Pluralita stokrát jinak

Z letošního 17. listopadu mi v hlavě zůstanou dva střípky: spor na levici, zda je co slavit, a urážky mezi dvojící zasloužilých protikomunistických aktivistů. Spolu to dává vysvětlení, proč jsme tam, kde jsme a líp hned tak nebude.

Tvrdit, že bídná životní úroveň těch, co si neuzobávají ze švédského stolu současné prosperity, představuje důvod k zatracení listopadu 1989, je hodně odvážné. Zastánci tohoto pohledu na levicových debatních fórech a sociálních sítích tak redukují, byť možná nechtěně, osmadvacet let stará očekávání jen na plné talíře a nadité peněženky.

Ne snad že by ekonomická motivace nebyla rozhodující. Klíče, kterými se zvonilo v ulicích, nebyly jen nejsnáze použitelnou rekvizitou. Šlo také o nástroj k odemčení nových komnat. Jedni za dveřmi vyhlíželi především svobodnou společnost, demokracii a právní stát, druzí vyšší životní úroveň (mzdy, důchody, koupěschopnost populace…).

Často se setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že je jim možnost volného pohybu k ničemu, když nemají za co cestovat. Místo toho hledí, jak utáhnout nájem nebo děti na škole, jejich kroužky a záliby. Nikdy by mě nenapadlo jim vyčítat, že nedostatečně oslavují demokracii.

Jenže, marná sláva, demokracie je otevřeným prostorem, nabídkou příležitostí, které využijeme, anebo nikoliv. Jsme to my, kdo rozdáváme karty. Naši volení zástupci sestavují vlády a určují, které ekonomické strategie dostanou zelenou. Máme šanci věci ovlivnit, což před listopadem 1989 neplatilo. Proto je co slavit. Přinejhorším si můžeme sypat popel na hlavu za to, kam jsme poměry nechali dospět.

32V Kopřivnici se jako již mnohokrát sešli lidé, kteří by Masaryka potěšili: svůj život neměří délkou, nýbrž naplněností – zájmem o věci veřejné. Repro DR

Potíž je, když v intepretaci posledního čtvrtstoletí se diametrálně rozcházejí i ti, co spolu tenkrát byli na jedné lodi. Monika MacDonagh Pajerová proprala v diskusi Českého rozhlasu Plus Jana Macháčka za jeho náklonnost k hnutí ANO. Komunisté jej nezlomili, ale za peníze se koupit nechal – tak nějak zněl její soud. Chybělo už jen pověstné „Co se stalo s Janem Macháčkem?“, což by volně navázalo na dotaz „Co se stalo s Petruškou Šustrovou?“, vznesený poté, co se Monika Pajerová rozešla s touto disidentkou – ale i se mnou a dalšími kolegy – v pohledu na činnost Ústavu pro studium totalitních režimů. Holt jsme z mašiny na kladení věnců a vyrábění kampaní udělali vědecko-výzkumnou a osvětovou instituci bez ambicí hrát politické hry.

A co že se to tedy stalo? Jediné. Různí lidé v rámci pluralitní společnosti různě využívají svoji možnost na vlastní cestu, na vlastní názor. Náklonnost Jana Macháčka k hnutí ANO nechápu. Ale ani náhodou by mě nenapadlo mu to vyčítat. Vždyť i babišovci potřebují kultivovat. Pokud se z miliardářova fanklubu nezmění v normální politickou formaci, skončí jednou ANO se svým otcem. Ovšem ne ve prospěch TOP 09 nebo ČSSD, ale třeba Okamurovy SPD. Proto držím Macháčkovu Institutu pro politiku a společnost palce.

Jan Macháček se v rozhlasovém studiu kádrovat nenechal, sáhl pro kabát a při odchodu si – mimo mikrofon – ulevil vulgárním výrazem, který rockery hrající s ním v kapele asi nerozhodí. To ale nic nemění na tom, že do slovníku kultivovaného člověka nepatří. Leda bychom si řekli, že každý máme jen jedny nervy…

Další účastník debaty, Igor Chaun, stejně jako Monika MacDonagh Pajerová jeden z listopadových studentských vůdců, pak celý incident popsal takto: „Cítil jsem to tak, že Monika zneužila pozvání do veřejnoprávní instituce a neprojevila základní slušnost. Jak vůči hostitelům, tak vůči ostatním hostům. Nedosti na tom, začala pak ze sebe dělat hrdinku a oběť cenzury.“ Podle Jiřího Hošny, ředitele komunikace a vnějších vztahů Českého rozhlasu, „paní Pajerová od počátku diskuse nerespektovala pravidla určená moderátorem a zcela ignorovala téma pořadu 17. listopad a stav současné společnosti. Další lží je obvinění, že Český rozhlas údajně ztratil nahrávku, kde pan Macháček pronáší urážlivá slova.“

Dál nemá smysl scénku pitvat, nestojí za to. Dokresluje ale, jak prochází proměnou nejen česká politika, ale i společenské a intelektuální salony, v nichž doposud lidé hlásící se k dědictví 17. listopadu táhli za jeden provaz. Je to minulost? Takže už nás vážně čeká jen vybírání mezi negativistou Okamurou a shůry spadlými Piráty? Pak by možná skutečně platilo, že není co slavit…

Naštěstí mám jeden osobní zážitek z letošního 16. listopadu. Pozvali mě navečer do Kopřivnice – na každoroční vzpomínku na Tomáše G. Masaryka, který byl tamním poslancem. Na akci pořádané Masarykovým demokratickým hnutím nechyběla krátká přednáška o Masarykově vztahu k regionu a kapela hrající vkusné úpravy písní Ježka, Voskovce a Wericha. Pak už jsme s Martinem Komárkem debatovali o současné politické situaci. Bez jadrných výrazů. Naopak jsem se několikrát s exposlancem za ANO shodl. Například v tom, že letošními sněmovními volbami nekončí svět ani demokracie v České republice, a že politické chyby, které pomohly zrodit Babiše, si stejně dříve nebo později vyžádají nápravu.

V zaplněném sále kulturního domu nám u stolků se zákusky naslouchali lidé (včetně komunálních politiků z Kopřivnice a okolí), kteří by Masaryka potěšili: svůj život neměří délkou, nýbrž naplněností – zájmem o věci veřejné. Trápí je stav partají, médií i riziko trhnutí zahraničněpolitickým kormidlem. Rozhodně však nepropadají skepsi a poraženeckým náladám, natož aby si vyčítali, že jeden volí levici a druhý pravici. Po tomto úchvatném zážitku jsem už ani druhý den další slavnostní fóra nepotřeboval.

Opakovat, že bychom měli hledat, co nás spojuje, ne rozděluje, zní banálně. Jenže kdy jindy než v listopadu si připomínat význam plurality a názorové pestrosti? Teprve bez ní by byl důvod k zapšklosti – nebo k novému pokusu o revoluci.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.