Že ve Sněhurčině životě není všechno v pořádku, tušili jako první zastánci spikleneckých teorií. Už dávno mluvili o dvou verzích českého dabingu filmu o Sněhurce jako o klíči k záhadě. Záhadě zajímavé nejen pro Čechy, ale pro celý svět.

V první české verzi filmu se Sněhurčini trpaslíci jmenovali Šmudla, Prófa, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štístko a Dřímal. Pak ale došlo k výraznému posunu. Šmudla a Kejchal zůstali. Prófu nahradil Doktor. Ze Stydlína se Stal Stydlík, z Dřímala Klimba. Byli to jiní malí lidé podobných vlastností? Malí lidé, které někdo vyměnil?

A kam se poděl zbytek? Rejpal a Štístko zmizeli. Na jejich místa ale, rádoby nepozorovalně, přišli Brumla a Hopla. Podle všech svědectví to byly obtloustlé, neinteligentní typy. S fízláckými účesy pod červenou čepičkou, kterou nikdy neodkládali.

Sněhurka během svého pobytu u trpaslíků zjevně zažila a zamlčela puč, který zorganizovali Šmudla a Kejchal. Jak to, že Sněhurka nikdy neměla potřebu mluvit o radikální změně mezi svými nejbližšími?

Teorie bulvárních médií neobstojí. Sněhurka nebyla silně krátkozraká. Mezi nízkými a vousatými mužíky dovedla rozlišovat. Sněhurčin lékařský spis se zachoval v Archivu bezpečnostních složek. Ze spisu jasně vyplývá, že Sněhurka u očního doktora přečetla i spodní řádek.

Z vyprávění již značně senilní Sněhurky pravnučce Viktorii Princové jasně plyne, že Sněhurka měla zkušenost už s jedním trpasličím domem. Hrozným domem.

Tam, kde pevnou rukou veleli Šmudla s Kejchalem, to byl oproti Sněhurčině předešlé zkušenosti ráj. Sněhurka byla ochotna Šmudlovi s Kejchalem odpustit i nějaký ten puč, pučík či pučíček.

Hamáček, Zaorálek, Kalousek, a další neznámí trpaslíci

Vše nasvědčuje tomu, že Sněhurka si v roli beženkyně v hlubokém lese vedla dost zoufale. Neměla skautskou průpravu, nebyla vhodně oblečena ani obuta. Zpočátku plakala, aby na sebe upozornila a vygenerovala soucit, záhy ale zjistila, že se nikdo nedívá. O pár hodin později a se setměním ji pláč už sám přemáhal. Poprvé v životě plakala doopravdy, poprvé v životě měla hlad.

Za tmy došla k trpasličímu domku, který v pozdějších vyprávěních nefiguruje, zjevně proto, že se ho Sněhurka snažila zcela vytěsnit a až ve stáří některé zážitky pustila do pohádkového vyprávění. Říkejme mu trpasličí domek číslo jedna.

Rekonstrukce událostí z čísla jedna vypadá asi takto: Když otevřela dvířka, uviděla dlouhý stůl. Seděl za ním trpaslík, soukal do sebe svíčkovou s pěti masíčky a dvanácti knedlíčky. Kolem talíře mu ležely tři pistolky. Na uvítanou odložil příbor, zvedl dvě pistolky, zamířil na Sněhurku. Na pozdrav neodpověděl, pláč s ním ani nehnul

Z útrob domu zazněl hlas: „Pojď dál, Sněhurko, Chovanec je špatný vítač, tam kde jiní vidí příležitost, on čuje bezpečnostní riziko. Ukážu ti to tady u nás. Já vyjdu s každým, víš? Mé jméno je Hamáček. Neboj, nesním tě, to bych se musel jmenovat Hamač, abych si troufl na tolik masíčka. He. He. He.“

Dlouho spolu nezůstali. Zastavil ji trpaslík rybího pohledu. Odvedl ji ke stolu a posadil vedle sebe. Stála před ním vystydlá svíčková. „Četl jsem v loňských Financial Times“, začal. Věty se mu volně řetězily. Jednou za deset minut se na ni podíval a řekl: „Doufám, že se mnou souhlasíte“.

Sněhurka si pomalým pohybem přisunula svíčkovou. Baštila, když zněly obraty: „Když jsem byl ve Vídni, v Turecku, v Trpasličí Velkolhotě“. Svíčková přišla k duhu. Sněhurka pomalu vstala. Když se plížila pryč, zaslechla ještě: „Doufám, že se mnou souhlasíte“.

Málem zakopla o trpaslíka, který zrovna típal cigaretku. „Nechtěl jsem si brát slovo, ani se vám plést do cesty, ale když vidím, jak jste Zaorálka přestala poslouchat, jakmile jste mu snědla večeři, nedá mi to a musím se vmísit. Nezdvořilá, říká vám ještě něco takové slovo? A napadlo by vás vztáhnout ho na sebe? Proč jste nevyhledala rovnou mojí maličkost, když jste chtěla vědět, jak se věci dělají správně? Mýlí se všichni, kdo si myslí, že se obejdou bez Ondérky.

Očka mu planula, jeho rétorická ráže stoupala. Už si také stačil sám. Sněhurka vběhla na chodbičku. Na jedněch dvířkách bylo napsáno: Sobotka. Sněhurka je otevřela. V úzké místnosti bez oken stál lysý, brýlatý a zubatý trpaslík. „Nerušit, žiju konečně vlastní život“, řekl trpaslík, který mžoural do náhlého přívalu světla.

Sněhurka ucítila náhlou bolest na levém malíčku u nohy. Trhlo to s ní do předklonu. Neznámá ručička ji chytila za vlasy a hlavu jí stáhla víc dolů. U levého ucha ucítila trpasličí rty. Víš co je foldyna, ty Sněhurko? To je nástroj, kterým trpaslíci odpradávna porcují drahokamy. Do věcí je třeba bušit, aby byla k něčemu, víš?

Poslouchej a nemel se. Trpaslík jí do ucha šeptal věty z komunistického manifestu. Ale moc si jich nepamatoval. Po chvíli na ni zapomněl. Odešel, jak přišel.

Sněhurka běžela ke dveřím. Cestu jí zastoupil sympatický trpaslík, který měl kukuč něco mezi kunou a učitelem. Usmál se. Odhalil upíří tesáky. „Dám o tobě hlasovat, ty kozo. Mé. Mé. Mé. Nebo si vyjdi ze dveří. Zmrzneš na rampouch. Jako že se Zimola jmenuju.“

Sněhurka byla rozhodnutá raději zmrznout, než zůstat. Vyrazila ven. Zabouchla. Byla teplá noc.

„Máš za sebou svých prvních sedm trpaslíků, Sněhurko? Soda, co? A všichni jsou úplně špatní trpaslíci. Já mám pravdu a nikdo mě nemá rád. Napij se. Kdybych se jmenoval Kalous, určitě by se mě báli. Proč se všichni trpaslíci musí jmenovat zdrobněle nebo alespoň zpitvořeně?

Když Sněhurka vystřízlivěla, bylo už odpoledne. Do tmy bloudila. Pak ji výr Baby Jagy řečený Babiš, ukázal cestu k jiným trpaslíkům. Nebyli hodní, ale po tom, co zažila, se Sněhurka rozhodla, že u nich zůstane. A pokud možno udělá i kariéru. Všechna další vyprávění o Sněhurce už se týkají toho, jak se jí ta kariéra povedla.