Malé hromádky brambor

Zrovna tak jako se malá skupina dohodne snáze nežli velká, je řešení problémů v lokálním měřítku snazší a efektivnější než snaha nalézat východiska globální.

Pořádal jsem a stále ještě pořádám tolik táborů pro děti a mládež, že se mi jejich počet ztrácí než v lehce zamlžených obzorech paměti. Snad jich bylo padesát čtyři nebo padesát sedm. Není to podstatné.

Na počátku svých táborů jsem organizoval den běžným způsobem, tak jak to bylo a dodnes je v převážné míře takových malých přírodních táborů zavedeno.

Tak třeba vaření. Pro celou skupinu pětadvaceti a čtyřiceti účastníků vaří malá skupina, třeba pětičlenná skupinka, která byla k tomuto úkolu na tento den vyčleněná. Musí udělat všechno potřebné: nanosit dřevo, nařezat je, udržovat oheň, nanosit potraviny a vodu, omýt zeleninu, nakrájet to všechno a v horším případě naškrábat kopu brambor. Výsledek byl jednoznačný. Nechuť, pláč, vůbec nepomáhalo racionální přesvědčování typu „dnes ty, ale zítra jiní, a ty budeš mít zas jiný program, hry, soutěže, ale dnes musíš…“ Nakonec většinou vařili dospělí a děti se honily kolem.

Kde byla chyba, když se toto rozdělení nezbytných prací zdálo být tak racionální? Jak nahoře, tak i dole, jak v malém, tak i ve větším. To, co měly děti udělat, se vymykalo jejich zkušenosti, hromada práce byla obrovská, kupa brambor k pláči, schopnost samoorganizace malá a tak to také všechno skončilo. Vaření pro celý tábor se stalo martyriem.

Děti ale dobře znaly hromádku brambor, kterou připravovali doma v rodině k obědu; byla třeba pro dvě děti a pro dva dospělé, to měly v oku, uměly to pochopit a věděly, ať již přímo pomáhaly, nebo ať se jen dívaly, že toto množství je reálné a že se dá zvládnout. Když jsme si tohle uvědomili, přešli jsme na úplně jiný systém.

Děti se rozdělí samy tak, aby nevznikla žádná příliš slabá a nezkušená skupinka, a vaří si samy. Také my starší si vaříme sami. Přineseme jídlo a rozdělíme je podle počtu v jednotlivých, přibližně stejně velkých skupinkách po pěti až sedmi. Velmi rychle se ustaví pozoruhodná pohoda. Převážná část problémů s vařením zmizela.

Skupinky se předhánějí v tom, kdo lépe uvaří, co ze stejných surovin vyrobí, nabízejí k ochutnání a často po několika dnech jsou někteří dříve hotovi než my praktici. Už se také stalo, že své jídlo měli lepší. Řešení se vrátilo na lokální úroveň a problém byl uspokojivě vyřešen. Vaření probíhá v radosti, společné práci a lehké soutěži, jen je třeba dohlédnout na to, aby pro vodu a dřevo nechodili stále ti nejmenší, protože by se mohli naučit víc. Co je podstatné – všichni se naučí starat se v rámci skupiny nakonec o sebe, naučí se komunikovat a řešit problémy, které kdykoliv mohou vznikat.

Děti, žáci i studenti jsou také učitelé. Pakliže výměna a obohacení nejsou vzájemné, je proces výchovy a vzdělávání k ničemu.

Analogicky k této zkušenosti můžeme hledat řešení globálních problémů. Třeba kodaňského ztroskotání. Na první pohled se zdá, že ekologický problém není lehce uchopitelný. Je obrovský. A proto si mnozí myslí, že jej nemůžeme řešit. Jsme mylně přesvědčeni, že musíme čekat na společný konsenzus, který nám nalinkuje cestu k východisku.

Zapomínáme ale při tom na několik důležitých aspektů. Především, že čím větší skupina, tím horší domluva. Všichni to známe. Tři, čtyři, pět se ještě dohodnou, když je ale skupina větší, problémy rychle narůstají. Na veliké konferenci lze přijmout jenom zcela obecné a zcela bezobsažné deklarace a závěry. Někteří myslí, že je to lépe než nic. To je otázkou. Možná by bylo lépe nepřijmout vůbec nic. Vedlo by to k hledání jiných mechanismů a cest. Třeba toho, že bychom nechali společnou dohodu až na druhém místě a že bychom začali ihned aktivně uplatňovat nejdůležitější reálné kroky.

V případě Kodaně bychom se tedy mohli dohodnout pouze někteří, jak budeme snižovat emise a instalovat obnovitelné zdroje i to, že si budeme vzájemně pomáhat s transferem prostředků a technologií a kdokoliv se k nám kdykoliv může připojit. Aktivní skupina zemí by se pak stala živoucím příkladem proměny a další by se postupně připojovaly, zejména když by viděly výhodnost takového kroku. Centrální dohoda přece ještě neznamená dohodu nejlepší. Obdobně tomu je v oblasti řešení finanční a hospodářské krize. Nelze hledat obecné řešení, protože takové neexistuje. A existuje-li, tak problém řeší jenom symptomaticky, ale nepřináší nová řešení.

Především musíme zapomenout na zázračná řešení nových či staronových politických stran a uskupení, které se vytasí před volbami s jedinečným a všespasitelným. To bývá prázdným pytlem, který poslouží jen pro sběr volebních hlasů.

Můžeme řešit lokální zaměstnanost podporou výstavby a transferem idejí, nápadů a technických i sociálních řešení. Můžeme například podporovat vznik biorafinerií, které budou z lokálních surovin (trávy, speciálních rostlin či větví poražených stromů) produkovat teplo, elektřinu, hnojiva, stavební hmoty a speciální produkty pro další výroby – kosmetiku, farmacii či kvalifikovanou chemii. Převahu své produkce ale budou prodávat v regionu, nikoliv na podkladě lokálního šovinizmu, ale s podporu regionální hrdosti. Můžeme podporovat lokální výrobu všeho druhu. Tam, kde žijí lidé, přece nemůže nebýt práce. Jde jen o nápad a pomoc při realizaci.

Jak řešit energetiku, uvažujeme-li v desítkách terawatthodin a zásobování všech velikých firem? Obnovitelné zdroje nestačí? Před dvěma týdny prohlásila mnichovská BMW, že chce v brzké době všechny své závody zásobovat z obnovitelných energií. Jak daleko pak zůstávání limity těžby a nová výstavba jaderných elektráren? Kde zůstává česká „racionální“ skepse, když se podíváme na serveru věnovanému výhradně zásobování obnovitelnými zdroji energie na mapu Německa, na níž jsou zobrazeny všechny regiony, které chtějí dosáhnout energetické soběstačnosti? Některé za pět let, jiné za dvacet. Na mapě se takovými oblastmi jenom hemží – odhadem pokrývají čtvrtinu až třetinu celého Německa.

Proč hovořit o požadavcích na velké zdroje tepla pro vytápěním domů, když již dnes je možno vystavět pasivní domy, které jsou jenom o deset procent dražší než v současném energetickém standardu? Nebo domy, které jsou „solar plus“ a produkují více energie, než samy spotřebovávají. A tak by se dalo pokračovat.
 
Budeme-li však hledat anonymní řešení v rozměru globálního přístupu globálních hráčů, zřejmě se nevyhneme globálním problémům. Stále s větší rychlostí se bude kácet, betonovat, těžit, lovit, hledat země s nízkou participativní složkou, kde se nikdo ničemu nebrání, a stále vychovávat poslušnější a konformnější spotřebitele. Globální je příliš expanzivní a hrozí zahubit veškerou lokální aktivitu. To je přesně to, co potřebujeme regulovat. Nikoliv přijímat zákony, které podporují veliké. Potřebujeme to, co jsme vždy měli. Lokální různost a lokální kreativitu. Takové „malé hromádky brambor“.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Manning5

Tomáš Imrich - Konstruktér, Suchdol nad Lužnicí

Pondělí, 29.Března 2010, 13:44:37

Děkuji Vám pane Smrži, za povzbuzující sloupek i s podobenstvím z vlastního života.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.