Od nástupu hospodářské krize se hodně slýchá, že na starém kontinentu, a možná i v zámoří, se neoliberální ideologie prokázala jako neschopná inspirovat státní ekonomickou politiku. Česká televize v těchto dnech ukázala francouzského prezidenta Sarkozyho zvoleného, jak je obecně známo, na základě neoliberálního programu, jak se sobě vlastní jistotou říká, že doba, kdy jsme si mysleli, že se trh řídí sám, je za námi. Někteří při té příležitosti jmenují, doufejme, že se znalostí věci, ekonomické koncepce a mluví o odcházejícím monetarismu a (znovu)nastupujícím keynesiánství.

To vše může být pravda, může to být i tak, že západní liberálové a konzervativci hromadně vykrádají programy socialistických a sociálnědemokratických stran, a tím jim berou voliče. Více pochyb vzbuzují pro někoho nadějné výhledy a pro jiné děsivé scénáře, že toto posilování role státu vůči trhu je reálnou cestou doleva.

Systém, nad nímž se dnes množí otazníky, se dlouho cudně pojmenovával zástupnými výrazy. Asi jako když se místo „zemřel“ řekne „již není mezi námi“. Dnes už politici ani žurnalisté neváhají mluvit přímo o potížích kapitalismu. Jsou však vstup státního kapitálu do podniků a opatření posilující státní regulaci trhu krokem od kapitalismu k socialismu? To tak samozřejmé není.

Výraz socialismus je pořád podezřelý. Je to pochopitelné po desetiletích života v systému, který byl zpočátku krutou a pak spíše komickou karikaturou socialismu. Ideologické kanceláře režimu vypracovaly koncepci socialismu údajně reálného (v kontrastu k prý vysněnému, nerealizovatelnému socialismu). Byl-li to skutečný socialismus, není oč stát, říkají si pamětníci. A po nich to přejímá dnes iniciativní generace, která si už na dřívější systém nepamatuje.

Na internetu se objevily indiskrétní záběry z nějaké interní schůze ODS, na které řečník mluví ve prospěch našeho členství v Evropské unii a vysvětluje, že tam máme poslání, totiž zbavit Evropu socialismu. Možná evropským socialismem mínil fakt, že významné členské země se definují jako sociální státy. V praxi to sice znamená, že v kapitalistickém systému se platí poněkud vyšší daně a vydává se poněkud více na sociální programy, popřípadě i na nekomerční kulturu a na péči o životní prostředí. Ale i to důsledné pravici překáží. Její snaze svrhnout v západní Evropě socialismus, byť tento značně zkrocený, se nedivíme. Vždyť strana jako česká ODS by ve Francii nebo v Německu mohla být hodnocena jako protiústavní.

Státní regulace trhu nejen zákony, ale jednotlivými exekutivními kroky a investičními vstupy státu do hospodářství můžeme připustit jako racionální kroky, které mají tlumit turbulentní projevy trhu bez přívlastků, totiž jeho impozantní úspěchy nečekaně střídané propady. Na tom však je sotva co levicové, přijmeme-li řazení doprava a doleva podle filozofické antropologie a politické filozofie. Na tom není nic, co by prospívalo emancipaci jednotlivců a komunit. To nečiní člověka vlastníkem své vlastní práce. Trh silně regulují i režimy ultrapravicové, konzervativní, klerikální, fašistické nebo nacistické. K socialismu, jehož se v EU tak obává česká nacionalistická pravice, se tím společnost nepřibližuje ani o píď.

Kapitalismus se státním sektorem již v Evropě byl v prvních dvou poválečných desetiletích. Člověk jako občan měl a má v tomto systému svobodu. Je to občanská demokracie, do jisté míry reálná, ale do značné míry fiktivní. Mnoho z ústavou zaručených svobod může v praxi uplatnit kdokoli, nezávisle na náboženství, národnosti, rase či barvě pleti, ale v silné závislosti na své ekonomické pozici. Svobodu kritizovat vládu jistě mají mediální koncerny, značně omezenu ji však mají řadoví redaktoři. Mladá fronta Dnes, věrna své svazácké genezi, a bohužel i Lidové noviny léta odvážně tepou do opozice a horlivě okuřují vládní modly. Až v posledním roce mají pozici ztíženu, protože je nesnadné se zorientovat v tom, která politická ideologie vládne a která oponuje. Máme ve skutečnosti tichou vládu velké koalice.

Máme-li už dnes tu drzost mluvit o socialismu a neplít u toho, mluvíme o systému, o němž se vyslovil T. G. Masaryk, že demokracie není možná bez socialismu. Tento socialismus čerpá z optimistické antropologie, z důvěry, že když občan dokáže spolurozhodovat jako volič o tak náročném a složitém útvaru, jako je stát, může se jistě podílet stejně na rozhodování o své práci, resp. o společné práci v útvaru mnohem jednodušším a menším, jako je podnik. Pro tuto filozofii občan není póvl a může svou lidskou důstojnost prosazovat i jako pracovník.

Existují různé cesty k realizaci socialismu. Žádná nemá monopol. Žádná není tak otestovaná, abychom na ni mohli přísahat. V některých evropských zemích se uplatňuje neokorporativismus, tedy v zásadě paritní rozhodování zaměstnanců a investorů, jinde se bez jakéhokoli státního vnucování uplatňuje decentralizované, tržní samosprávné podnikání a ukazuje se nejen jako sociálně spravedlivější, ale i jako úspěšné na trhu. Má totiž motivované pracovníky.

Krize vyvolává státní regulaci a ta se pokouší tlumit ekonomickou a sociální nespolehlivost trhu. Má-li krize vést dál, má-li vést k důslednému zamyšlení nad stavem západní civilizace, musí se jednou jasně nastolit požadavek doplnit občanskou demokracii demokracií ekonomicko-sociální s ohledy duchovními, kulturními a environmentálními. Socialismus, o který tu může, snad ve shodě s Masarykem, jít, je míněn jako pokrok demokracie, nikoli postup centralizace a vlivu státní moci. Je to demokratizace pracovních vztahů. Nevidím však v nové ekonomické politice Evropské unie ani v Obamově protekcionismu sebemenší příznaky tohoto posunu demokracie. Optimismus vyslovovaný v poslední době občas i v tomto médiu a například v komentářích Salonu (příloha Práva) bych pro danou chvíli raději tlumil.