Dojímáme se nad tím, co vše se před dvaceti lety změnilo. A nebylo toho věru málo. Jenže ještě zajímavější je přiznat si, co se změnilo jen nepatrně, případně vůbec. Máme nové zákony, nové politiky, ale staré zpupné návyky (zne)užívání moci. Máme nové domy, nová auta, ale starý „izolacionalistický“ standard mezilidských vztahů. Nové je ledacos, ovšem stará je — společnost.

Jsme stále titíž, se stejnými libůstkami, ctnostmi i kazy jako před devětaosmdesátým. Generaci narozenou „po“ v lepším případě pohltil o třídu vyšší konzumerismus západní, v případě horším jsme si ji uhnětli k obrazu svému, tradičnímu, domácímu. Otřepané komentátorské klišé velí připomenout, že i toho Zlatého slavíka máme v Gottovi stále stejného.

Otevřu si MF Dnes, také s řadou jmen, která byla tištěna i „tehdy“, a čtu, jak je Mirek Topolánek roztrpčen, že ztrácí vliv nad ministerským předsedou Fischerem. Jeho věrným stínem a stěžejním důvěrníkem prý původně měl být „Dalíkův“ vedoucí Úřadu vlády Novák, leč za delší konec provazu tahá šéf sboru premiérových poradců Mlynář. Jeho dobrým přítelem má být lobbista Dobrovský, který se nesnáší s ČEZem, protežovaným modrými i oranžovými. Považte, řediteli energetického gigantu byl zapovězen oběd s premiérem, a namísto toho byl přijat jen jeho poradcem!

Nezastírám, že za éry Vladimíra Špidly jsem ve Strakově akademii krátce pobýval. „Znalecky“ se tudíž bavím představou, jak se o vždy vytíženého předsedu vlády mají čas přetahovat neméně zapřažení spolupracovníci - jeden dlící kdesi daleko v opačném křídle budovy a dohlížející na personální a technický chod obrovského úřadu, druhý sice poblíž premiérovi, leč zaneprázdněný komplikovanými analýzami a oponenturami materiálů jdoucích na vládu, do parlamentu apod. Třešničkou na dortu pak je obrázek Martina Romana z ČEZu, jak se s poradcem Mlynářem tísní v jeho skromné, neosobní komůrce. Předpokládám, že kanceláře se ve Strakovce za těch pár let nikterak nezlidštily.

Zákulisí vládnutí v České republice podávané většinou médii hýří barvami a veselými historkami. Trochu komiks, trochu kovbojka. Zpravidla jeden slušný postřeh a na něm spousta dekorativního balastu.

Situace je zlá. Problém ale není v osobních přích a klaccích házených si vzájemně pod nohy. Naopak. Konflikty se zpravidla řeší gentlemansky a exemplární popravy protivníků se nekonají.

Existují dvě člověčenské skupiny, která najdete prakticky všude: lobbisté a důvěrníci politiků. První se toulají Toskánskem, pražskými bary, ale též Poslaneckou sněmovnou, někdy i s průkazy poslaneckých asistentů. Druzí, nikým nevolení, avšak s důvěrou náčelníků stěžejních stran, se z partají rozšířili jak do státní správy, která trpí absencí zákona o státní službě, tak do dozorčích rad spousty firem se státní účastí. Vzájemně se obě party dobře znají a úzce koordinují.

Premiér ať se stará o sbor ministrů, poslanci a senátoři nechť si řeční, ovšem řada klíčových rozhodnutí bývá přijímána jinde. Novináři o tom píší, občané si stěžují, ale v okamžiku voleb zpravidla vždy potvrdíme status quo a stáhneme se zpět do svého vlastního světa.

A může být i hůř. Pro mladé politology vedu již několik let seminář o parlamentarismu. Letošní ročník studentů se obzvlášť povedl. Dobrá zpráva.

Jenže. V závěru nedávné, bouřlivé, nicméně kvalitní diskuse nad kauzou „Melčák - Ústavní soud — zrušené volby“ jakýsi student připomněl, že není radno brát právo rozhodnout ve volbách suverénovi, jímž je „lid“. Tím pohoršil svého jinak sečtělého a vzdělaného spolužáka: Lid? Pche! To se pak těšme na revoluce, revoluční demokracii!

Máme ale se sebou, s „lidem“, potíže. Když hovořil sociálnědemokratický lídr u nějaké příležitosti „o skvělém vítězství českého lidu“, zvonilo mi v uších. Jeho kolega zas spor o předčasné volby převedl do sloganu „Lid versus Miloš Melčák“. Zvukovody utvářené ještě za komunistického režimu dostávaly zabrat.

Přesto ocitujme platnou demokratickou Ústavu ČR: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“

Neošívejme se nad lidem, ošíváme se tím nad sebou. A pamatujme, že máme právo nejen volit své zastupitele, ale chtít také po nich, aby nám naslouchali a třeba se též o rozhodovací pravomoci s námi dělili — například formou referenda.

Čím méně jsme ochotní nasazovat vlastní kůži v politickém prostředí, partajích, spolcích, ve volbách, tím více prostoru uvolňujeme lobbistům a důvěrníkům — model „Dalík“ — kterým tuze vyhovuje, že politické strany spravované nepočetnými zástupy uhýbají od hodnot, idejí a programů, a přiklánějí se místo toho k taktice, marketingovým a manažerským přístupům. Vrcholem pokrytectví pak je, když předseda strany hrající si na pravicovou a liberálně-konzervativní nejprve trefně na panáčky z pomezí politiky a byznysu aplikuje termíny „kmotr“ a „velrybář“, aby následně s jedněmi uzavřel smír, vždyť chce dál svoji družinu řídit, a druhé klidně pasoval na své „korunní prince“.

„Ti nahoře“ z doby před dvaceti lety byli odpudiví a zbavit se jich byla — pro aktivní menšinu populace — zatracená fuška. „Ti nahoře“ dnes jsou mazaní, ale ačkoli si umí právní stát a zastupitelskou demokracii ohýbat podle svých potřeb, máme dost nástrojů, jak je vést k pořádku. Stačí jen chtít — a uvědomit si, že ve zřízení, které jsme si na sklonku roku 1989 díky bohu osvojili, skutečně vládne „lid“, a oním „lidem“, byť rošťáckým a chybujícím, jsme — světe, div se! — my sami.