Tvůrci doprovodného programu jihlavského festivalu přišli před pár lety se zajímavým a zdánlivě komickým nápadem. Protože měli pocit, že novinářská pojednání o dokumentárních filmech nestojí za moc a jaksi se médiím nedaří pěstovat citlivost diváků vůči této filmové sféře, zřídili pravidelný workshop Média a dokument, ve kterém se studenti a praktici žurnalistiky učí přemýšlet a tvůrčím způsobem psát o dokumentech. Bodejť by se jim totiž dařilo pěstovat citlivost u diváků, když jí sami nevládnou. Nejspíš právě taková úvaha stála u zrodu dílny.

Čtenáři periodik by mohli nechápavě zavrtět hlavou. Za poslední roky se o českých dokumentech psalo v nebývalé míře. Až média sama svůj zvýšený zájem přetavila ve falešný objev „nové vlny českého dokumentu“, ba jeho „renesance“. Nějak si totiž nepovšimla, že dokumenty se točily a promítaly i předtím, a to ne o tolik méně, než v době, po níž se ona „nová vlna“ má datovat. Takzvaná nová vlna totiž evidentně nevyvěrá z nárůstu počtu produkovaných dokumentů nebo jejich kvality, ale z toho, že o nich média začala po letech psát a sama si toho posléze všimla.

Po letošní Jihlavě je zřejmé, že nová vlna českého dokumentu již dosáhla břehu a je na odlivu. Média totiž pravděpodobně narazila na strop svých schopností o dokumentárních filmech dále psát. Vyřešila to elegantně — psát o nich přestala. Letos vítězům z jediného tuzemského festivalu dokumentárních filmů nestačilo, že zvítězili. Recenze nejlepšího dokumentárního filmu za rok 2009, Mám ráda nudný život Jana Gogoly ml., a filmu Souboj s mozkem Jana Šípka, který získal zvláštní ocenění, se až na výjimky v médiích neobjevily. Média jen suše konstatovala vítěze všech sekcí a tím mediální reflexe opět usnula.

Ideální a veskrze běžnou novinářskou praxí je, že se píše o vítězích festivalů, soutěží a cen pravidelně. Důvodem není novinářská lenost, která ráda vezme zavděk tématy jí přímo pod nohy spadlými, ale uznání váhy jednotlivých uměleckých oborů a jejich autonomních mechanismů zvýznamňování kvality svých aktérů. Po vyhlášení vítězů nastupuje něco jako kulturní investigace — žurnalistova snaha prozkoumávat oceněné, a tím pro ostatní zvýznamněné, dílo a následně úsilí zprostředkovat vhled jeho čtenářům. Novináři se jakékoli vítězné dílo může i nemusí líbit, recenze je nadto vždy subjektivní, byť by se to umně snažila zakrývat. Jak si ale vysvětlit naprostou ignoranci?

Letošní nezájem předznamenal už loňský vítěz české soutěže v Jihlavě, film Ivetka a hora režiséra Víta Janečka. Téměř hodinový snímek zkoumá životní pohled ženy, které se v dětství zjevila Panna Marie. Toto zjevení Ivetin další život značně ovlivnilo a dokumentarista Janeček dokázal citlivě poodkrývat vliv mystického zážitku na její život a přesvědčení o světě, aniž by propadl publicistickému pokušení a snažil se soudit, zda si zjevení vymyslela či ne. Kontemplativní povaha Janečkova filmu automaticky nepředhazovala médiím slova pro atraktivní titulky a perexy slibující drama. Recenze se tudíž nenapsaly, rozhovory se neuskutečnily, až na několik málo výjimek.

Řeklo by se, že náboženské téma je v ateistickém státě neatraktivní a média píší o tom, co chtějí čtenáři. Takovou domněnku ale vyvrací dokumentární debut, rovněž s náboženským tématem, Ježíš je normální! mladé režisérky Terezy Nvotové, o nedlouho později. Rozhovorů začínajících několika povinnými otázkami o filmu a následně rozvíjejícími rodinu, preference lokací dovolených či oblíbená jídla se objevilo přehršel.

Média jako by nenašla cestu k dokumentárním filmům, které neobsahují jasně ohraničitelné a výslovně společenské téma a politický náboj. Dokumenty, o kterých se psalo se značnou intenzitou, ho nesly. Český sen Víta Klusáka a Filipa Remundy, Hry prachu i Zdroj Martina Marečka, Ženy pro měny Eriky Hníkové, Kupředu levá, kupředu pravá Lindy Jablonské či Ztracená dovolená Lucie Králové byly dokumentárními miláčky médií. I dvěma slovy se dal definovat obsah filmů. Ovšem v momentě, kdy dvě slova nestačí, média mají problém.

Právě to se týká i letošních vítězů Jihlavy. Snímek Mám ráda nudný život Jana Gogoly ml. přímočaře nenabízí používání atraktivních a drama slibujících slov jako „rozkrývá“, „kritizuje“, „odhaluje“, „zpochybňuje“, „analyzuje.“ Je to film intimní, celý svět hledá v jednom jediném domě a smysl existence nachází v pohledu zprostředkovaném deníkem ženy, jež v domě žije. Všechno šílenství tekutého a třeskutého světa se v její každodennosti zastavuje a vše najednou dává smysl, díky zdánlivě obyčejnému a banálnímu pohledu pravidelné pisatelky deníku. Film Souboj s mozkem Jana Šípka je zase celovečerním trojportrétem tří mužů cítících se na okraji společnosti, ve smyslu zneuznání toho, co sami považují za důležité. Jeden žije u matky a píše knihy, druhý žije mezi jedničkami a nulami a vztahuje je ke společnosti, třetí je excentrický umělec. Ani jeden neumí jasně definovat své cíle či smysl svého snažení, jak ale velí kánon doby. Režisér se snaží dobrat podstaty jejich světonázoru, důvodu jejich perifernosti, a proto neustále naráží na podstatu i své vlastní pozice. Oba filmy jsou zahloubané, melancholické, intimní. Ani jeden však zdaleka nepostrádá drama či reflexi toho, z jakých částic se skládá naše chatrná konstrukce reality. V subtilní formě oba filmy pronikají k podstatě fungování společnosti jako k poněkud arbitrárnímu konsensu.

Ignorance médií vůči těmto filmům může být nahlédnuta jako nezájem o taková témata obecně. Jako by byla příliš civilně natočena a zároveň nesla příliš abstraktní sdělení, míříce k podstatě existence, bytí, smyslu, pozice ve společnosti, tázání se, co společnost vůbec je a co jsem ve vztahu k ní. Nenabízejí možnost označit něco jako dobro či zlo a vymezit to vůči jasně identifikovatelnému opaku. Jednoduše to není jejich tématem a takové rozlišení není jejich cílem. Neumožňují novináři naplňovat předepsaný počet znaků recenze prostým popisem děje či zaujímáním polemiky s postavami dokumentu — což je vůbec jedním z aktuálních a tragických nešvarů psaní o dokumentárním filmu. Vyžadují takový způsob přemýšlení, jaký vyplývá z metody, skrze kterou byly natočeny. To je vlastně těžká práce, protože vyžaduje vcítění se.

Důvod konce „nové vlny“ českého dokumentu však rovněž může být daleko pragmatičtější. Žádný ze tří filmů, o kterých je zde řeč, nešel do širší kinodistribuce, nad rámec několika vybraných, spíše alternativně zaměřených, kin. To mimo jiné mohlo znamenat podcenění PR ze strany producentů. Nedostanou-li redaktoři rozsáhlou a detailní tiskovou zprávu, která obnáší i návod, co si o filmu myslet a jak jej interpretovat, šance získat mediální reflexi se rapidně snižuje. Nejlepší novináři nakonec možná nesedí v redakcích, ale v mediálních agenturách.