V zajetí diskurzu gulí

Adam Borzič

Chlapáctví a silná ramena jsou zabydlené v českém politickém prostoru tak, že je považujeme za přirozené. Falocentrický mačismus však není manifestací mužství, nýbrž jen jeho plytkou neurotickou karikaturou.

Bylo by nošením dříví do lesa znovu pitvat poslední skandál předsedy ODS Mirka Topolánka. Snad jen poznamenám, že setrvání Topolánka ve funkci naznačuje, že rozklad ODS je zřejmě neodvratný. Myslím však, že je dobré promyslet „případ Topolánek“ ještě z jiného úhlu. V Topolánkově osobě se setkáváme s kondenzovanou ukázkou mačismu, který již několik let ovládá český veřejný prostor. Překvapuje mě, že se vůbec někdo může Topolánkovu uklouznutí divit.

Švarný Topol, „chlap s gulema“, vybudoval svoji politickou kariéru na image drsného a žoviálního chlapíka, kterému z nějakého důvodu všechny slovní nehoráznosti pokaždé projdou. To, že až rozhovor, ve kterém se mu podařilo naráz urazit křesťany, Židy, homosexuály a občany celé země, vyvolal rozhořčení veřejného mínění včetně špiček ODS, je neuvěřitelné. Několik let nás média krmila tím, že Topolánek je to nejlepší, co nás mohlo — ve srovnání s Klausem nebo Paroubkem — potkat...

Je mi vlastně Topolánka líto. Věřím, že neměl zlý úmysl. Jenže co si má počít muž, který je ztělesněním arogance a chlapácké nadřazenosti. Když se pokouší vyjádřit, že vůči menšinám nemá předsudky, vysekne takovou zhovadilost, že se za ni musí omlouvat na všechny strany světa. Ať dělá, co dělá, pomoct si nemůže. Z bot mu čouhá sláma předsudků. Topolánek je jen špičkou ledovce, pod povrchem naší společnosti vře třeskutá směsice předsudků a nesnášenlivostí nejrůznějšího druhu.

Kolega Kostlán v Referendu výmluvně prokázal, že nechutné výroky senátorky Janáčkové nikoho nevzrušují, protože se týkají Romů, ti nezřídka slouží jako obětní beránci společenské frustrace. Je dobře, že je Topolánek za své výroky veřejně peskován, nicméně nepodléhejme iluzi, že jeho nevědomé postoje nekorelují s postoji jisté a nemalé části české veřejnosti.

Problém je v celkovém společenském klimatu. Před jistou dobou v tomto periodiku probíhala vzrušená debata na téma otázky politického angažmá žen. Česká společnost je zoufale sexistická a patriarchální. Nejedná se ani tak o patriarchát zevní, ale niterný. Převládající řeč a naladění naší kultury je ukázkou zbytnění mužského principu, který odtržen od „feminality“ (kterou v žádném případě neztotožňuji pouze se ženami) se proměňuje v karikaturu mužství — v ohňostroj agresivity, která vyrůstá z dětských komplexů. Vyhostili jsme z veřejného prostoru soucit, něhu, jemnost, zdvořilost, ohleduplnost, imaginaci, smysl pro Jinakost a Neznámé, etiku i estetiku. Naše myšlení ovládá násilnický analytický diskurz, pud k moci a kořistění. Jednostranné zdůraznění manipulativní racionality na úkor každé jiné modality plodí svět strachu a napětí.

Naší společnosti se nedostává kultura srdce. Neoliberalismus je jen přirozeným ekonomickým vyústěním směřování, které je přítomno v celé západní civilizaci. Falocentrickému růstu hospodářství předchází novověký důraz na pokrok. Že v posledku plodí pro mnohé obyvatele planety středověké podmínky k životu — to je zákonitá dialektika vytěsnění. Násilnický diskurz je založen na strachu z jinakosti a neznáma, z nepřehledné a proměnlivé matérie života. Potlačili jsme jeden bytostný rozměr lidství — proto nám na Facebooku řádí teens nenávidějící důchodce. Linearita nerespektující přirozenost a krásu životních cyklů, strach ze zranitelnosti, která je pro odvážné jedince zdrojem skutečné síly, touha veškerý život racionálně vysvětlit, ovládnout a podřídit přehlednému schématu, úzkost z feminního, z chaotického, prostě z živého — to jsou také zdroje naší politické a společenské bídy.

Je mi blízká koncepce francouzských feministických filosofek (Kristeva, Irigaray, Cixous), které redefinují lidský subjekt jako „subjekt v procesu“. Vycházejíce ze senzibility vlastního ženského těla radikálně přeznačují statické, „mužské“ pojetí lidské osoby. Etika tohoto přeznačení míří od separace izolovaných statických jedinců k dynamickému souznění, jež zahrnuje respekt k jinakosti, která je ovšem zakotvená již v samotném subjektu a jeho prožívání. „Koncept bisexuality“ filosofky Cixous je myšlen v nejširším slova smyslu a umožňuje odhalit v sobě samé/m tu/toho radikálně jinou/jiného.

Taková etika podvrací „symbolický řád otce“ a umožňuje otevřený horizont vůči druhému. To neznamená, že všichni muži a všechny ženy se musí bisexuálně chovat, nebo že „ženský“ diskurz má beze zbytku nahradit ten mužský. Souhlasím nicméně s teoložkou Kateřinou Bauer, která mi umožnila diskurz „ženství“ objevit, že musíme do našeho myšlení tento zneklidňující, tekutý proud vpustit a vyrovnat tak jednostrannost dosavadní západní tradice. Na tomto vyrovnání závisí i budoucnost Země.

Nevědomá orientace na falus a „gule“ škodí ženám i mužům. Z veřejného prostoru vytváří pistolnickou arénu. Že se při tom vytrácejí autentické „mužské hodnoty“ jako jsou odvaha a rytířství, netřeba připomínat. Falocentrický mačismus není manifestací mužství, ale pouze jeho plytkou neurotickou karikaturou. To nám Mirek Topolánek předvedl dostatečně.

To, že premiér Jan Fischer odmítnul Topolánkovu omluvu, pokládám za významný čin. Toto odmítnutí je výrazem hrdosti a důstojnosti člověka, který pochází z menšiny, jejíž dějiny jsou plné zkušenosti útlaku a ponižování ze strany „Stejných“. Pogromy nepáchali výhradně přesvědčení antisemité, ale mnohdy bodří chlapíci, kteří nesnesli přítomnost „jiného“ — „cizince“ sami v sobě, měli z něj panický strach, a proto nedokázali unést ani jinakost druhého. Kdo poznal „menšinový diskurz“ na vlastní kůži, toho omluvy a výmluvy na chlapáctví sotva uchlácholí.

Říká se, že ryba smrdí od hlavy. A skutečně rozum bez citu zapáchá. Byť v případě bývalého premiéra lze pochybovat i o tom prvém.

    Diskuse
    March 25, 2010 v 15.49
    Adame,
    moc hezké.
    Ale můžeš ještě nějak přiblížit, v čem je "mužské" pojetí osoby statické a v čem ženská senzibilita procesuální? A co tedy je to "subjekt v procesu"?
    March 26, 2010 v 12.51
    Tady se nepohybujeme v oblasti vykazatelného, není to nic exaktního. Ale necítíme to tak, že myšlení clare et distincte, konstruování přesných, ohraničených identit (scholastika, racionalismus, positivsmus, analytická filosofie, scientismus) je spíše mužské, zatímco procesuální myšlení, byť jeho průkopníkem (pod tímto označením) byl muž (Whitehead), je přece jen spíše ženské, podobně jako důrazy holistické. V tomto pojetí jsou hranice identit rozmlžené, neostré, pružné, ba prostupné.

    Autor mohl mít na mysli potřebu vyrovnat maskulinní princip naší dobyvačné, ovládající, plánující, organizující civilizace tím, co přináší spíše ženská sensitivita, snad vlastně i ženský pól v každém z nás, tedy péči, souhru s přirozenými rytmy, organický přístup.