Přehlídku tohoto umělce českého původu (narozen 1954 v Krnově), jenž se prosadil jako výrazná osobnost současné světové malby, připravila pražská Prinz Prager Gallery, Galerie Bruno Bischofberger a Galerie Andrea Caratsch ve spolupráci se Správou Pražského hradu.

Dokoupilova výstava vtrhla do Čech jako divoká nárazová vlna silného aktuálního proudu současné malby, přinášejícího impulsy pro inovace post-konceptuálního umění.

Články v médiích nepřehánějí, když ujišťují zdejší kulturní scénu, ale i nepříliš důvěřivou širokou veřejnost, že obrazy tohoto vynalézavého umělce publikum určitě nebudou nudit. Nabízejí v plné míře zážitek z proteovské malby, která čerpá podněty z vizuální reality, ale i radost jarních barevných emocí.

Dokoupilovu výstavu hodnotí příznivě i kulturní veřejnost, tedy ti, jimž se občas podaří setkat se stěžejními díly současného umění na bienále v Benátkách, na Dokumentu v Kasselu nebo na výstavách ve Vídni i jiných evropských městech, když už se díla předních světových umělců ze známého důvodu nedostanou do Národní galerie v Praze.

Dějiny výtvarného umění 20. století ukazují, že sláva někdejších uznávaných mistrů, kteří založili svůj věhlas na reprezentativní stránce díla obecně akceptovaného stylu, časem vybledne. Do popředí se kupodivu dostanou umělci, o nichž lze říci, že malují a tvoří hlavně z myšlenek, nejen zručnou rukou (Marcel Duchamp, Yves Klein, Joseph Beuys aj.).

Saze, kouř, pěna a mýdlové bubliny

Jiří Dokoupil k nim právem patří; do procesu malby zapojuje invenci myšlení i vřelé emoce. Úspěch mu přináší vypracované know-how, potvrzené vlastním výzkumem, že jde o experiment, např. malbu barvou a mýdlovými bublinami, proveditelný, a tudíž reálný.

Jako u mnoha velkých tvůrců souvisí i Dokoupilovo dílo s jeho životním příběhem; z houští podvědomí i z paměti vyskakují umělcovy šťastné nápady spojené s dětstvím, které náhle skončilo, když ho krátce po srpnu 1968 odvezli rodiče do emigrace.

Než si osvojil novou řeč a našel nové přátele, přivedla ho samota ke kresbě jako prostředku vizuální komunikace; možná mu vnukla i nostalgii pro nádraží, kde se míhají přijíždějící a odjíždějící vlaky jako možnosti, do nichž musí člověk v pravou chvíli nasednout, ale taky rychle vystoupit, nevedou-li k cíli.

Dokoupilovy postmoderní obrazy, které vznikly v Kolíně nad Rýnem ve skupině Mühlheimer Freiheit, čerpají z podhoubí vzpomínek nejen vnitřní sílu pro celistvý výraz pro zobrazení tradičních malířských námětů, ale také energii expresivní malby.

Dnes, kdy umělec testuje nerůznější přístupy a technologie, používá možná ve svých velkorysých obrazech rejstřík experimentů jako mimikry posilující strategii vynálezce, jenž chce v současné malbě obnovit význam poznávání překračujícího rámec světa, v němž žijeme.

Monumentální horizont tištěných filmů

Heroický záměr obhájit ve své době malbu jako přirozenou činnost přinášející lidem radost zakládá Dokoupil rovnou měrou na nápadu z čisté hlavy i na schopnosti proměňovat svůj malířský rukopis, aby co nejlépe naplnil vizuální myšlenku.

V Jízdárně Pražského hradu diváky fascinují zvláště velkorysé a široké formáty novějších obrazů, které jsou potištěné kompletní informací o zvoleném filmu. Realizují Dokoupilův sen, aby jeho obrazy vyprávěly prostřednictvím pásma filmových obrazů o velkém dobrodružství; říká o nich: „Čumíme na filmy, protože už nikdo jiný nevypráví příběhy."

Záběr vedle záběru se na ploše obrazu skládá obrazový digram, z něhož se vynořuje abstraktní obraz umožňující uvidět celý film v jednom okamžiku. Geometrická struktura těchto velkých obrazů oživuje tradici abstraktního expresionismu Jacksona Pollocka, utváří obraz jako skutečné a možná jediné nepředvídatelné překvapení na monumentálním horizontu našeho věku.

Dokoupil o sobě říká, že je ambiciózní a líný, retrospektivní záběr jeho obsáhlé výstavy však potvrzuje, že je to pracovitý dříč, kterému záleží především na tom, aby byl v tom, co dělá, svobodný a nezávislý. Překonávat překážky mu ostatně způsobuje uspokojení.

Hlavní zárukou napětí a koncentrované energie jeho obrazů je disciplína, s níž se důsledně zbavuje každé příměsi vžité estetické konvence, včetně identity své signatury. Na jedné straně pevně drží v ruce fenomén věci a materie, na druhé pozorně sleduje koncept.

Pokud si někdo myslí, že mu jde o provokace, aby se zviditelnil v médiích, hluboce se mýlí. Dokoupil patří k umělcům, kteří se spoléhají na svou eruptivní kreativitu; je přesvědčen o tom, že řešení nějakého malířského problému přijde vždycky. Jak říká: „Nejdůležitější je rozpoznat skutečný problém své profese, aby ho člověk mohl řešit.“

Dokoupil 100

Jízdárna Pražského hradu

otevřeno denně 10 — 18 hodin

výstava potrvá do 23. května 2010