O kořenech krize české pravice

Doposud nejsilnější pravicová strana se ocitá v krizovém období svého vývoje. Základ současných problémů tkví již v samotných počátcích strany. Povolební strategie ukáže, zda si ODS stojí alespoň za některými proklamovanými principy.

Na dnešní krizi si ODS zadělala již v jedenadevadesátém. Varovné už bylo, když se z Občanského fóra vyloupla rychlokvašená „manažerská pravice“ s konzervativní rétorikou. Ekonomické experimenty doplňovala zapšklá antikomunistická hesla. Trocha liberalismu, trocha prvoplánovitého konzervativismu. Vše stmelovala silná osobnost Václava Klause. Sečtělý, pracovitý, sebevědomý, navíc dobrý řečník. Ale také kouzelník s čísly, ideologiemi, národovectvím. V prostředí, které nikdy tvrdě pravicové nebylo a nebude, se ODS podařilo v přelomových transformačních letech uchytit.

Zatímco ve veřejných funkcích bylo třeba vždy Klause hlídat a vyvažovat (Dienstbierem, Luxem, Špidlou, Paroubkem), v ODS měl dlouho volné půle působnosti. Než vedle něj – po experimentech s různými Čermáky a Kováři – stačila vyrůst nová partajní generace, zasel do veřejného mínění jistá očekávání. Fandové i odpůrci si zvykli na profesorskou uměřenost, jen občas zpestřenou šílenými exkursy do oblasti zahraniční či enviromentální politiky.

Časem se však Klaus vyčerpal. Nejprve se jeho způsobům dělání politiky, ale i financování ODS postavili „úzkoprsí“ spolupracovníci Pilip, Ruml, Zieleniec. Klausovu partajní životnost prodloužila umně napsaná role sarajevského mučedníka. A také kooperace s talentovaným mládím – Ivanem Langerem či Petrem Nečasem. Ve volbách 1998 se ODS do země zašlapat nenechala.

Po nich však Klaus mnohé opět zklamal. Místo nových myšlenek kul pikle s konkurentem Zemanem. Opoziční smlouva sice viditelně rozdělila ČSSD, leč ani ODS nezůstala klidná. Poslední kapkou byl v roce2002 Klausův náraz na tichého, vyrovnaného a svým způsobem chladnokrevného Vladimíra Špidlu. Žádné divadlo, málo slov, tvrdé zásahy na slabá Klausova místa.

Čím víc se Špidla soustředil na pravicového protivníka, tím míň si kryl záda v sociální demokracii. Jen tak mohlo dojít ke zvolení Václava Klause prezidentem v éře středolevé koalice. Klaus tak získal možnost ovlivňovat ODS neformálně, což ostatně činí dodnes.

Občanští demokraté Klause ctili, ale také se pod ním mnozí dusili. Překvapivý nástup Mirka Topolánka s sebou přinesl čerstvý závan bezprostřednosti a lidovosti. Je paradoxní, že právě tento Topolánek dnes v „obyčejných lidech“ vidí „knedlo-vepřo-zelo, všechny zavřít a nakopat do…“. ODS si tehdy vydechla. Do čela se jí postavil dobrodruh, jehož provází štěstí. Ne dvakrát sečtělý a vychovaný, zato však s neuvěřitelným tahem na branku, a to i v těch voličských skupinách, na které byl Klaus krátký.

Za několik vyhraných volebních klání občanským demokratům patrně stálo i Topolánkovo hulvátství (vulgarity, vztyčené prostředníky, nacistické paralely, vyhrožování novinářům, nevěra, podivné kamarádšofty doma i v cizině). Předseda ODS se stal ikonou volnomyšlenkářských cyniků a nevzdělaných zbohatlíků. Konzervativní a vůbec kultivovaný elektorát pravice jej tiše trpěl. A s ním též vlivní členové ODS, od Přemysla Sobotky, který Topolánkovi pomohl do čela ODS, přes Alexandra Vondru až po Petra Nečase. Jiní, jako Ivan Langer, naopak ucítili příležitost prodloužit si po Topolánkově boku svoji nahnutou politickou kariéru.

Doba se změnila. Pravicoví voliči jsou k ODS stále kritičtější. Strana zažívá „únavu materiálu“, kterou kdysi absolvovala i ČSSD. Navíc je bez mezinárodního ukotvení, v Evropském parlamentu živoří na samém okraji. Domácí konkurence, hlavně v menších stranách (TOP 09, Věci veřejné), sílí. Korupční skandály členů ODS houstnou. A zevrubný pohled do Topolánkova nitra plného konzervativismu vzdálených názorů musel tradiční modré sympatizanty dorazit.

Ze stínu vystoupili také Topolánkovi vlivní partajní druhové, kteří zavětřili předsedovy poslední měsíce na špici, a před jeho omlouváním dali přednost vlastním dlouhodobějším politickým drahám. Vyzvali Topolánka k rezignaci. On odmítl a za povinného optimismu svého a Langerova vede stranu do evidentně prohraných voleb. Po nich definitivně a obětavě sejme všechny občanskodemokratické hříchy.

ODS se dnes rozpomíná na Klausovu eleganci a konzervativní slogany. Uvědomuje si, že sázka na Topolánka byla tuze odvážná. Jeho jedinou nadějí bylo „rozkročení“, oslovení středového voliče, neziskového sektoru… Nepovedlo se, kromě hezkého úsměvu Topolánek neměl co nabídnout.

Je ale nejvyšší čas, aby se ODS do sebe ponořila hlouběji. Stačí se srovnat s pravicí na západ od našich hranic. S tou nemá nic společného Topolánek, ale ani pragmatický otec zakladatel Klaus, jenž se už třese na vítězoslavný návrat do modrých vln.

Aby se ODS dobře rozjímalo, měla by se po volbách uchýlit do opozičních lavic. Pokud ale některé z jejich elit sní o mocenské záchraně v podobě velké koalice s ČSSD, pouze tím dokumentují přízemní chamtivost a ideovou mělkost vůdčí strany české pravice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.