Letní řeči

V letních parnech jako by přibývalo nahlas telefonujících jedinců, v tramvajích i na koupalištích si vykládají o ničem, v tom horším případě o politice. Ticho se postupně vypařilo. Letní sloupek Aleny Zemančíkové.

V roce 2008 jsem byla s dcerou v Jeruzalémě. Jezdily jsme tam veřejnou dopravou a při jedné cestě k nemocnici Hadasa, kde je synagoga s okny navrženými od Chagalla zobrazujícími dvanáct izraelských kmenů, jsme se málem zbláznily z toho, jak v dopravní špičce lidi nezřízeně mobilovali. Jeden dědeček hlásil komusi na druhém konci (ani člověk nemůže říct drátu, takže si ten konec nelze nijak představit) každou zastávku.

Pak hovor skončil a na další zastávce zavolal znovu, hulákal do přístroje (zřejmě byl nahluchlý). To trvalo tak dlouho, až ho jeden mladší cestující nazval šnyclem. Městský autobus se neuvěřitelně proplétal mezi jeruzalémskými pahorky, mobilujících lidí přibývalo, a když nás vstupní osobní prohlídka v nemocniční bráně, podobná té na letišti, zdržela natolik, že synagogu zavřeli a my jsme z vitráží neviděly nic (protože zvenku je to jen šedá plocha lesknoucí se ve slunci), málem jsme se zhroutily.

Další podobný zážitek jsme měly z cesty do Cesareje. Tam se ovšem cestující, mezi ošklivými a nudnými městečky, vybavovali rusky, což bylo o to horší, že jsme jim rozuměly a věděly tedy, jaké pitomosti do svých mobilů kvákají. U nás to tehdy ještě tak rozšířené nebylo. Už tenkrát jsme zažily úkaz, který se postupně rozšířil po celém mobilním signálem pokrytém světě: čím jednodušší majitel, tím intenzivnější hovory do mobilu.

Ticho zmizelo
Letos mám podobně silný dojem z různých koupališť, kde lidé opravdu nevydrží být chvíli zticha. Ležení na dece a čtení, běžné za mého dětství, úplně vymizelo. Když povykující děti vlezou do vody a vřískají aspoň trochu opodál, jejich maminka-teta-babička okamžitě vyloví z kabely mobil a začne plkat.

Ani chvíli nemůže být potichu, nemůže pozorovat děti ani ostatní lidi na koupališti, prostě mele a mele úplné hovadiny s kýmsi, kdo přece nemůže vydržet bez odpovědi takový proud slov (o informacích tu nemůže být řeč), takže je pravděpodobné, že osoba na druhé straně simultánně mele také.

Smysl toho hovoru je tedy nepostižitelný a nejspíš není žádný. Vzpomněla jsem si na několikeré televizní reklamy mobilních operátorů, jak v nich byly pusy na špacíru a kecky, letos se k takové hovadnosti propůjčil jeden výborný herec ze Zábradlí a jedna herečka dokonce z Národního, kteří nám předvádějí, jak si pěkně pospolu celá rodina můžeme ze života udělat on-line peklo.

Rozmachu této infekce hodně pomáhají všelijaké rodinné tarify, s jejichž pomocí spolu několik lidí může mluvit z jednoho účtu, a protože to mají „zadarmo“, nemůžou nechat jedinou chvíli volnou a všechny je musí vyplnit nestrukturovanými, bezobsažnými, nezajímavými proudy slov.

Některé moje milé Ukrajinky dokážou takhle prokecat celou cestu autobusem od metra do našeho sídliště a valí ty řeči někdy evidentně do mužů (nebo kluků), kteří už jsou tak zmatení, že jim to netípnou. Někdy ty nově západoevropsky oražené holky své hochy pěkně peskují, často do toho mobilu psychologizují jak vztahová poradna, většinou úkolují. Přičemž za chvíli budou doma. Co si tam budou povídat? – nejspíš totéž ještě jednou dokola.

Ale abych nekřivdila ženám, strašní jsou v dopravních prostředcích i zástupci některé profese. Realitní agenti si z tramvaje často udělají pojízdnou kancelář. Rovněž agenti stavebních spořitelen a úvěrových podniků. A také jsem zažila, jak jeden právník v tramvaji nahlas projednával se svou klientkou rozvodovou záležitost a naprosto indiskrétně jí na celou tramvaj radil ve zcela intimních majetkových a rodinných záležitostech.

Rozmachu této infekce hodně pomáhají všelijaké rodinné tarify, jejichž prostřednictvím spolu několik lidí může mluvit z jednoho účtu, a protože to mají „zadarmo“, nemůžou nechat jedinou chvíli volnou a všechny je musí vyplnit bezobsažnými proudy slov. Repro DR

Z dopravních prostředků lidé běžně volají do nemocnic pro lékařské informace. Už mě i napadlo, že by se doktor měl zeptat, odkud dotyčný volá, a kdyby z dopravního prostředku, měl by takovou konverzaci odmítnout.

No jo, ale to by padlo zase jen na ty socky, co veřejnou dopravou cestují. Ti bohatší by si stejné věci mohli diskrétně vyřizovat ve stejné stupiditě a zbytečnosti ze svých hands-free v autě, kde telefonováním vyplňují otravu dopravních zádrhelů. Jak jsme, proboha, žili, dokud ty mobily nebyly?

Krása politiků a vězňů
Ale abych nezůstala jen u banality mobilování. Tuhle se dvě dámy na plovárně bavily o politice či spíše o politicích. Byly to obdivovatelky mužské krásy (no…) a sžíravě kritizovaly premiéra Sobotku. V jejich řeči mě zaujala jeho charakteristika jako „mazla“ – vůbec jsem si nevšimla, že by zrovna tohoto politika veřejnost či jeho spolustraníci nějak zvlášť hladili, že by se těšil protekční přízni mocného prezidenta nebo jinému otcovskému nebo mateřskému rozmazlování. Jak na to ty dámy přišly?

Andrej Babiš je ovšem skvělý, hlavně proto, že opravdu nemá žádné břicho (to ale Sobotka celkem taky ne) a dále má vždycky perfektní polobotky. Kvůli perfektním polobotkám ho dámy budou volit (i celou tu jeho skvadru, kde už se ovšem kdejaký tlusťoch vyskytuje, snad kromě Martina Stropnického, kterého teď v rámci předvolební kampaně hnutí ANO vidíme v televizi Nova dokonce dvakrát za sebou téhož večera jako moudrého a ustaraného šéfa kriminálky Anděl, abychom se přesvědčili o tom, že nás ochrání i ve vládě, až spolu s Babišem vyhrají volby.)

Dámy na plovárně pak ještě nostalgicky zavzpomínaly na posledního šarmantního politika, jak on se jmenoval, no ten, co překládal Shakespearovy sonety a dal facku Rathovi v parlamentě. To byl, panečku, chlap! Nevzpomněly si na jeho jméno, čímž mi udělaly radost, protože já si na neblahého doktora stomatologie Macka, který nesnášel majitele starých aut a miloval knihy tak, že si kvůli nim pořídil Knižní velkoobchod, který pak chytře vytuneloval, vzpomínám dobře.

Chraň bůh, že bych se do takové konverzace chtěla zapojit. Jen jsem si v duchu pomyslela, že David Rath mu tu facku celkem kvalifikovaně vrátil, urážlivým humorem disponoval srovnatelně a se svým puntíkovaným motýlkem byl také celkem hezký (a ještě hezčí poté, co po dlouhých měsících vylezl z vyšetřovací vazby, která mu tvář poznamenala hořem z rozumu).

Jenže co je David Rath proti Kajínkovi, jímž se konverzace dam na plovárně uzavřela, protože to je největší hrdina ze všech, nevinný jako lilium. Ten žádné hoře z rozumu ve tváři nemá, tomu se na ní usadil s okázalou skromností potlačovaný triumf.

Ještě že člověk někdy jede vlakem s prarodičem, vezoucím si vnouče na prázdniny. Ob generaci se v těchto případech odehrává konečně smysluplný hovor, v němž mají své místo vzpomínky i zážitky, plány a rekapitulace, popisy i výklady. V těchto případech se člověk může těšit skutečným dialogem, v němž jeden druhého poslouchá a který se rozvíjí tak, jak se klikatí cestička jeho smyslu.

Obě generace dokonce přijdou i k užitečným informacím: prarodiče vědí, jak se co jmenuje, co se kde skrývá a jak to tam bylo, vnuci zase dokážou vysvětlit dědečkům a babičkám fígle ukryté v chytrých telefonech. Tuhle si jeden děda mého věku s asi desetiletým vnukem střídavě pouštěli do sluchátek z telefonu své oblíbené písničky. Trochu to přeznívalo, takže jsem slyšela z dědova výběru Pink Floyd. Proti tomu byly Tři sestry z vnukova playlistu celkem slabá konkurence.

Ale pak bohužel vystoupili a zůstala tam mladá paní, která měla mobil kdesi za uchem a mikrofon nevím kde, takže strnule koukala před sebe a mluvila do prázdna, nic v ruce nedržíc. Chvíli jsem myslela, že mluví na mě, protože nikdo jiný ve vagoně nebyl, a snažila jsem se jí rozumět, ale ona se dívala skrz, jako bych byla součást zařízení, a jejím větám, intonovaným bez čárek a teček, se rozumět nedalo.

Působila na mě jako blázen nebo jako výjev z hororu, než mi došlo, že komusi kdesi cosi valí do hlavy. A je jí jedno, jestli ji ten druhý poslouchá, vnímá, chápe, neřkuli zda jí odpovídá.

Tak jsem se nakazila slovními průvaly tohoto léta. Místo, abych napsala seriózní text o důležitém tématu, plkám tady jako na plovárně. Promiňte, milí čtenáři Deníku Referendum.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Fatická funkce jazyka Pondělí, 24.Července 2017, 10:04:44

Hovory, jaké popisuje paní Zemančíková, plní hlavně fatickou funkci. Ta dle Romana Jakobsona slouží k udržování komunikačního kanálu. Tyto hovory pochopitelně nedávají smysl třetí straně, která s mluvčími komunikační kanál udržovat nechce.

Nepochybně se vedly i před zavedením mobilů, jejich nedobrovolnými účastníky jsme se tehdy stávali hlavně v dopravních prostředcích a pohostinských zařízeních (v každé stolní společnosti je jeden muž, který řve tak, že ho dobře slyší i i ti jimž není hovor určen).

Tuto jazykovou funkci bych nezavrhoval, patří k lidství. Například harmonické manželské páry starších lidí. Po padesáti letech manželství je těžké si říkat něco nového, ale povídat si je přesto potřeba.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 24.Července 2017, 11:37:58

K té pasáži o preferencích politiků ohledně jejich fyzického vzhledu: tady se zase jednou v plné nahotě ukazuje ten zásadní problém, jak ze slaboduchých žvanilů s nulovým občanským rozhledem vytvořit funkční demokracii.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 24.Července 2017, 11:41:5

Nicméně, paní Zemančíková, buďme vděčni za ty mobily; já ještě v každém případě pamatuji časy se skupinovými telefony, kdy člověk když někam potřeboval zatelefonovat (například k tomu lékaři) třeba celé hodiny(!) musel čekat až se uvolní společná linka, jenom proto že ji celou tu dobu někdo blokoval právě takovýmito nesmyslnými plky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 24.Července 2017, 11:58:10

Ostatně, když už jsme u těch psychologických výkladů: svého času při hodině psychologie na gymnáziu nám naše psycholožka jako odstrašující příklad intelektuální omezenosti jmenovala takové osobnostní typy, které vůbec nedokáží být jenom sami se sebou. Tedy v tichu. Aby se tito lidé ponořili sami do sebe, do svého nitra. A tuto bezcílnou užvaněnost považovala zřejmě za druh útěku před sebou samým, před svým vlastním nitrem.

Jak sama píšete, tato užvaněnost naprosto vytěsňuje ochotu - a zřejmě i schopnost - číst. Tedy - ponořit se do něčeho. Jít do hloubky. Ať už je to kniha - tedy cizí příběh, ať je to vlastní nitro, tedy příběh vlastní. Lidé se utíkají do banalit, aby se nemuseli zabývat žádnými hlubšími myšlenkami.

Nakonec, i ta užvaněnost "demokratických" parlamentů je nakonec jenom odrazem té užvaněnosti obecné; nejedná se už vůbec o to opravdu probírat nějaká závažná témata, nýbrž jenom u ž v a n i t svůj protějšek.

Petrasek Milan - penzista

JÁ se od nakažené paní Zemančíkové nakazit nenechám Pondělí, 24.Července 2017, 17:14:29

1. Žádná fabulace
2. Krajní objektivita
3. Skutečnosti odpovídající popis objektů
4. Nejstručněji jak možno – je sestrou talentu
5. Odvaha a originalita - žádné klišé
6. Srdečnost
Šestero které zavazuje jazyk .....někdy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.