Milé čtenářky, milí čtenáři!

K našemu odchodu z Nového Prostoru jsme se původně nechtěli veřejně vyjadřovat; jednak nechceme poškodit jeho prodejce, jednak existují mnohem závažnější témata než odchod jedné, byť dlouholeté redakce (tisíce lidí na ulici, které opět zastihly mrazy; systémové řešení bytové nouze se stále odkládá a mnoho dalších). Mlčení přerušujeme kvůli dvěma překvapením. Prvním bylo víc než tisíc podpisů, které se na naši podporu objevily pod otevřeným dopisem platformy Krisa, druhým reakce na tento dopis ze strany ředitelky Nového Prostoru.

Děkujeme všem, kdo dopis podepsali, i jeho autorům. Byl pro nás nečekaným vyjádřením solidarity a milým oceněním naší práce. Zároveň jsme si uvědomili, že dlužíme vysvětlení, co se vlastně v Novém Prostoru stalo.

↗

Nyní přejeme hlavně mnoho zdaru těm, o které jde především: prodejcům, kterým časopis pomáhá ze sociální tísně. Foto FB Nového Prostoru

Překvapilo nás, když ředitelka Nového Prostoru Dagmar Kocmánková v poněkud výsměšné a povýšené reakci na otevřený dopis napsala, že Nový Prostor není „sdíleným statkem svého druhu“, jelikož takový pojem náš právní řád nezná. Nový Prostor přitom stojí a padá s masově projevovanou lidskou solidaritou, a je tedy rozhodně „sdíleným statkem“ (což není právní, ale rozšířený a výstižný pojem), který by bez uvědomělé snahy pomoci tisíců čtenářů neexistoval a nedával smysl.

Bohužel, musíme po dosavadní zkušenosti říct, že požadavek dopisu, aby původní redakce byla znova přijata, není reálný. Ačkoli bychom všichni moc rádi nadále spolupracovali jako redakce, s Dagmar Kocmánkovou už po posledních zkušenostech zkrátka pracovat nemůžeme a nechceme, ztratila naši důvěru i respekt. Nový Prostor nám přirostl k srdci, pracovat pro něj byla radost, ale vrátit se do redakce bychom mohli jen v případě, pokud by organizaci nešéfovala současná ředitelka a rozpletl se tím umrtvující uzel příbuzenských vazeb v její správě.

Jak se napravovala chyba v matrixu

Tomáš Havlín byl šéfredaktorem pět a půl roku, tedy nejdéle v dějinách Nového Prostoru (předtím v něm pracoval tři roky jako redaktor, podobně dlouhou dobu byli v redakci další dva z nás). Za tu dobu poznal on i celá redakce neuvěřitelnou svobodu, mírněnou jen ohledy k prodejcům a oné solidaritě čtenářů časopisu. Ať už se vám časopis, jak jej redakce dělala, líbil, nebo nelíbil, s činností ředitelky Kocmánkové to nijak nesouviselo, neboť ve vztahu k obsahu časopisu prakticky žádná nebyla. Redakce mohla časopis tvarovat podle vlastního přesvědčení a představ. Byli jsme za tuto svobodu vděční, ač jsme si uvědomovali, že je spíš jakousi „chybou v matrixu“ a důsledkem toho, že ředitelka žádnou představu o časopisu nemá či ji prostě neformuluje.

Problém nastal před několika měsíci, kdy se ředitelčina neaktivita najednou změnila ve snahu časopis razantně a autoritářsky řídit, aniž by zároveň dala najevo jak. Nejdříve si na „marketing“ najala zakladatele protiuprchlické domobrany v jednom východočeském městě, který se pokusil do práce redakce zasahovat, toho naštěstí po různých problémech propustila ve zkušební době. Posléze si nechala udělat průzkum na téměř tisíci čtenářích, když ale (patrně proti jejímu očekávání) dopadl tak, že čtenáři v naprosté většině dosavadní podobu časopisu ocenili, odmítla se nad výsledky s redakcí sejít. Ač ještě na jaře jasně řekla, že obsah časopisu považuje za kvalitní, pokoutně jsme se dozvídali, že si nechala zpracovat jeho novou koncepci a zadala zakázku na nový grafický kabát.

Posléze, v polovině září, navrhla redakci nové smlouvy (zjevně okopírované z některého velkého mediálního domu a pro streetpaper až groteskně nevhodné). Čekali jsme, že jejich konečná podoba bude výsledkem debaty, místo toho jsme dostali mailem ultimátum: měli jsme se do pěti dnů vyjádřit, zda smlouvy přijímáme, a pokud ne, odejít. Smlouvy by přitom zcela změnily fungování redakce, mimo jiné by obsah časopisu před odchodem do tisku procházel schvalováním čtyř osob, ředitelky organizace a tří nám neznámých lidí, a to na základě nejasných kritérií. Paradoxní bylo, že v této situaci se ředitelka stále odmítala s redakcí, jíž chtěla od nynějška direktivně šéfovat, sejít.

Ultimátum jsme odmítli. Řekli jsme, že budeme v Novém Prostoru ještě měsíc a půl (tedy do konce října), dokončíme několik zbývajících čísel, ale za těchto podmínek pokračovat nemůžeme.

Kocmánková následně přišla s novým návrhem: místo čtyř cenzorů bude jeden, jemuž budou obě „strany“ důvěřovat. Na jeho místo navrhla novináře Martina Hekrdlu. To jsme jako kompromis přijali, i proto, že máme úctu k jeho postojům a zkušenostem, a zkraje listopadu jsme se všichni dohodli, že ředitelka Kocmánková s Martinem Hekrdlou doladí několik detailů v našich smlouvách a my můžeme pracovat na vánočním čísle, které bude následováno dalšími. Vánoční číslo jsme poslali do tisku 16. 11. a začali připravovat další. Dne 22. 11. nám ředitelka oznámila, že se na jednom detailu smluv s Martinem Hekrdlou nedohodla (tedy s člověkem, kterého si sama vybrala, on však vzal svou roli vážně a začal jí nastavovat zrcadlo, na což nebyla zvyklá), a proto (!) nehodlá dál spolupracovat s redakcí, která beztak nemá smlouvy, takže ji může vyhodit okamžitě.

Mnoho zdaru

Jak jsme se dozvěděli později, takto nastřádaného času využila k získání nového šéfredaktora z mezitím zaniklého časopisu Maxim, který jí patrně radil už v létě, a k vytvoření nového designu časopisu. K tomu jen pár slov: ač se hodně mluvilo o tom, že jsme Nový Prostor profilovali vyhraněně, snažili jsme se jej dělat otevřený různým názorům a postojům, pro věřící i ateisty, pro stoupence různých pohledů. Absolutně nepřijatelné pro nás byly jen tři věci: rasismus, pohrdání chudými a sexismus. Byli jsme hrdí na to, že jsme možná jediným velkým periodikem v zemi, které má feministickou rubriku. A rovněž jsme se snažili časopis pojímat jako nekomerční, alternativní médium svého druhu. Nástup šéfredaktora a redaktorů, kteří předtím pracovali v komerčním a sexistickém Maximu, proto chápeme jako popření toho, co jsme se snažili dělat my; nikomu ovšem nechceme tento pohled vnucovat.

Nyní přejeme hlavně mnoho zdaru těm, o které jde především: prodejcům, kterým časopis pomáhá ze sociální tísně. Rozhodně nechceme vyzývat k bojkotu Nového Prostoru. Jsme si vědomi, že takový časopis lze dělat různými způsoby a že vůči tomu našemu existovala řada výhrad. Nechceme ani hodnotit práci nastoupivší redakce (třebaže zrušení kulturní rubriky a ženské stránky nebo šíření policejních mýtů o znásilnění v prvním čísle nás nemile překvapilo).

Pokládáme ovšem za mimořádně sprosté, když Kocmánková útočí na své kritiky z řad bývalých autorů slovy o „penězovodu“, který prý utnula. Můžeme k tomu dodat jen následující: snažili jsme se za práci platit honoráře, které odpovídaly prodanému, obvykle 15tisícovému nákladu, protože se domníváme, že za práci se má platit a že honorář je demokratizační instituce, která umožňuje, aby se psaní věnovali i lidé, kteří si to nemohou dovolit ve volném čase. Když jsme komukoli, kdo se pohybuje v médiích, řekli, s jakými náklady časopis připravujeme, vždy očekával částku několikanásobně větší.

Výplatu veškerých honorářů měla na starosti ředitelka a mohla kteroukoli částku kdykoli zpochybnit — neudělala to nikdy. Je komické, když člověk, jehož ředitelský plat a odměny schvaluje tříčlenná správní rada, v níž sedí dva jeho bratři, vyvolává dojem, že se někteří autoři angažují kvůli honorářům za článek, nikoli proto, že měli časopis rádi a že je těšilo se na něm podílet. Záměrně to vytváří pachuť a také dojem, že pracovat se má zadarmo. Ani jedno nehodláme přijímat. Za vyloženě nechutné pak považujeme lživé tvrzení Dagmar Kocmánkové pro server MediaHub, že jsme „obcházeli“ jednotlivé prodejce a strašili je, že časopis koncem roku zanikne.

Myslíme si, že prodejci Nového Prostoru i Nový Prostor jako myšlenka si zcela jistě zaslouží podporu. Zároveň se domníváme, že formou této podpory může být i veřejný zájem o jeho vnitřní fungování. Neziskové organizace a sociální firmy mají sílu a moc a fungují ve veřejném prostoru. Měly by cítit vůči veřejnosti zodpovědnost, a především vůči těm, kdo se na jejich fungování podílejí — třeba pravidelným nákupem časopisu. Protože Nový Prostor je sdíleným statkem svého druhu.

Celá situace vyvolává otázku, zda vedle Nového Prostoru nemohou, podobně jako v jiných evropských městech, existovat ještě jiné streetpapery. Bez pochybných příbuzenských struktur v pozadí, s provozem, který by více odpovídal původnímu duchu časopisu, a třeba na základě družstevního principu, v němž by při rozhodování hráli důležitou úlohu i prodejci, lidé bez domova. Bude skvělé, pokud se debata o takovém projektu rozběhne, a rádi se jí zúčastníme — kontaktovat je nás možné na níže uvedeném emailu.

P.S. Trpělivost přináší růže a všichni, kteří dočetli až sem, jsou tímto srdečně zváni na rozlučkový večírek s bývalou redakcí Nového Prostoru 20. ledna ve strahovské Sedmičce (Chaloupeckého 7, Praha 6; www.klub007strahov.cz) od 19 hodin. Moc rádi se uvidíme s našimi čtenáři, příznivci, prodejci, autory i kamarády. Vstup samozřejmě zdarma. Těšíme se na Vás!

Tomáš Havlín

Zuzana Brodilová

Tomáš Malík

Ondřej Slačálek Libuše Bělunková

kontakt: chybavmatrixu@email.cz