Románová tvorba prozaičky a literární teoretičky Daniely Hodrové nezasahuje ani nezasahovala širokou čtenářskou veřejnost. Ti, kterým však hutné spletence často chaoticky působícího psaní napoprvé učarovaly, byť třeba nevědí proč a jen se rádi nechávají unášet oním pro Hodrovou typickým proudem „dění“, se do jejích knih začítají znovu a znovu. I v Hodrové nejnovější próze Vyvolávání si mohou být jisti, že vstoupí do stejné, a přece trochu jiné řeky, v jaké se osvěžili už například v dřívější Thétě, či Komedii.

Záměrně se zde vyhýbám tomu, abych Vyvolávání označila za román. Ve své podstatě se totiž tradiční románové struktuře příčí, a pokud, je spíše románem-výpovědí. V tom se sice objevují určité klíčové postavy, prostředí a významové motivy, nicméně nikoli nutně jako součásti děje, ale spíš jako prvky cirkulující ve víru nepřetržitého dění, v němž se minulé mísí se současným, skutečné s možným, emoce s myšlenkou. Vyvolávání tak nevybočuje ze stylové poetiky jiných próz Daniely Hodrové už tím, jak se v něm snoubí záměr konkretizovat výpověď nadužíváním vlastních osobních i místních jmen se stejně záměrným pokoušením epičnosti naznačováním, „znezřetelňováním“ vazeb a struktur.

Jedná se přitom o výpověď výrazně dialogickou. Autorský subjekt, přiznaně autobiografický a tentokrát ne tak zásadně rozdvojený, zde vede několik vzájemně provázaných rozhovorů. Ač na první pohled velmi komplexní, je to rozmluva především se sebou samým. Rozmluva existenciální, rozmluva promýšlející základní aspekty bytí (a nebytí) v nejrůznějších společenských rolích, z nichž nejdůležitějšími jsou role autora jako běžného člověka a role autora v literární stylizaci. Vyvolávání je disputací, již vede autorský subjekt se svými především zesnulými blízkými, ale i se svými dřívějšími literárními alter egy, postavami mýtů či divadelních her, reálnými spisovateli či divadelníky, ale i osobnostmi zejména české historie.

Eliška Beránková, Milada Součková, Adina Mandlová, Jiří z Poděbrad, Alice Davidovičová a Pavel Santner — ti všichni jako by Hodrové byli pouze prostředníky k tomu, aby mohla z minulosti „vyvolat“, znovu oživit a do nového významového podhoubí ukotvit již dřívějšími prózami z různých úhlů nahlédnuté a do nejrůznějších vztahů včleněné motivy či rekvizity.

U Hodrové se z nich díky neustálému opakování, shlukování a vrstvení stávají takřka symboly — ovšem symboly paradoxně značně nejistého, proměnlivého významu a současně symboly výlučně „hodrovské“, neboť fungující v tomto smyslu pouze v kontextu autorčina díla jako celku.

Vyvolávání je charakteristické především tím, do jaké míry je vědomě komunikativní s dřívějšími prózami Daniely Hodrové. I v nich se extrémně dlouhá souvětí, asociativně překlenující nejen několik na první pohled vzdálených jevů, ale třeba i časových rovin, prolínají s úsečnými výkřiky. I ony jsou značně autoreflexivní, odkazují k psaní jako takovému, spekulují nad poznatelností fragmentární reality, jsou obydleny značně nesourodou skupinou postav oslovovaných tu celým, tu pouze křestním jménem. Především Théta a Komedie pak stejně jako vyvolávání zacházejí s Prahou a zejména olšanským hřbitovem a jeho okolím jako s prostorem oduševnělým ne méně než jejich protagonisté. Významová bohatost jednotlivých motivů je totiž ve Vyvolávání rozšiřována nejen tím, že se autorka k dílčím motivům vrací v průběhu Vyvolávání samotného, ale i tím, jakým způsobem s nimi pracovala již dříve.

Samo „vyvolávání“ je ostatně motivem, na nějž Daniela Hodrová upozornila už dříve, nejvíce patrně v Thétě, a částečně také v Komedii. Dalo by se přitom označit za jeden z jejích klíčových kompozičních postupů, jímž se snaží naznačit obecnější pravdu o skutečnosti proměňující se s každým, druhým, třetím, desátým i stým pohledem, o její mnohotvárnosti. Hodrová se tak vrací ke starému, známému, často až důvěrně známému, ať už je to součást její osobní minulosti, její osobní literární minulosti, nebo součást jiného (uměleckého) díla, ukazuje je v nových souvislostech, a tedy v nové podobě. Známé se tedy jeví jakoby neznámé, jeho podstata se znejišťuje, zpochybňuje. Nejen vypravěčka, ale i celý fikční svět, který ve svém díle budovala, se tak stává ambivalentním, ve své celistvosti jakoby nezachytitelným, těkavým bytím.

Knihy Daniely Hodrové své čtenáře ostatně samy vyzývají k tomu, aby navykli takovému režimu čtení, který bude s tímto kompozičním postupem v plném souladu — režim, v němž se čtenář nechává textem unášet, ztrácí se v něm a opětovné nalézá záchytné body, nechává se jím stravovat jako tak trochu krutým a tak trochu konejšivým vírem.

Daniela Hodrová: Vyvolávání. Praha, Malvern 2010, 335 stran.