Velký pátek - den osvobození

Dnes je Velký pátek. Obrazy jsou zakryty. Svěcená voda vyschla. Svatostánek vyprázdněn. Smrt vrcholí. Pak přichází pohřeb.

Adam_borzi_1

Adam Borzič

02.04.2010 08:00

Na Velký pátek se křesťané rozvzpomínají na mučednickou smrt vášnivého a nežného proroka z Nazareta, muže, v němž rozpoznávají sestupující Boží slovo – Božího syna. S událostí Ukřižování pak spojují zásadní obrat v dějinách lidstva i kosmu – vykoupení, spasení, zbožštění. Ježíšovo Ukřižování lze teologicky vykládat rozličně. Důležité ale je, že se nejedná o mýtickou událost kdesi na pomezí krajiny stínů, ale o Boží sestup do skutečného lidského světa i do kosmického života. Ježíšova smrt je konečným Božím přikloněním vůči člověku a stvoření v celé jeho slabosti i síle.

Žijeme v neoliberálním kapitalismu, který osciluje mezi libertinskou pseudo-svobodou a bezuzdným využíváním lidí i přírodních zdrojů. Političtí i náboženští pravičáci si na chvost rádi připínají placku „židovsko-křesťanských základů naší civilizace“, ale tato jejich snaha je marná. Usmířit dogma nepřetržitého růstu, obdiv k mocným a bohatým a pohrdání slabými a chudými s příběhem Zvěstovatele radikálního osvobození nebo s vysvobozením vyvoleného lidu z otroctví není možné. Na málokteré události křesťanského příběhu lze tento rozpor ilustrovat tak ostře jako na Velkém pátku.

Stojí tu proti sobě antropologie postavená na darwinovském soupeření silných, na „přirozeném výběru“ a příběh proroka, jemuž jeho působení proti mocným a bohatým světa vyneslo odsouzení na smrt. Kříž je dle křesťanské teologie nejradikálnějším sebe-odhalením živého Boha. Odhalením jeho života, moci a podstaty. A tento Bůh soudí náš svět, nás, poněkud paradoxně, neboť váhy jeho soudu dopadají na jeho zkrvavené Tělo. V nejkrajnějším sebe-vydání, v naprosté descendenci, v konečné slabosti a odevzdání silám destrukce se zjevuje Boží láska radikálně. Kříž je Božím výsměchem moudrosti moudrých a moci mocných. Ukřižování jeho Syna je definitivním výrazem jeho přiklonění k slabým a křehkým, k chudým a zoufalým.

Tento sestup nezaměňujme s masochismem. Není potvrzením starých pořádků, není ani výzvou, aby zotročovaní svůj úděl přijali s pokorou a není ani odmrštěním ničeho dobrého, krásného a autenticky silného, co v člověku je. Křesťanská antropologie navazující na židovskou bere člověka vážně a jeho životu žehná. V dějinách byl tento pohyb pro život a pro lidství častokrát zatemňován. Ježíšův příběh pak deformován všelijakými „nekrofilními“ výklady. Ne. Kristův příběh je jiný. Bůh nepotřebuje, jak si toho všimnul Dietrich Bonhoeffer, nejprve člověka oloupit o jeho krásu a sílu a pak ho triumfálně vykoupit.

Celá lidská a kosmická existence se všemi jejími zápasy, výhrami a prohrami, s její krásou i bolestí je Bohem omilostněna a skrze Vtělení přijata do vnitřního života Trojice. Kříž nám ale ukazuje, že na cestě za člověkem a světem musí Svatý/Svatá zdolat poslední hráz, mez, propast, kterou je odcizení Bohu, bližním i sobě: Hřích – odcizení lásce. Ježíš vydaný všanc silám nicoty, odsouzený politickými a náboženskými autoritami – nebezpečný rebel, se jeví jako anti-hrdina naší doby. Jeho pozemský příběh ztroskotal. Výsledkem jeho mise je naprosté selhání. Boží vyvolený končí jako zločinec na pahorku za městem. Kazatel radikální změny smýšlení, mystik zakoušející božství jako svého „tatínka“, přítel všech, kteří byli ze slušné společnosti vyobcováni – chudých, žen a hříšníků, končí po zásluze odsouzen.

Drama Velkého pátku není věcí minulosti. Odehrává se každý den. V každém aktu krutosti a nelidskosti je Bůh opět křižován, jeho Tělo je mučeno. V každém činu nelásky opět prochází nicotou, aby třetího dne vstal z říše mrtvých. Tváří v tvář utrpení a bídě světa se událost Vzkříšení jeví jako nepravděpodobná a nedůvěryhodná. Vzkříšení natolik přesahuje naše chápání i vnímání, že se zdá jako čirý podfuk a nesmysl – záhrobní šprým. A přece událost Vzkříšení je skutečná. Jezuita Jon Sobrino, teolog osvobození, říká, že nikde na světě se neslaví svátky Vzkříšení tak radostně jako mezi chudými v Latinské Americe. Otec Sobrino není žádný salónní levičácký teolog, ale, tak jak většina teologů osvobození, žije mezi chudými a žije pro ně. Proč chudým v třetím světě nepřestal příběh smrti a vzkříšení dávat smysl? Proč slaví svátky Velikonoc tak radostně? Na to nelze odpovědět prizmatem sociologie ani psychologie. Odpovědí je víra.

Ta však může být interpretována jako cesta do zásvětí, jako příslib štěstí, které přijde až na konci dějin. Opona spadne a chudák bude po zásluze odměněn, a boháč poslán pryč s prázdnou. To je deformace evangelia, moc Vzkříšeného je mocí Božího ducha, je silou uprostřed běsnících sil světa. Není násilná, nevyrovná se tankům, letadlům, bombardérům, fotoaparátům a mediálním černokněžníkům ani blyštivým číslům bankovek. Je to moc nenápadná a přece nejmocnější – je to moc života. Neztratí-li utiskovaný/á touhu po životě, neztratí-li horizont naděje, nezmizí-li mu před zrakem nitra možnost života, života v lásce a společenství, pak smrt přijde o vítězství. Pak se do záhrobí musí odebrat sama smrt. Velký pátek znamená, že zoufalství bezejmenných není zbytečné. V jejich životě i smrti se nezjevuje nic menšího než Pramen života. Nás zavazuje si jejich příběhy i památku připomínat a zápasit, aby ukřižování Boho-lidí ubývalo. Zavazuje se přidat na stranu života, i když prochází údolím ztrát.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.