Deník Referendum Domov

Politické hnutí Senátor 21, které loni založil senátor Václav Láska, bývalý člen Strany zelených, se dočkalo prvního velkého volebního úspěchu: jeho kandidát Tomáš Goláň, daňový poradce ze Zlína, byl zvolen ve víkendových doplňovacích senátních volbách na Zlínsku členem horní parlamentní komory. První příspěvek tohoto hnutí k naplnění smyslu Senátu, jak na svém webu proklamuje, se tak povedl.

O zkušenou, respektovanou a důvěryhodnou osobnost se v případě Tomáše Goláně rozhodně jedná, soudě alespoň podle mínění i těch jeho spoluobčanů v senátním obvodě, kteří mu hlas nedali. A rozhodně nebývá příliš častým jevem, aby se v horní komoře objevil expert na daňový systém. Přesto je dalšímu očekávanému tažení tohoto hnutí třeba věnovat zvláštní pozornost.

Prostor pro osobnosti
Hnutí Senátor 21 si klade za cíl zapojit do politiky „nezávislé osobnosti“ a poskytnout jim pro kandidaturu do Senátu kvalitní odborné zázemí a platformu. Jak si tyto „nezávislé osobnosti“ představuje dle dalších kritérií, pak fakticky upřesňují další programové priority, které se dotýkají aktuálních vnitro- i zahraničně-politických výzev.

Zakladatel hnutí Václav Láska opakovaně zdůrazňuje, že smyslem existence této platformy je právě podpořit a koordinovat kandidaturu osobností do Senátu, jak už název hnutí napovídá. Podle senátora Lásky je horní komora především půdou pro uplatnění výrazných osobností, které něco v životě dokázaly a disponují nespornou odbornou erudicí i profesními zkušenostmi. Hnutí zároveň deklaruje, že smyslem jeho existence je vytvořit takovou platformu právě proto, že tradiční politické strany generovat silné osobnosti do řad zákonodárců v horní komoře nedokážou.

Strany pro straníky, senátoři 21 pro všechny
Pokud bychom se pokusili na základě výše uvedených charakteristik hnutí Senátor 21 nějak politologicky definovat, jedná se o zajímavou kvintesenci tří v jistých ohledech zcela odlišných aspektů profilace. Hnutí se snaží osedlat antistranický afekt skrze vytvoření platformy, která se přibližuje úloze a popularitě dalších antiestablishmentových subjektů, jež se v současnosti rodí a sklízejí úspěch prakticky všude po Evropě.

Zde jde ovšem taktéž o monotematickou platformu, jejímž cílem je uspět v senátních volbách. Nejde tedy o snahu proměnit se v relevantního aktéra českého stranického systému, nýbrž toliko o platformu konkurence a oslabení sněmovních stran v horní parlamentní komoře. Antistranický a antiestablishmentový afekt je však výrazně oslaben ideovým fundamentem hnutí, tj. trvání na principech i institucionálním rámci liberální demokracie, prozápadní orientace a odpor k oligarchizaci politiky.

Bohužel taková plejáda motivů logicky vyvolává dojem, že se jedná o kritéria, která si vzájemně odporují a jejichž výsledkem může být toliko skutečnost, že se tomuto hnutí podaří vygenerovat několik silných osobností, které osloví v příslušných obvodech voliče, získají mandát a přispějí tak k faktickému posílení opozice proti babišovsko-zemanovskému bloku v horní komoře. Sjednotit je názorově v konkrétních parciálních tématech však bude prakticky nemožné. V takovém případě může větší zastoupení senátorů za Láskovo hnutí přispět toliko k fragmentaci, a tedy i větší míře nepřehlednosti a nevypočítatelnosti Senátu v hlasování o konkrétních návrzích.

Druhou možností však je, že budou nominováni toliko ti, kdo silný ideový fundament, jenž v programu hnutí senátor Láska zdůraznil, sdílejí nade vší pochybnost. V takovém případě ovšem nelze očekávat, že by takových osobností i senátních obvodů bylo mnoho. Momentálně jsou kromě zvoleného senátora Goláně navrhováni ještě tři další kandidáti v severních Čechách, přičemž jeden z nich, ředitel chomutovské ZOO Přemysl Rabas, je stejně jako Láska bývalým členem SZ a jejím poslancem v letech 2006–2010 (dalšími uvedenými kandidáty jsou Zdeněk Bergman v Teplicích a Michaela Tejmlová v Jablonci nad Nisou).

(Ne)poznané stranické osobnosti
Postup nominací těchto nestranických osobností by nebyl tak kontroverzní, kdyby nebylo součástí sdělení zároveň to, že tradiční politické strany výrazné osobnosti do Senátu nenominují, a proto jejich zástupci nedokážou dostát nároku nezávisle kontrolovat Poslaneckou sněmovnou přijímanou legislativu. Představitelé hnutí Senátor 21 se naopak domnívají, že dosavadní strav horní komory svědčí prakticky o opaku.

Více než dvacetiletá tradice, kterou nyní český Senát disponuje, a již několikeré volby, které ve všech senátních obvodech proběhly, však nesvědčí o tom, že by v Senátu nezasedaly osobnosti.

Kontrolní funkci Senátu vůči Sněmovně nelze měřit množstvím senátních vratek, nýbrž spíš tím, jak moc senátoři dokážou zhodnotit a odsouhlasit lege artis navrhovanou legislativu. Do jaké míry je pak podobné rozhodnutí stranické a do jaké míry nezávislé a odborné, je jen velmi těžko zodpověditelné. Jisté je, že aktivita senátorů, která obnáší předkládání pozměňovacích návrhů ke Sněmovnou přijatým zákonům i vlastní návrhy, nasvědčuje tomu, že v Senátu žádní pucfleci a disciplinovaní příslušníci stranického stáda nesedí a nikdy většinově neseděli.

V dějinách českého Senátu byl toliko jeden jediný moment, kdy Senát (i vlivem tehdejšího personálního složení) schválit trestuhodnou novelu Ústavy, která horní komoru zbavila dvou významných pravomocí: volit prezidenta republiky a podávat návrh na obžalobu z velezrady vůči prezidentu republiky samostatně, tj. bez dnes schváleného nutného spolusouhlasu Poslanecké sněmovny. To se psal rok 2012 a Václav Láska ani nikdo z hnutí Senátor 21 ještě v Senátu neseděl. Za jejich snahou vytvářet dojem nedostatku osobností jsou tak daleko víc pragmatické pohnutky a tendence osedlat si aktuální společenskou náladu.

Antiestablishment jako záchrana Senátu
Vedle obecného odporu k oligarchizaci a „povýchodňování“ české politiky posledních let konkretizují zástupci hnutí smysl svého odporu k takto profilovaným politickým aktérům právě důrazem na roli Senátu coby kontrolora Poslanecké sněmovny a garanta zachování polistopadového politického režimu v České republice.

Z tohoto hlediska jde o důležitý příspěvek k posílení opozičních pozic a hráz proti tomu, aby v Senátu získaly většinu zástupci stran, které formují připravovanou koaliční vládu. K takovému úspěchu je však potřeba dosáhnout toho, že takto profilovaní kandidáti uspějí ve většině volebních obvodů. Navzdory velkolepým proklamacím však hnutí Senátor 21 všechny obvody pokryté rozhodně nemá.

Z toho důvodu je nemístné tvrdit, že hnutí Senátor 21 sežene kandidáty ve všech obvodech, ve všech bude mít stejnou šanci uspět a v posledku také uspěje. Ne všichni straničtí kandidáti ve všech obvodech jsou totiž tak šedivé myši, jak je senátor Láska s despektem líčí. Naopak, pokud chce hnutí Senátor 21 naplnit své programové cíle, mělo by více kooperovat s opozičními sněmovními stranami pravého středu, které právě staví ony příslušné silné osobnosti v senátních volbách.

Pokud je pak takový kandidát přijatelný, mělo by ho hnutí podpořit, nikoliv proti němu stavět protikandidáta. Ve Zlíně přinesla strategie „rozdáme si to“ úspěch, avšak poražená lidovecká kandidátka ve druhém kole Michaela Blahová by jistě nepatřila mezi ty, kdo by výše vyřčené programové teze hnutí v zásadě nepodepsal.

Ke kooperaci s ostatními stranami pravého středu by však bylo třeba zbavit se zmíněného kyselého antistranického zápachu, který z útrob hnutí Senátor 21 taktéž čpí. Naopak by pomohlo s respektem si definovat, který z navržených protikandidátů tradičních stran je pro Láskovo hnutí přijatelný, a toho pak ve volbách podpořit. V opačném případě totiž kromě výše zmíněné fragmentace hrozí i to, že se středopraví kandidáti vzájemně vyruší a smát se budou strany rodící se vlády.

Respekt k liberální demokracii, dělbě moci a roli horní parlamentní komory všechny tyto aktéry spojuje. Jít proti sobě znamená fakticky rezignovat na jejich obranu. Praktickým důsledkem pak bude silné zastoupení těch, kteří Senát nemají rádi a chtěli by ho nejradši zrušit. Zachránit Senát tak znamená spolupracovat s tradičními stranami, nikoliv do nich kopat a zpochybňovat osobnostní kvality jejich senátorů.