Volby bublinářů

V posledním roce se stal módním pojem sociální bublina a lidé začali mít tendenci orientovat se podle té své. Další dělení společnosti je však to poslední, co bychom potřebovali.

Jedna uznávaná publicistka uveřejnila na Facebooku sdělení, že v její sociální bublině jsou preference před prvním kolem volby prezidenta rovnoměrně rozloženy mezi Jiřího Drahoše, Marka Hilšera, Michala Horáčka a Pavla Fischera.

Před snad ani ne rokem někdo jako první použil metaforu sociální bubliny, která snad původně znamenala skupinu známých a přátel s určitým, jak to pak v debatě vyslovil Vít Janeček, mikroklimatem.

Dětské bublifuky jsou známé. Před šesti lety jsem poprvé v historickém centru Barcelony, poblíž gotické katedrály, viděl profesionálního bublináře. Dělal obrovské bubliny, spojoval je do řetězců, dokázal udělat malou bublinu vevnitř větší. Byla to docela zábava. Od té doby pronikli bublináři i na pražské turistické trasy.

Po období, kdy jsme se smáli vtipu, že za komunismu jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější, a po dětinském snění o skutečné občanské rovnosti, v níž nikdo není odepsán a nikdo nemá privilegia, přišla doba deklarované a obhajované nerovnosti. Znovu přišly na řadu společenské třídy a jejich konflikt. Jen se opatrněji mluví o vrstvách nebo skupinách.

Out_bubble_3Bublináři jsou najednou všude. Na pražských turistických trasách, na sociálních sítích i mezi kolegy a přáteli. Foto Funly

Společnost se stratifikuje podle klíče rasového, etnického, a dokonce i náboženského, a to i v liberální společnosti. Když teroristický útok dopadne na Evropany či bělochy, projevují všechna média starost a ukazují solidaritu. Když se cílem stanou Arabové, Afričané, a vůbec všelijací divní tmaví muslimové, stojí to za zmínku v poslední minutě zahraničního zpravodajství nebo na osmé stránce novin dole.

Vytvářejí se skupiny podle dosaženého stupně vzdělání. Ti, kdo se honosí tituly před a za jménem, se nebaví s primitivy a burany. Jako by snad dosažený stupeň kvalifikace činil doopravdy někoho lepším člověkem a jako by neexistovali lumpové docenti a profesoři.

Obecně se zamlčuje existence diskrétních elit, rodin a dynastií ovládajících bankovnictví, těžbu surovin a velké průmyslové podniky a zároveň oblast politiky. V demokracii je však jejich vliv zprostředkovaný, a tím omezený. Hodně se mluví o takzvané střední třídě, jež se charakterizuje velikostí majetku a s tím souvisící příjmovou hladinou a jež se zdá být daleko od středu mezi nejbohatšími a nejchudšími. Kdo do ní patří, má víceméně vystaráno.

Je bublinou některá z těchto vrstev či skupin? Jak poznám, že patřím do té či oné bubliny? Mohu patřit do jedné podle příjmu a do jiné podle dosaženého vzdělání? Mohu dokonce přecházet mezi různými bublinami? Pak ale metafora přestává být výstižná. Jak s připomenutými skupinami souvisí vyhraněné a od sebe izolované světy autoritativních nacionalistů a kosmopolitních liberálů? Proč se toto rozdělení tak nepřehledně kříží s podílem na moci? Proč k oběma těmto politickým bublinám patří privilegovaní i outsideři, majitelé výrobních prostředků i námezdní pracovníci?

Kdo tu štěpí společnost?
Socialistickému hnutí se neprávem připisuje třídní štěpení společnosti. Přitom opovržení lidmi z venkova a malých měst, s jen základním nebo středním vzděláním, pracujícími spíš manuálně, s příjmy pod průměrem je typické pro pravicovou ekonomickou a politickou elitu. Socialistické hnutí věří demokratickým heslům o volnosti, rovnosti a bratrství a chce třídní rozštěpení společnosti překonat.

Základem bohatství společnosti má být shodně podle tradičního socialismu, který se zformoval ve druhé polovině 19. století i podle křesťanské sociální etiky práce. Mezi prací a kapitálem, který ovládá plody práce většiny, je (a znovu je nutno zdůraznit, že podle obou těchto tradic) konflikt. A obě chtějí uznat primát člověka, který jako bytost nejen přírodní, ale i duchovní (či kulturní) je homo faber, člověk pracující, a tomuto principu podřídit politické instituce.

Prezidenta mohu v prvním a pak ve druhém kole volit podle strategických zřetelů. Mohu pokládat za podstatnou kulturní příslušnost k západní civilizaci a na ni navázané bezpečnostní ohledy. Mohu uvažovat o šanci na uplatnění občanských svobod a individuálních lidských práv, a také skupinových práv menšin vůči vládnoucí většině.

Nebudu však volit podle toho, že někdo za mými zády nafoukl nějakou sociální bublinu, která (než praskne) odděluje hermeticky to, co je uvnitř, od toho, co je venku, a do té bubliny mě zahrnul s dalšími, se kterými mi uvnitř nemusí být dobře.

Není samozřejmé, že budu volit Jiřího Drahoše, protože si to nějací bublináři přejí. Jeho slušné, korektní vyjadřování, jeho opatrnost v kauze uprchlíků a migrantů ve srovnání s vulgárním hrubiánem okupujícím ještě Pražský hrad, mi nestačí. Nemohlo mi uniknout, že součástí týmu, který Drahoš 8. ledna představil, je Lukáš Kovanda, který opakuje dávno diskvalifikované neoliberální mantry a vyjadřuje se s opovržením o sociálně slabších společenských skupinách. Například k tématu progresivní daně z příjmu měl říct: „To opatření, které navrhuje sociální demokracie, by vedlo v konečném důsledku k tomu, že by si polepšili o pár stovek ti nejchudší – aby měli na cigarety a na pivo.“

Přál bych si, aby o výsledku voleb nerozhodli sociální, ekonomičtí a političtí bublináři, ale my občané podle reálných programů a předpokladů kandidátů.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Nemějte obavy, pane Štampachu Pátek, 12.Ledna 2018, 10:40:22

Neznám žádné bublináře, a z celého Vašeho článku mi není jasné, kdo by to jako měl být.

O výsledku volby rozhodnete určitě vy občané, to je jisté. Přál bych Vám i sobě, aby Vám z toho výsledku nebylo špatně.

Petrasek Milan - penzista

Za jednu exemplární zřejmou i hmatatelnou bublinu považuji Sobota, 13.Ledna 2018, 10:38:49

Maďarský prostor obehnaný ostnatým drátem v jehož vnitřním prostoru žijí občané s pocitem, že problematiku globálně propojené ekonomiky vyřešili zdárně a ke svému prospěchu.

Martin Profant - Praha 7

Pavlovi Kolaříkovi Sobota, 13.Ledna 2018, 10:45:5

Potíž je v tom, o čem vlastně občané rozhodnou? Každý maturant by měl v této zemi vědět, že český prezident má vel,i omezené pravomoci, rozhodně nemá co mluvit do daňových zákonů, tedy mluvit o nic vc, než kterýkoliv běžný občan. Pokud by měl prezident psát reálný program, musel by se sestávat asi
z pěti bodů, z nichž by byly důležité dva:

a) nebudu kreativně ohýbat ústavu
a
b) budu svým vystupováním v zahraničí podporovat zahraniční politiku státu, na jejiž tvorbě se budu podílet pod vedením MZV.

Bohužel, pak je to volba, která je příliš studená i pro prozíravého člověka jako je I. Štampach.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 13.Ledna 2018, 13:33:58

Slovo "bublina" má různé významy - od mýdlové bubliny, přes realitní bublinu až po sociální bublinu....

V krizových dobách za první republiky byla v módě trochu melancholicky laděná píseň "Když bublina vzhůru letí" - viz zde: http://www.akordytexty.cz/index.php?id_skladby=xmjwlu4c&act=detail
V té písni bublina znamená prostě sen. Sen, který sníme. Sen, který nám zhatí život (nebo svět) a z něhož nakonec zbude jen pár slz.
Možná to má souvislost. Kdo ví, jestli si každá ta sociální bublina taky nevytváří něco jako svůj vlastní sen o tom, jak si představuje život (pokud možno bez "těch druhých", kteří mají úplně jiný sen než oni).

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Dřív jsme zcela samozřejmě žili v sociálních bublinách Sobota, 13.Ledna 2018, 14:27:45

Akorát jsme tomu tak neříkali. Vždyť dokud nebyl internet, setkávali jsme se jenom naživo, a to s našim omezeným okruhem lidí. Navíc když jsme za totality nemohli cestovat.

A také jsme podle našich zkušeností poznali, že s některými lidmi nemá moc smysl o některých věcech diskutovat, a podle toho jsme se také dále zařídili.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Martinu Profantovi Sobota, 13.Ledna 2018, 14:36:47

Ano, samozřejmě, je to tak. Přičemž to "neohýbat ústavu" by měla být taková samozřejmost, že by mělo být zbytečné si to dávat do programu.

Daňové zákony ovšem nejsou všechno. Jde zejména o klima ve společnosti, které prezident významně spoluutváří. Jde o pravomoce jako rozdávání státních vyznamenání, udělování amnestií atd. Právě tyto věci působily zcela zaslouženě tolik zlé krve a negativních emocí.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Neděle, 14.Ledna 2018, 10:49:34

Jistě, hulvátství k prezidentské funkci nepatří. Ale nakonec se při něm ztrapňuje jen prezident -- dá-li medajli, nedá-li medajli. Dá se to přežít, včetně nejmenování profesorů a mocenských zájmů při jmenování bankovní rady nebo ústavních soudců. Nevkus a důvod nevolit, ale nikoli katastrofa.

Terpve tam, kde se "kreativně využívá ústava", jinými slovy, když prezident překračuje své kompetence do té míry, aby nebyl odvolán a vytváří si přitom mocenskou klaku ve vládě, stranách a parlamentu (což se mu daří jen v krizi stranického systému, takže se sluší spíše vyčítat těm stranám atd.), pak může věc přerůst do katastrofických rozměrů, např narušení spojeneckých vztahů, zpochybnění členství v EU, přeměny Hradu v detaš jedné z konkurujících oligarchických skupin atd.

Sotva by našel prezidentský kandidát, který by tohle napsal do svého "reálných programu", podle kterého doporučuje IŠ volit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.