Doleva, doprava, či dobře?

Bez ohledu na to, zda je politika levicová, nebo pravicová, by neměla postrádat základní prvek solidarity a ke společenským problémům by měla přistupovat především racionálně.

Zbarta

Zdeněk Bárta

07.04.2010 08:00

Politici ucházející se o naše hlasy v nadcházejících volbách se nám snaží vnutit zjednodušené pravolevé hodnocení politiky. Rozumnější je však posuzovat jejich partaje ne podle proklamací, ale podle jejich vůle zajistit dobrý život co největšímu okruhu občanů. Levopravé dělení je často matoucí – za posledních dvacet let u nás mnohé „pravicové“ principy zastávali levicoví politici (privatizaci bank) a naopak (viz vztah naší „pravice“ k občanské společnosti).

Důležitější je taková politika, která je prostě rozumná. V takovém Dánsku dosahují například téměř nulové nezaměstnanosti „pravicovou“ možností libovolné výpovědi ze zaměstnaneckého poměru spojenou ovšem se štědrou „levicovou“ podporou nezaměstnaných, kterou jim zajišťuje stát spolu s velkorysým programem jejich rekvalifikace.

Pro posouzení optimální správy země je vedle vymahatelnosti práva důležitý vztah k jakkoli handicapovaným občanům – zdravotně, sociálně, etnicky atd. Obě tyto zásady nalezneme již v základech našeho západního pohledu na správu země, v naší židokřesťanské tradici. Za stovky ostatních míst Starého i Nového zákona citujme alespoň Ježíšovo: „… v Zákoně je nejdůležitější: právo, milosrdenství a důvěra“ (Mt 23,23). Celou Biblí i celou židovsko-křesťanskou tradicí zní jasný cantus firmus v jiných náboženstvích nevídaný a neslýchaný: zásadní je pomoc člověku, který je v nouzi. Prokazovat lásku vdovám a sirotkům, vězňům, nemocným a jakkoliv trpícím patří k podstatě biblické víry.

Jako základní realizační funkce církve se uvádějí: diakonia (služba bližním), leiturgia (oslava Boží), martyria (svědectví víry), koinonia (společenství). Pouze liturgie, bohoslužba jako by se zdánlivě netýkala našich bližních, ale Boha. Je to však omyl: proroci a zejména na ně navazující Ježíš podmiňují bohoslužbu službou bližním: „cokoli jste neučinili těmto maličkým, ani mně jste neučinili.“ Současný papež dobře napsal: „Služba lásky (tj. diakonie) není pro církev nějakým druhem dobročinnosti, která by se také dala přenechat druhým, nýbrž náleží k její podstatě, je to nezadatelné vyjádření samé její podstaty.”

Státy západního světa postupně v průběhu dějin přejímaly od církve její sociální ethos do svých vlastních agend. Země s křesťanskou tradicí navíc pochopily s postupující demokratizací, že ohled na slabé je pro ně nejen mravný, ale i účelný: udržitelná politika je pouze taková, která nerozevírá příliš sociální nůžky a nevede k násilným pokusům o změnu či nápravu revoluční cestou.

Většina západních zemí začala praktikovat to, čemu se říká sociální stát, který je založen na solidaritě mezi těmi, kterým se daří lépe a těmi ostatními, kterým hrozí sociální exkluze až na sám okraj společnosti; a stal se již napořád součástí dobré standardní křesťanské politiky. Proto je současná Obamova reforma zdravotnictví v USA něco tak úžasného.

U nás však v poslední době slyšíme naopak dennodenně úvahy politiků i publicistů o tom, v čem bude třeba omezit sociální stát, kde bude nutno utáhnout kohoutky sociálních dávek či zdravotního pojištění. Přílišná sociální velkorysost nás prý vede do propasti zadlužení líčeného v nejčernějších barvách, jakkoli na tom nejsme relativně zdaleka tak zle.

Začínají se ozývat hlasy, které povzbuzují neochotu méně rizikových skupin podílet se na nákladech například na léčení skupin rizikových. Bohatí a zdraví lidé jsou vyzýváni nepodílet se svým pojištěním na pomoci nemocným a starším lidem. Hrozí, že sociální stát ztratí v očích těch úspěšných svoji legitimitu – proč bychom byli solidární s neúspěšnými, nemocnými a starými?

Bohatí a úspěšní přestávají mít pocit, že sociální stát dvacátého století je rozumné uzpůsobení k praktické správě země. Největšími prostředky disponují nadnárodní společnosti, u kterých hrozí, že jim bude šumafuk, co se děje v jednotlivých národních státech. Demokratická politika tak v jednotlivých zemích ztrácí význam, hrozí, že ti nejmocnější vycítí šanci zbavit se zátěže sociální solidarity, kterou objevilo 20. století.

Do toho asociální politici považující se za pravicové, ne-li konzervativní, povzbuzují v úspěšných pocit křivdy z toho, že chudým se dostává srovnatelné péče s péčí o bohaté, odmítají se zabývat antidiskriminačními opatřeními či integračními programy pro sociálně vyloučené, pravicový extremismus začíná být pro mnoho lidí sexy. Přitom základní pravidlo skutečné nobility, ne té zbohatlické, pravidlo skutečného šlechtictví ducha, totiž že majetek zavazuje, se tak postupně vytrácí.

Zbaví-li se však společnost posledních zbytků křesťanské sociální integrity, nejen že ztratí schopnost přežít sociální stát, ale s ním ztratí smysl i celý model demokratické správy země, která bez sociálního smíru není myslitelná. Obávám se, že jsme pozvolna, ale jistě, k tomuto vývoji směrováni.

Přitom demokratický sociální stát může přežít ledacos: zpomalení hospodářského růstu, může přežít i velké zadlužení a může přežít i řadu dalších pohrom, včetně válečných a přírodních katastrof. Nepřežije však konec solidarity bohatých s chudými, mladých se starými, zdravých s nemocnými, většiny s minoritami. Jestliže se společnost vzdá toho základního pojítka demokracie – solidarity a sociálního cítění – diakonie v tom nejširším slova smyslu, můžeme se nadít jen toho nejhoršího.

A na tom není nic ani levicového, ani pravicového. Stabilita a samo přežití společnosti v našem stále složitějším světě nezávisí na levicové, či pravicové rétorice. Záleží na tom, jak budeme schopni včas rozpoznat hrozící riziko demokracie, krizi sociálního smíru, ohrožení životního prostředí pod záminkou udržení pracovních míst, konec mezikulturního dialogu atd., nabídnout proti nim účinná řešení, posoudit jejich dopady a nakonec vybrat ta nejlepší a důsledně je realizovat. Kdo z politiků ucházejících se o naše hlasy v nadcházejících volbách tato kritéria bude schopen naplnit, nechť posoudí laskavý čtenář sám.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jan Černý - Brno

Čtvrtek, 8.Dubna 2010, 12:38:52

Nevím, zda skutečně platí, že solidaritě chudých s bohatými, mladých se starými atd. není nic levicového nebo pravicového (tedy přesněji řečeno: myslím si, že je to navýsost levicové, ale autor to možná myslí nějak jinak a bylo by potřeba o tom diskutovat), ale jsem si jist, že v současné ČR se odehrává zásadní boj o sociální stát, který má podobu sporu levicových a pravicových stran. Pravicové strany jej chtějí demontovat způsobem, který autor celkem přesně popisuje v sloupku, levicové strany jej "konzervativně" brání (a ano, zapomínají přitom na ochranu životního prostředí). Vyvozovat z toho, že nezáleží na tom, zda je strana pravicová či levicová, zdá se mi být zcela postavené na hlavu a nehodné vzdělání autora. Lidé, kteří, jsou na onu solidaritu opravdu odkázáni to ostatně dobře vědí, a podle toho též volí...

Co se týče malých stran, k jejichž "sympatickým sympatizantům" Zdeněk Bárta patří, je dnes jasným zastáncem sociálního státu KDU-ČSL, nikoliv už SZ - ta je dnes stranou se sebou spokojených, spíše bohatších městských liberálů (kteří chtějí myslet také zeleně) a její současný ekonomický program je mixem středových, pravicových i levicových opatření (snad právě tohle může někdo považovat za "překonání" pravo-levého schématu..), ovšem tváře, které SZ reprezentují a zkušenosti s ní ukazují, že mentalita SZ je liberálně pravicová - dokladem budiž spolupráce ekonoma Zámečníka na tvorbě ekonomického programu SZ, viz http://www.denikreferendum.cz/clanek/2570-ekonom-zamecnik-stihl-pripravit-program-zelenym-i-ods .

Pravo-levé schéma už posílali do hrobu mnozí, ale politologové ukazují, že stále platí, zvýrazněně pak od nástupu neoliberální ekonomické doktríny. SZ se ráda dívá na pravo-levé schéma svrchu (podobně jako se havlovská inteligence dívá svrchu na českou politiku), ale praxe ukazuje, že stará beránkovská SZ se chovala levicově, kdežto bursíko-liškovská SZ se chová ekonomicky pravicově. Jednou z velkých výhod onoho schématu je aspoň základní předvídatelnost chování, kdežto líbivé vyvazování z něj vede často k nepředvídatelnosti...

Tomáš Tožička - Duchcov

Čtvrtek, 8.Dubna 2010, 14:35:43

Sociální stát není nikterak přesvědčivou levicovou koncepcí. Již Rakousko Uhersko a říšské Německo budovaly sociální státy od poloviny 19. stol, jistě také jako reakci na sílící sociální demokracie a dělnická hnutí. Poválečný sociální stát v Německu budovala pravice, zatímco nastupující levice o jednu válku dříve nechala své protivníky likvidovat teroristickými skupinami.
Levicové vlády ve Skandinávii se vydaly vlastní cestou, ale jejich eugenické experimenty a aktivity tajných služeb mají k levicovému ideálu také dost daleko.
Sociální stát je jen náplast na hrabivost mocných a přestává fungovat v globální ekonomice, protože národní státy nemají mezinárodní nástroje na kontrolu a krocení kapitálu.
Změna systému je nutná, ale nebudou ji provádět politické síly - levicové, pravicové či zelené, pro které jedinou představou politiky je spojení s kapitálem a nikoli s občany – ať již mají či nemají sociální rozměr.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.