Chci přispět X

Snaha přesunout nádraží je měřítkem trapnosti brněnské politiky

Nádraží v Brně se nejspíše nikdy přesunout nepodaří, projekt je absurdně drahý a škodlivý. Pokud by přece jen odsun zázrakem nastal, bude to osobní odpovědnost Matěje Hollana. Pravděpodobnější zůstává konec projektu po třetím referendu.

Jakub_cb

Jakub Patočka

01.03.2018 08:26

Související

Na začátku skvělé filmové adaptace povídky Milana Kundery Já, truchlivý bůh vystoupí hlavní hrdina, hraný Milošem Kopeckým, na známý vršek nad moravskou metropolí a glosuje: „Když Praotec Morava stanul se svou družinou na tomto kopci a rozhlédl se kolem dokola, pravil: Brrr. No – co se dá dělat... A jeho pobočník děl: Pane, ty jsi řekl, bude se jmenovat – Brno.“

Od té doby se tu bohužel změnilo méně než málo. Poslední letošní únorové úterý se v našem městě směšnějším než Kocourkov konal politický rituál opakující se tu zhruba co pět let. Spočíval v deklaraci městského zastupitelstva, že město Brno chce odsunout své nádraží zhruba o kilometr na jih. Brněnští konšelé s hlasitě vykřičenou nadějí, že ideový záměr v ceně jaderné elektrárny zaplatí někdo jiný, už zase projekt přezdívaný někdy též Brněnský kosmický program samozřejmě schválili.

Jedná se o deklaraci, která má praktickou váhu zejména v tom, že stvrdila politický debakl další garnitury brněnské komunální politiky. Zůstává totiž výrazně pravděpodobnější, že projekt se nikdy nepodaří uskutečnit. Nikdo ho nakonec nebude ochoten zaplatit.

Evropská unie určitě ne, protože velká většina brněnské veřejnosti je proti přesunu nádraží, což se stvrdilo v referendech v roce 2004 a 2016, v nichž shodně čtyři pětiny hlasujících plán odsouvat nádraží odmítly. A znovu se to mimochodem ukázalo i v nedávné anketě, kterou si zadalo město. Ač měla až groteskně manipulativní charakter, i tak v ní vyšlo, že lidé tu prostě nikam nádraží přesunovat nechtějí.

Dnes v podstatě stačí prokázat ochotu bránit přesunu nádraží akcemi občanské neposlušnosti a nikoho v Bruselu ani nenapadne něco takového podporovat. Jeden Stuttgart stačil, drahoušku. V tom spočívá strategické vítězství předloňského brněnského referenda.

Pokud kosmický plán přesouvat nádraží posvětí stát, což si při jeho současné podbrněnské úrovni lze snadno představit, a dokonce přislíbí finance, můžeme si být takřka jisti, že stavba se ministru Ťokovi bude dařit zhruba tak dobře jako budování nových dálnic. Potom několik let, možná zase ještě deset, potrvá současný pat, než od základu scestnou myšlenku město Kocourkov nadobro opustí.

Kdyby korupčníci měli rozum
Rozhodování o brněnském nádraží je definicí paradoxního stavu současné české komunální politiky. Úkol nádraží přesunout je za splnění mnoha komplexních okolností zvladatelný. Vyžadoval by ale takovou míru kompetence veřejné správy, která by současně vylučovala, že by někdo znalý věci tak absurdní plán mohl vůbec pojmout.

Takto se jedná především o trvalý zdroj posměchu. Někdo poznamenal, že by bylo levnější přesunout řeku k nádraží, a někdo další zase, že za sedmdesát miliard by bylo nejjednodušší přestěhovat celé Brno do Vídně: vydělali by na tom všichni – kromě Vídeňáků, samozřejmě.

Proč tedy jedna brněnská garnitura za druhou umíněně trvá na očividném nesmyslu? Jistě ne proto, že by brala v potaz přání či zájmy brněnských občanů. To už víme. Pravý důvod je ovšem nasnadě a byl nesčetněkrát připomínán: záměr má především uspokojit majitele lukrativních pozemků, napojené na různé figury z minulých vedení města, a stavební firmy, které se celé tetelí vidinou miliard prolévaných v betonu.

Kdyby měli aspoň korupčníci rozum, spokojili by se raději s málem: rozvojem dané části města bez plánu rozvrátit veřejnou dopravu na jižní Moravě. Ale že rozum nemají, nemohou ho vzít i s vrabcem do hrsti, a tak dál čekají, až jim pečený holub ze střechy sám do huby sletí. To se ale spíše nestane.

Vždyť Brno je město, jehož veřejná správa se přes deset let nedokázala přiblížit ani uskutečnění stavby řádově jednodušší: novému fotbalovému stadionu. A to přesto, že každá radnice ji deklaruje jako svou prioritu; a to přesto, že myšlence nového stadionu tu narozdíl od železničářského Temelína široká veřejnost přeje.

Rozhodnutí je osobním debaklem Petra Vokřála a Matěje Hollana
Rozhodování o brněnském nádraží tak není rozhodováním o meritu věci. Je to především cvičení, kterým se měří úroveň trapnosti každé další brněnské politické reprezentace. A je třeba říct, že dvě nejvýraznější postavy současného vedení města, Petr Vokřál a Matěj Hollan, svou příležitost zesměšnit se před celým Brnem využily úplně stejně jako jejich předchůdce Roman Onderka.

Před čtyřmi lety Petr Vokřál i Matěj Hollan vystoupili na demonstraci požadující, aby se o poloze nádraží rozhodovalo v referendu. Když se potom o dva roky později skutečně referendum konalo, oba dělali všechno proto, aby se brněnská veřejnost referenda nezúčastnila v dostatečném počtu. Odvolávali se přitom na „studii proveditelnosti“, o níž ovšem všichni už tehdy věděli, že bude zaujatá a že v nejlepším případě dopadne „nerozhodně“. To se i stalo.

Hollan ani Vokřál se přitom nikdy nikomu nenamáhali vysvětlit, jak to, že když o dva roky dříve požadovali konání referenda současně s komunálními volbami, studie proveditelnosti jim nechyběla. A oběma loajální tisk – jiný v Brně nevychází – po nich takové vysvětlení nikdy ani nechtěl. Přitom ale tvrdili, že pro odsun nádraží nikdy nezvednou ruku, nebude-li mít podporu veřejnosti. Mají to dokonce napsáno v koaliční smlouvě.

Oba politici tak brněnskou veřejnost prostě podvedli. Na tom, že v roce 2014 mohli vystřídat v čele města Romana Onderku, se přitom nepochybně podílel jejich příslib lidem mnohem více naslouchat. Nemalou měrou se na jejich úspěchu podílela i podpora referendu, kterou samozřejmě veřejnost chápala také jako jejich osobní příklon k elementárnímu realismu, jímž je rekonstrukce nádraží v jeho stávající poloze.

Petr Vokřál, model 2014: demonstruje za referendum o poloze nádraží. Petr Vokřál, model 2018: hlasuje proti vůli veřejnosti i proti jednoznačně převažujícímu názoru odborníků pro odsun. Foto Oto Nepilý

Zatímco ale Petr Vokřál se aspoň držel vždy poněkud zpátky, možná už tehdy tuše, jakým tlakům bude vystaven, a možná už tehdy připraven jim uhnout, Matěj Hollan kdysi sám jako aktivista bojem za nádraží v centru začínal. Jeho osobní selhání zdokumentované rukou zdviženou pro přesun nádraží je tak nesouměřitelně větší.

A pokud se současně pokouší vysvětlit, že hlasoval pro přesun nádraží vlastně proto, aby dál mohl bojovat za zachování jeho současné polohy, působí ne jako příčetný politik, vědoucí co činí, ale jako jedna z figurek, jimž se právem vysmíval na serveru Žít Brno. Jeho deklaratorní podpora přesunu nádraží je opentlená sadou absurdních podmínek, jež mají přesun vyloučit. Hollan tomu podle všeho věří. Všichni ostatní ale vědí, že dané podmínky nikdo nemá v úmyslu dodržet, a všichni také tiše předpokládají, že se na ně Hollana už nikdy znovu nebudou ptát.

Matěj Hollan tak cimrmanovsky rafinovanou zradou vlastního přesvědčení korunoval po celé čtyři roky v brněnské veřejnosti narůstající zklamání z jeho výkonu na radnici. Je neštěstím liberálního Brna, že své naděje vložilo v člověka, který má nepochybně talent pro satiru, ale bohužel vůbec ne pro politiku.

Dalo se to tušit předem. Fatální chybu udělal už jako aktivista tím, že přistoupil na lest tehdejšího vedení města, koalice ODS a ČSSD, které mu vnutilo, aby na koleně se svými kolegy stloukl jinou „realistickou“ variantu – jako by existovala ještě jiná realistická varianta než modernizace v centru. Tak se začala rodit kuriózně nepřípadná, ve všech ohledech předčasná a nedomyšlená varianta, později marketingově nazvaná „Pod Petrovem“.

Vůz se zapřahal před koně a už tím Hollan přistoupil na hru, která odpůrce odsunu nádraží znevýhodňovala. Umožnil vedení města tvrdit, že jsou ve skutečnosti jen dvě varianty: rychlokvašené, nepromyšlené, bez náležitých urbanistických debat a architektonických i dopravně-inženýrských soutěží, zato mazaně pojmenované: U řeky a Pod Petrovem.

Tím se vmanévroval k další hrubé chybě, spočívající v tom, že přistoupil na zcela vylhanou a ryze účelovou argumentaci zastánců přesunu nádraží, podle níž se prostě musí nádraží přesunout tak jako tak: buď tři sta metrů tak zvaně „Pod Petrov“ nebo o osm set metrů (ve skutečnosti zhruba o kilometr) tak zvaně „K řece“.

To vše je ovšem čirá propaganda, jejímž smyslem bylo zvýhodnit snahy odsunout nádraží. Zřejmě je vymyslela nějaká agentura, aby otřásla brněnským veřejným míněním. V realitě totiž varianta nádraží nazývaná „Pod Petrovem“ je jednou z několika možností, jak modernizovat nádraží v centru. A odsun je odsun; spíš než k řece do mokřadů v Komárově. Kdyby se ale mluvilo o variantách Centrum versus Komárov, což by bylo poctivé, odsunovačům by to neznělo tak dobře...

Na komfortu uživatelů veřejné dopravy jak meziměstské tak městské by se ale tak zvanou variantou Petrov nezměnilo nic, nádraží by fakticky zůstalo tam, kde je, systém městské veřejné dopravy by nevyžadoval změny. Varianta „U řeky“ je naproti tomu marketingové označení odsunu nádraží pryč z centra města, je to obludný projekt, který by celý městský organismus podle prakticky všech relevantních odborníků natrvalo hrubě poškodil.

Odpůrci odsunu nádraží tedy nikdy neměli přistoupit na nesmyslnou rétoriku „Řeka, nebo Petrov“, kterou si nechali vnutit falešnou logiku svých protivníků. A je to Hollanovým osobním debaklem draze vykoupená lekce pro všechny budoucí občanské aktivisty v podobných situacích – na jazyce záleží mnohem víc, než si běžně lidé uvědomují: jazyk je moc.

Osobní role Matěje Hollana v celém případu je žalostná. V roce 2014 nejprve vystoupil s neformálním tiskovým mluvčím pozemkových spekulantů z Jižního centra, tehdejším náměstkem primátora za ODS Robertem Kotzianem proti referendu. Vzápětí referendum podpořil, a to i sběrem podpisů. O dva roky později, v roce 2016 se už jako náměstek primátora účastnil snah referendum sabotovat. A dnes v roce 2018 se vůle lidu v referendu vyjádřené dovolává, přičemž současně hlasuje pro odsun. Rozum nad tím zůstává stát.

Přitom jiná možnost se mu nabízela: už v roce 2014 mohl odmítnout vstoupit do radniční koalice, pokud by součástí koaliční smlouvy nebyla modernizace nádraží v centru. Možná by kvůli tomu vznikla jiná koalice a jeho Žít Brno – spolu se zelenými – by bylo zůstalo v opozici.

No a co? V koalici Matěj Hollan nevykonal nic pamětihodného, co by se neudálo i bez něj. Bezpečně mohl být starostou v městské části Brno-střed, kde jeho Žít Brno volby vyhrálo a kde se starostou stal nikomu neznámý Martin Landa, který funkci nezvládá.

Jako starosta největší městské části se Matěj Hollan mohl učit, z opozice na velké radnici se mohl podílet na referendu před dvěma lety a letos mohl kandidovat na primátora v čele široké občanské aliance s reálnou šancí na úspěch. Místo toho je Žít Brno v hluboké krizi, podle hlasů zevnitř se fakticky rozpadá. Je otázkou, zda zůstane součástí zastupitelstva.

Ale pokud jeho absence budou lidé litovat, nebude to kvůli Hollanovi, nýbrž kvůli jeho kolegovi Freundovi a jeho obdivuhodným sociálním programům. A jestliže se nádraží v Brně nakonec přece jen nějakou souhrou zázračných okolností odsune, bude to osobní odpovědnost především jednoho jediného člověka: Matěje Hollana.

Svým počínáním tak skýtá tragický příklad škod, které v politice mohou napáchat nadšení amatéři. Jsou to škody svými dlouhodobými důsledky, zejména další destrukcí vztahu veřejnosti k demokracii, fakticky horší nežli škody napáchané nefalšovanými gaunery, od nichž nikdo nic nečeká, a tak jejich výkony potom není ani zklamán: dnešní zastupitelské kluby ODS a ČSSD v Brně takovýmito vytříbeně odpudivými zjevy překypují.

Pravděposobnější než odsun nádraží je pohřeb bludu v třetím referendu
Přesunu nádraží se ale nikdo bezprostředně bát nemusí. Fakticky se vůbec nic nezměnilo. Brno nemá územní plán. Že chce nádraží přesunovat, deklarovalo desítky let a nikdy v tom nikdo nic neudělal. Díky referendu před dvěma lety celý svět ví, že brněnská veřejnost je rezolutně proti. Bude-li jich zapotřebí, budou radikální akce občanské neposlušnosti, typu blokád, zcela legitimní.

Z věci se bohužel nestane určující téma nadcházejících komunálních voleb, i tuto možnost Matěj Hollan svým – tak zvaně kompromisním – postupem pohřbil. Strana zelených, která je proti přesunu nádraží dlouhodobě a také v posledním hlasování se zachovala čestně, bohužel nemá v Brně ambice a dnes možná ani síly, aby se pokusila zformovat širokou občanskou kandidátku, která by učinila tomuto brněnskému bláznovství konečně přítrž.

Možnosti budoucího vývoje jsou tedy dvě. Buďto se nějakým zázrakem najde někdo, ať už ve vedení státu nebo ve vedení města, kdo tomuto přeludu zatne tipec vlastním rozhodnutím, vlastní silou a na svou odpovědnost.

Anebo, což je pravděpodobnější, se promarní další roky; spíše deset nežli pět, přešlapováním na místě a různými průtahy. Až projekt definitivně pohřbí Brňané ve třetím referendu, které se bude konat nejspíše s prezidentskými volbami v roce 2028. Referendum o nádraží se totiž v Brně koná jednou za dvanáct let, pokaždé, když v Číně slaví rok opice.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Klika - technický poradce, Praha 11-Chodov

Průzkum zjistil preferenci nádraží Petrov Pátek, 2.Března 2018, 18:34:50

Agentura Focus provedla podrobný sociologický průzkum preferencí i nesouhlasu s polohami budoucího hlavního nádraží, ve kterém se Brňané nenechali ovlivnit výsledky jednostranně zpracované studie proveditelnosti a dali jasnou odpověď v poměru 73:27 proti odsunu nádraží k řece a ve prospěch ponechání nádraží v centru, tj. ve stávající poloze, označené po nezbytné modernizaci kolejiště jako nádraží Petrov.
Autorovo označení tohoto průzkumu za "groteskně manipulativní" je nutné odmítnout už jen proto, že k tomu neuvedl žádný důvod.
Ani vidění dalšího vývoje nemusí být tak skeptické. Je totiž možné bezodkladně začít přestavbu uzlu s čerpáním dotací EU i ve variantě s nádražím Petrov - pouhou změnou jeho technického řešení, které nahradí špatný návrh ze studie proveditelnosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.