Bylo by nošením dříví do lesa znovu pitvat poslední skandál předsedy ODS Mirka Topolánka. Snad jen poznamenám, že setrvání Topolánka ve funkci naznačuje, že rozklad ODS je zřejmě neodvratný. Myslím však, že je dobré promyslet „případ Topolánek“ ještě z jiného úhlu. V Topolánkově osobě se setkáváme s kondenzovanou ukázkou mačismu, který již několik let ovládá český veřejný prostor. Překvapuje mě, že se vůbec někdo může Topolánkovu uklouznutí divit.

Švarný Topol, „chlap s gulema“, vybudoval svoji politickou kariéru na image drsného a žoviálního chlapíka, kterému z nějakého důvodu všechny slovní nehoráznosti pokaždé projdou. To, že až rozhovor, ve kterém se mu podařilo naráz urazit křesťany, Židy, homosexuály a občany celé země, vyvolal rozhořčení veřejného mínění včetně špiček ODS, je neuvěřitelné. Několik let nás média krmila tím, že Topolánek je to nejlepší, co nás mohlo — ve srovnání s Klausem nebo Paroubkem — potkat...

Je mi vlastně Topolánka líto. Věřím, že neměl zlý úmysl. Jenže co si má počít muž, který je ztělesněním arogance a chlapácké nadřazenosti. Když se pokouší vyjádřit, že vůči menšinám nemá předsudky, vysekne takovou zhovadilost, že se za ni musí omlouvat na všechny strany světa. Ať dělá, co dělá, pomoct si nemůže. Z bot mu čouhá sláma předsudků. Topolánek je jen špičkou ledovce, pod povrchem naší společnosti vře třeskutá směsice předsudků a nesnášenlivostí nejrůznějšího druhu.