Chci přispět X

Pryč s tělem? Úvaha předvelikonoční

Transhumanismus je intelektuální a kulturní hnutí, které podporuje využití vědeckých objevů a technologií k vylepšování nežádoucích a nepotřebných aspektů lidské schránky.

Vždycky mě rozveseloval postoj filozofa Plótína, který se styděl za to, že má tělo. Tak byl celý produchovněný. Ale vzhledem k jeho vlivu to vlastně zas tak zábavné není.  Plótínův stud vychází z představy, že člověkova rozhodující část – jeho duch, duše – vlastní tělo, která je zlou hmotou, je naštěstí jen dočasnou formou. Z toho pak vyplývá přirozeně negativní hodnocení toho, co je s tělem spojeno – fyzické práce, sexuality, tělesných potřeb.

Je pravda, že s tělem je spousta problémů – musí se živit a udržovat v teple, je náchylné k úrazům a nemocem a postupně se opotřebovává, až vypoví službu, život se z něj ztratí a rozpadne se na mrtvou hmotu, potravu pro červy. Může se nám to nelíbit, můžeme se za to stydět, ale moc s tím nenaděláme. Nebo snad ano?

Podivuhodné řešení nabízí transhumanismus, který se ze zábavných oblastní sci-fi, hemžících se inteligentními stroji nebo kombinacemi člověka a stroje, postupně dostává do pozice vlivného konceptu, pravděpodobně především proto, že je propojen se zajímavými ekonomickými zájmy.

Transhumanismus neusiluje o nic menšího než o překonání omezení, které člověku dává jeho tělo. Za použití vědy a techniky pracuje na tom, aby odstranil z lidského života nemoci, stárnutí, nedobrovolnou smrt. Postupné nahrazování lidské biologické nedokonalosti a lidského těla technikou a umělou inteligencí vede k vizi dokonale racionální budoucnosti bez utrpení – a jaksi také bez lidí, které nahradí mechanické obludy.

Taková vize má znaky spíše náboženské víry než utopie, a to proto, že klasické utopie samy sebe chápaly jako radikální kritiku současných společenských podmínek a obsahovaly i kritickou sebereflexi. Transhumanismus je si svou věcí jist, a už už vidí nový svět přicházet spolu s úspěchy nových oborů, jako je například nanotechnologie.

Kvůli kritice z konzervativních i levicových kruhů se zastánci tohoto směru snaží vylepšit svůj image důrazem na nové oblasti etiky (bioetika, nanoetika atd.), mluví o humanismu + (to má být plus, nikoli křížek z úmrtního oznámení) zdůrazňují, že nové zázraky mají být přístupné všem a přispějí k překonání chodby apod. Dosavadní zkušenosti s dostupností špičkových technologií a špičkové lékařské péče pro chudých osmdesát procent světa mluví jasnou řečí. Nová technika, pokud je vyvíjena v rámci kapitalistického systému, slouží vždycky v první řadě k rozmnožování zisků a nikoli k pomoci chudým. Ve světě, kde slouží těla zdravých chudých na náhradní díly pro transplantace bohatých nemocných, nevypadají zkrátka takové sliby moc přesvědčivě.

Spojení s Plótínem a gnózí je očividné: tělo je to zlé, co brání skutečnému rozvoji a překonání nízké přirozenosti. Cestou k osvobození je pravé poznání. Vědecké poznání se dnes jeví stejně tajemným jako kdysi mystické nazírání. Ani představa, že nás spasí technologie, není nic moderního. Už stavitelé Babylonské věže doufali, že díky své konstrukční dovednosti dosáhnou nebe. Vláda ducha nad hrubou hmotou se objevuje v legendě o Golemovi, umělá inteligence má svůj umělecký předobraz v Čapkových robotech. Naději na zázračná technická řešení nacházíme i u mnoha lidí, kteří mají vážné obavy o osud Země.

Tradičně je conditio humana, lidský úděl, spojen s lidskou tělesností a konečností i s lidskou společností v historické perspektivě. To, jak je uspořádaná společnost a její kultura, určuje do značné míry i to, jak vnímáme tělo a jeho potřeby, takže platí, že i tělesné je politické. A samozřejmě i technické je politické – věda a technika nejsou neutrální, jsou pěstovány za určitých předpokladů a s určitým zadáním. Stačí srovnat zdroje, které plynou do atomového a zbrojního výzkumu s financováním výzkumu alternativních energetických konceptů nebo léčby tropických chorob.

Známý verš z Brechtovy Třígrošové opery Erst kommt das Fressen, dann die Moral (nejdřív je na řadě žrádlo, až pak morálka) lze chápat jako polemiku s idealismem, který si mohou dovolit dobře zajištění měšťáci nebo krasoduchové v otrokářské společnosti, ale ne chudáci, kteří nevědí, jestli se dneska najedí. Je za tím samozřejmě i poznání, že konvenční morálka slouží zájmům vládnoucích, jak ukazuje například hypertrofovaná ochrana práva na majetek ve srovnání s ekonomickou politikou prakticky negující právo na život podstatné části lidstva, která nevlastní nic. Brecht jistě nechtěl popírat, že etické postoje jako je například solidarita jsou pro psance této země v jejich zápase o lepší úděl klíčové.

Vysoké hodnocení hmotné existence a lidské tělesnosti kupodivu nacházíme v biblickém náboženství. Bible chápe stvoření světa za laskavý akt tvůrce, a nikoli za špatný žert nějakého perfidního božstva. Ve většině Starého zákona dokonce věřícím stačí k vděčnosti a chvále jen tato jedinečná pozemská existence. Nový zákon vyjadřuje velmi paradoxní křesťanskou představu vtělení – Bůh sám se stává v Ježíši z Nazareta člověkem, se všemi tělesnými omezeními, která v tomto případě končí mučením a popravou. I víra ve vzkříšení těla ukazuje, jaký význam původní křesťanství dává konkrétní tělesné a historické lidské existenci.

V neposlední řadě pod vlivem Plótínovým se církevní nauka přichýlila k řeckému a gnostickému dualismu a jen s obtížemi v některých moderních liberálních křesťanských proudech, ovlivněných mj. socialistickým myšlením, opět nachází cestu zpět k chápání lidskosti v její nedělitelné plnosti. Člověk nemá tělo, ale je živým tělem, ale je také zóon politikon – neexistuje o samotě, ale ve společenství.

V té souvislosti se nabízí, když už jsme narazili na Karla Čapka, známý citát z jeho práce O věcech obecných čili Zóon politikon (1932):

Ostatně ať je to socialism, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Michael Hauser - filosof, Praha

Chleba Úterý, 23.Března 2010, 11:36:30

Brecht má samozřejmě pravdu, ale je to na pozadí toho, co říkal Marx: "Dělníci potřebují statečnost víc než chleba."

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.