Poloplný START

Nová dohoda o strategickém odzbrojení žádnou revoluci nepřinese a dnes je výhodnější pro Rusko. Kdo to nedokáže skousnout, nemůže její skutečný význam nikdy úplně docenit.

Čtyřicet osm. Přesně tolik jsem za posledních pět dnů napočítal v české publicistice varování před Obamánií či obamovskou naivitou – před přílišným optimismem, který je s bezpečnostní politikou současného prezidenta Spojených států spojován. Nevšiml jsem si, že by kdy Obamánie českou kotlinou prošla, pokud k ní nepočítáme zálibu ve sčítání limuzín, ostřelovačů a kuchařů, které si americký prezident přiveze..., ale to je teď jedno. Důležité je, že pochvalné komentáře jsem k tématu viděl jen tři. Až tedy Obama ve čtvrtek přijede, budou čtenáři českého tisku náležitě obrněni: Nová dohoda o omezení strategického arzenálu znamená jenom málo, ne-li nic.

Je jasné, že takový obraz není úplně přesný. Našinci tu ale zanechává dilema: pokud se rozhodne zdůraznit fakta, musí dát v mnohém zapravdu skeptikům; pokud se rozhodne zdůraznit kontext, nebude moci říct o výsledku mnoho konkrétního. Faktem je totiž, že sama dohoda, již v Praze podepíší Barack Obama s Dmitrijem Medveděvem, není ke světu bez jaderných zbraní žádným skokem, nýbrž jen symbolickým pootočením hlavy (což tvrdí radikálnější občanstvo). A také skutečností je, že nová úmluva je výhodnější pro Rusko než pro Spojené státy (což tvrdí lidovky i MF Dnes, jež obě pořád zaměňují Rusy a Rusáky).

Proč jde o fakta a nikoliv o domněnky, to je vysvětleno jinde. Nyní ke kontextu: Barack Obama je prezident kompromisů. S jeho nástupem do Bílého domu se pojily naděje, které by nedokázal naplnit ani absolutně vládnoucí císařpán, natož prezident odkázaný na svéhlavý Kongres a politickou stranu s tak rozmanitými zájmy. Obama nicméně není bezpáteřník. Neustupuje z vize, již vtěsnal do rétorické figury loni v Praze. Střídá jen nástroje, a pokud cítí potřebu, svůj postup zpomaluje.

Cestu k bezjadernému světu (rozuměj k bezpečnějšímu světu, v němž budou jaderné zbraně pod mezinárodním dohledem a ve kterém se bude velikost nukleárních arzenálů postupně snižovat) rozdělil do dílčích kroků. Ve zkratce je lze vyjmenovat následovně: symbolický konec unilaterální politiky USA; výměna politiky konfrontace za politiku dialogu; série vstřícných gest vůči ne zrovna přátelským režimům, jejichž patrony jsou Rusko a Čína; zahájení dialogu o bilaterálním odzbrojení s druhou vojensky nejsilnější velmocí; představení nové jaderné doktríny; získání ostatních států pro politiku odzbrojování; reforma Úmluvy o nešíření jaderných zbraní; zisk podpory od spolehlivé většiny amerických poslanců a senátorů; získání podpory Číny a v posledku reforma globální bezpečnostní architektury v rámci OSN.

Nová dohoda o redukci strategických arzenálů je kdesi v polovině cesty. Platí přitom, že žádný krok nelze přeskočit (a to bez ohledu na jeho úspěšnost) a že ten nejtěžší zápas bude muset svést doma. Nejde a ani nemůže jít o průjezd neohroženého rytíře pekelnou stezkou. Jde tu o kampaň, do níž vstupují nejrůznější lobbisté, vojáci a podivní politikové, se kterými si musí Obamova vláda zadat, jelikož jejich podporu potřebuje.

Bude to nakonec mít význam? Posvětí účel prostředky? To nelze s určitostí říci. Nový START je možné přirovnat k typicky poloprázdné, nebo poloplné sklenici. Pro ty, jež dávají přednost jistotě rozděleného světa a pro ty, jimž vyhovuje prostředí, ve kterém se liberálové s autokraty nemusí bavit a kde se spoléhá na osvědčené zastrašování, pro ty je Obamova strategie velkým až nemravným hazardem, případně naivitou. Ale pro ostatní, pro ty, jež mají za nemravný dnešní svět, a pro ty, kteří si uvědomují, že při zvládání nových výzev musí být Rusko spojenec, ať už je uvnitř jakékoliv, pro ty má Obamova strategie smysl i přes všechna rizika.

Barack Obama je prezidentem kompromisu a nová dohoda o redukci strategického arzenálu není o sobě nic převratného. Obojí půjde docenit teprve časem. Dle mého názoru je ale zapotřebí vážit si už investovaného úsilí, protože lepší (a prosaditelná) alternativa ke změně není. A taky kvůli těm osmačtyřiceti varujícím. Zápecní realismus není postojem, jímž by se bylo záhodno v uvažovaní nad mezinárodní politikou inspirovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.