Z politika lobbistou

Jaroslav Šonka

Jaroslav Šonka přibližuje rozporuplné počiny bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera, který se po skončení své politické kariéry věnuje prosazování státu nepříliš prospěšných zájmů.

Gerhard Schröder, dítě padlého vojáka z posledního roku války, podle vlastních údajů z tehdy velmi chudé rodiny mimo hlavní společnost, se během poválečného hospodářského zázraku v západním Německu vypracoval. Stal se advokátem a politikem sociální demokracie.

Jeho kariéře lze porozumět až po hlubším studiu životopisu. Během kancléřské periody Willyho Brandta a Helmuta Schmidta byl jako mladý sociální demokrat již v politické špičce své generace. Po roce 1989, tehdy v opozici vůči křesťanskému demokratu Helmutu Kohlovi, vytvořil jakýsi triumvirát s Oskarem Lafontainem (dnes Die Linke — Levice) a Rudolfem Scharpingem. Ti se posléze během kancléřské periody Gerharda Schrödera stali ministry jeho vlád.

Jenže triumviráty, již od těch římských, končí dominancí jednoho a odstraněním druhých dvou. Od samého začátku se projevil mocenský až arogantní styl chování Gerharda Schrödera, který své konkurenty smetl takovým způsobem, že Rudolf Scharping později raději jezdil na kole, zatímco Oskar Lafontaine přestoupil k postkomunistické Die Linke, kde dlouho hrál značnou roli v duu s Gregorem Gysim.

Schröder se stal kancléřem takzvané rudo—zelené koalice 1998—2002, která pokračovala i v letech 2002—2005, kdy Schröder nejdříve odmítl účast na válce v Iráku (2002), protože neměla posvěcení OSN, což byl svého druhu uplatnitelný argument. Schröder pak zahájil reformu platového a sociálního systému pod názvem Agenda 2010 (takzvané Hartzovy reformy).

Dodnes se diskutuje, zda toto prosazení tržních principů na pracovním trhu a zároveň vytlačení zajištěných zaměstnanců do riskantních pracovních poměrů, kde pak stát musí dotovat starobní zabezpečení, bylo správné. Korekturu tohoto systému zahrnul do svého volebního programu i současný šéf sociální demokracie Martin Schulz.

Schröder pak v politice skončil rychle, téměř překotně. Jeho pokus, obnovit mocenskou základnu SPD rok před dalšími volbami takzvaným konstruktivním vyslovením nedůvěry vedl k jeho porážce. Známé scény, ve kterých se v televizi, snad pod vlivem alkoholu, snažil dehonestovat nastávající kancléřku Merkelovou, jsou dodnes slavné.

Smluvní partner Putina

Dnešní problematika kolem Gerharda Schrödera spočívá v tom, že velmi rychle začal vyhodnocovat své politické znalosti jako lobbista. Většinou se vychází z toho, že vysloužilý špičkový politik absolvuje nejdříve jakousi karenční dobu, půl roku či rok, než začne svých vědomostí využívat. U Gerharda Schroedera šlo o dny. A je také zřejmé, že jako lobbista vkročil na pole, které si již jako kancléř připravoval.

Gerhard Schröder vkročil jako lobbista na pole, které si jako kancléř již nějakou dobu připravoval. Foto Wikimedia

Pokračuje také ve svém skluzu k autoritářským režimům — Rusku a Číně. Dodnes známou anekdotou ze života Gerharda Schrödera je jeho průpovídka, že Putin je „lupenreiner Demokrat” čili v češtině něco jako „křišťálově čistý demokrat”. Putin mu nabídl pozici v Gazpromu, Schröder ji podle vlastního svědectví nejdříve odmítl, ale brzy přijal. Stává se lobbistou v řadě firem, například v nakladatelství Ringier (u nás známé jako nakladatelství privatizující české noviny), ale hlavně v plynovodu Nordstream, ruské státní firmě, která je nasazena jako vlivová páka zasahující i do Evropské unie. Je to hlavně proto, že obchází baltské státy a Polsko.

V téže době začal „křišťálově čistý demokrat“ Putin pronásledovat šéfa jiného konce rnu — Jukos. Michail Chodorkovskij se dostal do vězení a roli při jeho odstranění hrál fakt, že na něj byla uvalena exekuce na daňové nedoplatky a současně mu nebylo umožněno dostat se k aktivům společnosti. Je dostatečně známo, že procesy s Chodorkovským byly manipulované a uvedly Jukos na okraj bankrotu.

Nyní, uprostřed roku 2017, se Gerhard Schröder stává činovníkem v paralelním koncernu — Rosněft. Schröder, který ještě před několika dny mluvil na sjezdu německých sociálních demokratů, se touto svojí kolaborantskou činností stává pro svou stranu zátěží. Sám sice tvrdí opak, ale kandidát na kancléřství a předseda strany Martin Schulz reagoval jednoznačně — on by po skončení kariéry do podobných lobbistických vztahů nešel.

Užitek z tohoto konfliktu bude mít kancléřka Angela Merkelová, pro kterou je tato souvislost výbornou pobídkou k volebnímu boji. Celou situaci popsal šéf Zelených Cem Özdemir slovy: Není možné, aby kancléř, který sloužil Německu, se hned potom stal smluvním partnerem Putina, který chce rozbít Evropu.

    Diskuse
    JP
    August 21, 2017 v 12.53
    Trochu příliš zjednodušený obraz
    Především je nutno vyjasnit: ani Oskar Scharping nezačal jezdit na kole ani Oskar Lafontaine nekonvertoval k radikální levici (jenom) proto, že je svého času z mocenských pozic vyšachoval Gehard Schröder.

    Ano, svého času se pokusil dlouholetého německého konzervativního kancléře Helmuta Kohla ve volbách porazit triumvirát oněch tří sociálních demokratů. Všichni tři si dělali ambice - ale žádnému z nich vedení SPD nepřisuzovalo reálné šance Kohla porazit. Zkusila se tedy tato skutečně nevšední strategie triumvirátu - výsledkem byl jenom další neúspěch.

    V dalších volbách už Schröder kandidoval sám. Nebyl už tehdy se svým ekonomickým pragmatismem ve straně nijak bezrozporně přijímán; ale se svou osobní agilitou a charismatem skýtal jedinou šanci, konečně postavit proti "věčnému" Kohlovi rovnocenného kandidáta.

    A - Schröder skutečně Kohla dokázal porazit; volebním výsledkem který byl tehdy pociťován jako opravdové politické zemětřesení.

    Připomeňme si ještě jednou: po celých desetiletích - od dob (respektive pádu) Helmuta Schmidta to bylo poprvé, a zároveň také naposled, kdy německá sociální demokracie dokázala vyhrát volby!

    A zopakujme si ještě jednou tu základní příčinu: Gerhard Schröder byl skutečně silná, výrazná osobnost. Na rozdíl od všech - skutečně naprosto bez výjimky všech - ostatních sociálnědemokratických politiků předtím i potom!

    A za druhé: Gerhard Schröder měl skutečně pragmatický, realistický ekonomický program. Jistě, to jeho odbourání mnohých sociálních výdobytků bylo právě v sociální demokracii velice sporné (což nakonec vedlo k jeho pádu) - nicméně je to prostě nepopiratelný ekonomický fakt, že to byla právě jeho "Agenda 2010", která německou ekonomiku zbavila zátěže nadměrných sociálních odvodů, a nastartovala revitalizační program, na jehož vlně se německá ekonomika prakticky veze dodnes. Jistě, mnohé sociální výhody byly odbourány; ale druhá stránka této mince je dramatický pokles nezaměstnanosti v Německu.

    Působení Gerharda Schrödera v německé politice nelze tedy hodnotit jenom černobíle. Že se potom - po ukončení své politické kariéry - přeorientoval na sféru podnikatelskou, samo o sobě není nijak překvapivé; natolik agilní, činorodá osobnost jako on by se sotva mohla spokojit s předčasným důchodem a psaním memoárů.

    Že přitom neměl mravní skrupule - či možná jenom nedostatečnou schopnost distance? - dělat obchody s ruskými státními firmami (a tím nevyhnutelně přijít i do kontaktu s politickým vedením): to se od samotného počátku jevilo dosti pochybným počinem, ale v zásadě na tom nebylo nic nelegálního.

    Ke skutečnému překročení všech hranic došlo až právě v tom okamžiku, kdy Putina označil za "křišťálově čistého demokrata". Tady bylo už skutečně jasné: Schröder se nechal koupit. Definitivně změnil fronty: demokracii vyměnil za peníze. On sám si to možná ani tak ostře vůbec neuvědomuje, Putin s ním samozřejmě jedná jako s přítelem, a blízkému příteli ovšem rádi promineme nějaký ten malý prohřešek, není-liž pravda?

    A tak se bývalý německý sociálnědemokratický kancléř Schröder nakonec opravdu nechal zapřáhnout do služby ruského autoritativního režimu, aniž by v tom on sám viděl nějaký zásadní mravní problém.

    Bylo by zajímavé vědět, jaký skutečný názor má Putin na svého "drahého přítele" Schrödera. Zda ho považuje opravdu za něco lepšího, nežli pouze za klasického užitečného idiota.