Jak slepý k houslím

Dosavadní zahraniční politika České republiky se vyznačovala loajalitou k USA a opomíjením zásadních témat. Nadcházející volby jsou příležitostí ke změně i v této oblasti.

Praha se brzy stane místem podepsání dohody o nukleárním odzbrojení mezi Spojenými státy a Ruskem. Zase jednou vejdeme do dějin, aniž víme, jak a proč. Tentokrát je to naštěstí dobrý krok a dobrá zpráva. Ale přesto trochu škoda, že to není víc i naše věc, že o to nestojíme.

Američané zřejmě zvolili Prahu za místo podpisu, protože právě tady před rokem Obama oznámil svůj záměr jaderného odzbrojení. Tak to vysvětluje Jiří Pehe, který to celé označuje za symbolické gesto a nereálné sliby.

Za první návštěvu prezidenta Obamy v Praze vděčíme náhodě našeho právě probíhajícího předsednictví Evropské unie, na které je jinak lépe zapomenout. I tehdy se naše politická reprezentace a mediální svět v lepším případě tvářili, že se nás to vlastně netýká a že o nic nejde, že je to jenom taková show. V tom horším a daleko častějším případě se změna stylu americké politiky setkala s nenávistnou a ublíženou reakcí. Jednou z nejtrapnějších epizod té doby je známá písemná stížnost Václava Havla a dalších regionálních osobností na to, že nás Amerika opouští.

Obama si před rokem dovolil dokonce připomenout význam Pražského jara a to se v dnešním Česku nenosí. Bylo to bagatelizováno jako jakési zdvořilostní gesto. Československé reformy z roku 1968 patří dodnes ke zdrojům inspirace pro ty, kdo usilují o vytvoření spravedlivé a svobodné společnost a vadí těm, kdo chtějí něco jiného. Vedle Brežněvova Sovětského svazu mají na jejich rychlém konci svůj malý podíl i Spojené státy, které tehdy neměly zájem na neklidu ve střední Evropě – protože právě jednaly se Sověty o kontrole zbrojení. To, že je Praha dnes další stanicí tohoto důležitého procesu, není tedy jen symbolické, ale má to i svou logiku.

Spojení logického, pragmatického se symbolickým, s tím, co se týká hodnot, je státnickým uměním. Je to právě ta kombinace, která může měnit dějiny, protože dokáže přesvědčit dostatek lidí, aby se angažovali pro změnu. Bylo tomu tak i ve významných chvílích našich dějin. Je jenom zarážející, jak mezi těmi vrcholnými okamžiky je velká část společnosti ochotná zapomínat, normalizovat se, pohrdat čímkoli, co přesahuje omezený krátkodobý kalkul. Cynismus a rezignace ovšem brání v konstruktivním konání.

Bývalý diplomat a zpravodajec Miroslav Polreich ve své nedávno publikované knize Utajená zákulisí zasvěceně ukazuje, jak Česká republika soustavně v důsledku diplomatické nekompetence a ideologické zaslepenosti předváděla převážně ubohou a nesamostatnou zahraniční politiku. Polreich na příkladech, které důvěrně zná, ukazuje i jiné možnosti. Připomíná československou roli při zprostředkování jednání o ukončení války ve Vietnamu i podobnou možnost, která se nabízela při zabránění války v Kosovu – a nebyla využita. Nakonec ČR protiprávně osamostatněné Kosovo uznala. K ostudným krokům patří i hlasování proti rezoluci OSN požadující zákaz používání munice z ochuzeného uranu.

V tomto i v dalších případech hlasovala Česká republika s malou hrstkou nejvěrnějších vazalských států bushovské Ameriky, která už není. Při nezbytném novém hledání zahraničně politické orientace, které bude souviset i s novými vládními poměry, se nabízí možnost uchopit témata, která dosud byla zanedbávána. Aktivní role v prosazování kolektivní bezpečnosti a prevenci konfliktů by nám slušela rozhodně víc než účast na všestranně pochybném okupování vzdálených zemí.

Ideu lidských práv se účelovým zúžením některým našim politikům a organizaci Člověk v tísni podařilo zdiskreditovat už skoro stejně důkladně, jako se to komunistické straně za minulého režimu podařilo s myšlenkou socialismu. I v této oblasti máme co dohánět a napravovat. Příležitosti jsou. Například by Česká republika měla co nejdříve podepsat a ratifikovat opční protokol k Mezinárodní úmluvě o ekonomických, sociálních a kulturních právech. Protokol byl přijat OSN 10. prosince 2008 při příležitosti 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. Je důležitý proto, že obětem porušování ekonomických, sociálních a kulturních práv, kteří nedosáhnou zastání v národním právu, poskytuje možnost obrátit se na mezinárodní instance.

Protokol byl otevřen k podpisu a ratifikaci 24. září 2009 a mezi jeho první signatáře patřilo i Slovensko a Slovinsko. Ale třeba si řekneme nějaké nerealistické sny o atomovém odzbrojení, k čemu to. Slovensko, nebo Slovinsko, vždyť je to jedno. A třeba si i zvolíme Šimona Pánka za prezidenta.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.