Černé panny versus žrouti prasat

Divadlo Komedie jevištně zpracovalo deset monologů muslimských žen žijících v Německu sestavenou Günterem Senkelem a Feridunem Zaimoglu. Vznikla tak inscenace obdivuhodně strohá, sevřená a sugestivní.

V_ez

Roman Sikora

26.03.2010 08:00

Režisér Dušan D. Pařízek nechal v inscenaci Černé panny v Divadle Komedie jen promlouvat tři herečky. Ivanu Uhlířovou, Gabrielu Míčovou a Danu Polákovou. Publikum usadil do čtvercové arény na jeviště divadla a herečky do prvních řad. Jejich tváře dal v detailu snímat kamerou v rukou herce Stanislava Majera a promítat na velká plátna nad hlavami diváků. Rezignoval na výrazné jevištní nápady. Sám sebe obdivuhodně upozadil.

Herečky vedou střídavě dlouhé monology muslimských žen žijících v současném Německu. Obracejí se v rámci nich také k dalším dvěma ženám a k divákům. Přesvědčují je o svých postojích. A ty často nejsou k západní společnosti nijak laskavé. Někdy z nich může i přeběhnout mráz po zádech.

Jediným výraznějším režijním a scénografickým vstupem je nasvícení očí hereček úzkým pruhem světla, což vytváří iluzi zahalených tváří muslimských žen. Děje se to vždy v úvodu jednotlivých částí inscenace oddělených rockovou písní znějící nejdříve z mobilu a posléze z reproduktorů.

Jinak téměř nic. Vše je vystavěno na síle výroků žen. A síle tématu. Což ještě podtrhují civilní kostýmy. Všechny tři herečky vystupují v běžných evropských oděvech. Žádné sukně, burky, šátky. Ale kalhoty a odhalené vlasy. Jakoby byly jedněmi z nás. A zároveň nejsou. Některé radikálně.

Jako bychom ani nebyli přítomni nějakému umění. A právě proto jsme. A je to umění provokativní a věcné až na kost. Hlavně zásluhou mimořádných výkonů tří hereček.

Inscenace i přesto, že se v ní jen mluví, nepostrádá na dramatičnosti. Ta ale vzniká hlavně mezi tím, co se na jevišti prohlašuje a postoji publika. Bez jevištních cavyků a nadbytečných nápadů se tak jde rovnou k podstatě. A nemusí se příliš diskutovat ani o kvalitách uměleckého tvaru jako rovnou o poselství, k němuž se v něm proniká s až chirurgickou úsporností. Zdali jsou muslimové pro Evropu nebezpečím, nebo nejsou. A třeba také, zdali jako civilizace jsme, nebo nejsme na odstřel.

Muslimské ženy ale pouze nepřesvědčují o zbytnosti existence západní kultury žroutů, prasat, Ameriky a Izraele. Jejich výpovědi jsou občas jen o hledání místa ve společnosti, v níž jsou schizofrenně doma a zároveň hosty. Jsou také o hledání lásky, někdy až adolescentním, v rámci něhož se kulturní odlišnosti projevují mnohem bolestněji.

Nejsou to ani trochu ženy zahalené. Jedna z nich si svou víru nese v sobě, aniž by ji musela projevovat vnějšími znaky. Většinou se ani nejedná o uťáplé puťky, jak by si muslimské ženy ráda představovala značná část Evropanů, ale o sebevědomě myslící bytosti projevující své názory razantně. Někdy až příliš.

Přesto se v závěru není možné zbavit dojmu, že se zde něco ne zcela zpracovalo. Inscenace jeví snahu tvářit se jako výzva k dialogu kultur. Je však spíš poselstvím o nemožnosti tento dialog navázat. Nad výroky muslimských žen by sice mohlo srdce nejednoho levičáka souhlasně zaplesat. Dokud si neuvědomí, že i on, jako součást Západu, je pro některé z nich stejně nepřijatelný jako jeho ideoví soupeři.

Jde zde totiž o náboženství, a to do značné míry fundamentální. Nikoli jen o politické přesvědčení. I když to může někdy splývat. Náboženský fanatismus však politické postoje radikalizuje k nesmiřitelnosti. Často provázené vědomím nutnosti džihádu proti Americe, Izraeli, Evropě. Ale i to je důvod k otázkám, na něž ovšem inscenace ne zcela odpovídá. Možná vědomě. Možná chtěla být jen dokumentárním pásmem, záznamem výpovědí několika žen. Bez toho, aby je hodnotila. Aby rozkrývala jejich pozadí, motivace, charaktery.

Jako bychom tak byli jen svědky jevové stránky věcí. Jsou prezentovány v radikální otevřenosti, ale v průběhu roste zvědavost, co se skrývá za slovy, za postoji muslimských žen. Chybí hlubší analýza jejich radikality. Z čeho jejich negativní vztah k Západu vyplývá či vyplynul? Něco na způsob hledání kauzality, o níž ovšem není stoprocentně možné říci, zda skutečně existuje, nebo alespoň, zda existuje vždy.

Chybí otázky, jaké osobní zážitky ženy ve vztahu k Západu formovaly? Proč daly vlastně přednost fundamentalismu před u nás tolik vychvalovanou západní svobodou a demokracií? Byly to celoevropské sklony ke xenofobii, rasismu, byla to rostoucí sociální nespravedlnost, bezmyšlenkovitost konzumu, nepřijetí jiných etnik většinovou populací i přes velkolepé řeči o multikulturní společnosti? Sehrály v tom roli útoky z 11. září?

A je vůbec původním důvodem odmítnutí Západu náboženství, které ženy vyznávají? Kdyby se důsledněji hledaly odpovědi tímto směrem, mohli jsme se něco dozvědět také o nás samých. Sledujeme však jen výpovědi exotických spoluobčanek. Ano, hovoří také o nás. Někdy i docela přesně a příkře, ale stejně jakoby to nestačilo.

Je možné, že si to vše tvůrci inscenace nekladli za cíl. Chtěli jen podat výsek reality. Fragment. Jen několik monologů muslimských žen. A nechat nás, ať s nimi naložíme, jak uznáme za vhodné.

Nakonec jde ale přece jen o dialog. I když v mnoha směrech konfliktní. A jako příspěvek k němu je inscenace Divadla Komedie odvážná a zaslouží si uznání. Přinejmenším pro důslednost, s jakou se do žhavého tématu pouští. Ale také pro svou sevřenost, strohost a herecké výkony.

Günter Senkel, Feridun Zaimoglu: Černé panny. Scéna a režie Dušan D. Pařízek, hudební interpunkce Roman Zach, hrají Gabriela Míčová, Dana Poláková, Ivana Uhlířová. Premiéra 12. března 2010 v Divadle Komedie Praha.

Recenze byla ve zkrácené verzi odvysílána na ČRo3 Vltava.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.