zjevného motivu, která otřese v době vánočních svátků obyvateli rakouského městečka.

Čtyřmi hlavními postavami, jež provázejí dějem, jsou psychiatr Horn, detektiv Kovacs, farář Bauer a zprvu bezejmenná osoba se zvrácenými psychopatologickými rysy, jež jako jediná hovoří v ich-formě. Úkolem Horna je péče o sedmiletou holčičku Katharinu, která byla v době vraždy svého dědečka v bezprostřední blízkosti místa činu a jako první nachází zohavenou mrtvolu. V důsledku tohoto traumatického zážitku přestává mluvit.

Detektiv Kovacs se svým týmem zjišťuje stopy a pátrá po bestiálním vrahovi. Psychicky narušený farář zase pobíhá po nocích prázdnými ulicemi města, pozoruje dění a kromě svého iPodu, který neodloží ani během pohřebního obřadu, naslouchá také obsedantním hlasům, které bychom u duchovního asi nečekali. A konečně je tu ona tajemná sadomasochistická osoba, jejíž osobní promluvy ukazují svět optikou vrchovaté bezcitnosti a zvrácenosti.

Tím ovšem výčet podivných individuí nekončí: mladá žena považuje své dítě za vtělení ďábla, sadistický otec trýzní svou dceru ocelovou trubkou, při vánoční amnestii byl z vězení propuštěn asociální delikvent atd. Adeptů na možného pachatele bestiální vraždy je rozhodně víc než dost.

Po celou dobu příběhu se neodbytně vrací otázka: „Kdo může něco takového udělat?“ Na tu odpovídá detektiv Kovacs ve scéně, kdy stojí nad tisíci umrzlými včelami, jimž kdosi neváhal uprostřed zimy rozbít úly: „Něco takového udělá jen člověk, který má problém se sladkostí života…“ Věta je zároveň vysvětlením názvu knihy. V překvapivé pointě románu se dovídáme, že mnohem podstatnější než „kdo“ je nakonec „proč“ a „za co“.

Hochgattererova kniha vyžaduje na čtenáři velmi pozorné čtení. Útokem na ostražitost čtenáře je neustálé střídání čtyř paralelních linií, a to až do chvíle, kdy pochopíme jejich opakující se pravidelnost. Popsaný detektivní román rozhodně není z těch, které význam drobných detailů, narážek a odkazů přežvýkají a naservírují čtenáři v podobě jednoduchých oznamovacích vět.

I při sebevětší soustředěnosti se po přečtení posledních stran pravděpodobně stane, že pro uspokojivé pochopení toho, co se vlastně stalo a proč, budete muset zalistovat zpátky k některým zdánlivě nepodstatným momentům příběhu. Opravdu nejde o lacinou detektivku, ale o drsnou sondu do antihumanistického světa bezcitnosti, jež překročila svůj žánr.

Paulus Hochgatterer. Sladkost života. Host, Brno 2010.