„Historie mě zprostí viny,“ to byla poslední slova závěrečné řeči obžalovaného Fidela Castra Ruze v roce 1953 před soudem. Ten tehdy tohoto mladého právníka uznal vinným z ozbrojeného útoku na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba.
Když nyní Castro zemřel, vyjádřil soustrast kubánskému lidu a Castrově rodině i americký prezident. „Obrovský vliv jeho jedinečné postavy na lidi a na svět kolem zaznamená a bude soudit až historie,“ řekl rovněž Obama. Tím alespoň prokázal znalost kubánské revoluce. Mezi zproštěním viny a souzením je ovšem ještě rozdíl, i když prvním krokem ke zproštění je jistě i posouzení všech historických souvislostí, včetně povahy Batistovy diktatury a její podpory od USA. Právě USA lidsky nedůstojné poměry na Kubě před revolucí politicky finančně a vojensky udržovaly a po jejím vypuknutí vehnaly Kubu do náruče SSSR. Zapojil se do toho celou svou mocí a vahou americký vojensko-průmyslový komplex.
S Obamovou podanou přátelskou rukou kubánskému lidu zanechává nyní po sobě končící americký prezident důkaz ne-li přímé snahy o demokratický právní stát, pak alespoň o vlídnou tvář liberální Ameriky. Těch snah je sice více, například Obamacare, Írán, nebo ochrana světového klimatu atd., ale přehodnocení „amerických zájmů“ na Kubě je podle mne tou nejdůležitější, pro svět i pro americkou společnost. Myslím, že se ani Trumpovi už nepodaří tyto nové postoje americké veřejnosti zcela zvrátit.
Česká pravice se od evropské liší
Jean-Claude Juncker byl v hodnocení Castra o něco opatrnější než Obama. Označil ho neutrálně za zosobnění kubánské revoluce a za jednu z historických osobností minulého století, jejíž odkaz bude teprve posouzen.
Historie Castra ještě posoudí. Foto archiv DR
Přesto to popudilo pravici, tedy českou, protože ta latinskoamerická, a vlastně i západoevropská atd. by si takový geopolitický výběr nemohla dovolit. Sociální výsledky kubánské revoluce, zejména ve zdravotnictví a školství, a to i po rozpadu SSSR, jsou totiž ve většině zemí světa i umírněnou politickou pravicí uznávány, a to přes oprávněnou kritiku a často i úplné odmítání tamního autoritářství a národovectví, které se na Kubě nazývá patrotizmem a má tam výzrazný latinskoamerický rozměr.
Proto po úmrtí Castra vyjádřili lidovečtí poslanci Evropského parlamentu Luděk Niedermayer (TOP 09/STAN) a Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) nesouhlasný postoj s výroky předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, který je ze stejné evropské lidovecké strany jako oni. Vadilo jim i to, že Juncker nepřistoupil na černobílé vidění světa podle pragmatické rovnice dobro = demokracie = USA versus zlo = komunizmus = SSSR, které se často uplatňuje ve východní části Evropy a které v České republice a v posledních letech i v Kyjevě prosazoval přední český lustrátor Pavel Žáček.
Obama i Juncker vzali v úvahu i to, že ve světě se všeobecně uznává, že zásluhou kubánské revoluce a osobně Fidela Castra se politické a sociální poměry v Latinské Americe, která čelila kubánskému příkladu, se v posledních desetiletích zlepšily, ubylo vojenských diktatur a psí závislosti na USA.
Česká média většinového proudu nejednoznačné reakce světa na Castrovo úmrtí zaskočily. Vrátily se proto většinou k oblíbené vyváženosti liberálních novinářů – pět minut pro pana Žida, pět minut pro pana Hitlera. Ke zhodnocení vlivu kubánské revoluce na Československo nepadlo ale ani slovo. Podle mých vzpomínek je přitom nepochybné, že československé diskuse o porušování občanských a politických práv na Kubě a složité vztahy obou diktatur, sovětské a kubánské, značně obohatily zdejší debatu při hledání demokratického, samosprávného socializmu.
Los barbudos pochodovali i Prahou
V době vítězného pochodu Castrových Barbudos koncem roku 1959 mi bylo osmnáct let. Americká reakce v následujících letech včetně neúspěšné invaze kubánských emigrantů v kubánské zátoce Sviní, organizovaná CIA, kterou americká vláda plně podporovala, byly přitom z hlediska bezohledného prosazování amerických zájmů (přesněji toho, co Bílý dům za zájmy USA považoval) tehdy i na Latinskou Ameriku, chápanou v USA jako záhumenek, výrazné a hlasitější než kdykoliv předtím. Později je překonala jen americká podpora války ve Vietnamu a přímá účast USA v ní.
Proto měla kubánská revoluce tak velký vliv na štěpení západoevropské levice. Hned na začátku svých vysokoškolských studií jsem se z podporovatele amerického liberalizmu Johna Fitzgeralda Kennedyho přerodil v jeho rozhodného kritika a vzrostly mé sympatie ke kubánské revoluci.
Stýkal jsem se tehdy v Praze se zahraničními studenty, také africkými a latinskoamerickými. Účastnil jsem se jako jeden z mála českých studentů jejich akcí, včetně protestních demonstrací před velvyslanectvím USA, které omezovala československá Veřejná bezpečnost. Sympatie ke kubánské revoluci projevovala sice jen menšina československého studentstva, u většiny převládal nezájem, a vůbec si nevzpomínám, že by někdo podporoval USA v jejich protikubánské politice. Mne osobně zavedla americká imperiální bezohlednost ke krajní levici, později do Hnutí revoluční mládeže a od Čtvrté internacionály.
Také se tehdy nikdo neztotožňoval s antikomunistickým odporem, natož pak odbojem, i když tu snad všichni, byť když různou měrou a intenzitou, chtěli měnit poměry, aby byly svobodnější a demokratičtější. Nemluvím teď o začátku padesátých let, poznamenaných státním terorem, ale v šedesátých letech, rozhodně až do Chaty 77, tu antikomunisté prostě nebyli, nebo se aspoň nijak neprojevovali. Studenti a mládež se pohybovali v rámci neurčitého demokratického socializmu, později zvaného socializmem s lidskou tváří.
Jak ukazuje ve své dizertační práci historik Jaroslav Pažout (Jaroslav Pažout: Mocným navzdory, studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, Prostor 2008), koncem šedesátých let levicových postojů a mezinárodních krajně levicových studentských kontaktů přibývalo, i když v Československu představovaly jen menšinu, byť hlasitou, zvláště po sovětské vojenské invazi.
Skupina brněnských vysokoškoláků při pochodu proti válce ve Vietnamu z Brna do Prahy uskutečněném 3. - 9. února 1968, týdeník Reportér č.48/1968, vydávaný Svazem českých novinářů. Foto Jaroslav Valenta
Nenechal jsem se tehdy, začátkem šedesátých let, zmást ani oficiální sovětskou propagandou. Ostatně tím mírotvorcem v kubánské krizi roku 1962 byl Nikita Chruščov, který se dohodl s USA na stažení sovětských raket z Kuby bez vědomí a proti vůli kubánského vedení. A byl to týž Chruščov, který zahájil svým historickým projevem na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu destalinizaci, ale byl to i tentýž, který na podzim téhož roku 1956 nechal v krvi utopit maďarské protistalinistické povstání. Vůči pragmatickému příklonu k menšímu zlu jsem byl imunní už díky rodinné výchově, a tato imunita mě chránila celý život.
V srpnu 1968 Kuba podpořila Moskvu
Diskuse o povaze politického systému na Kubě byly velmi živé a samozřejmě se zaměřovaly na nedostatečné demokratické uspořádání. Volby pracovních kolektivů, které „svobodně“ vybíraly kandidáty strany, je nemohly nahradit. Slabou útěchou je, že v rámci potlačování kultu osobnosti je zakázáno pojmenovávat náměstí, škol nebo třeba letiště či lavičky po politicích, nejsou ani na poštovních známkách.
Zlom při hodnocení kubánské revoluce přišel v Československu a v Evropě v srpnu 1968. Bydlel jsem tehdy v létě spolu s několika pražskými studenty několik týdnů v Bagneux u Paříže v bytě jednoho francouzského soudruha, který na prázdniny odjel na Kubu sekat třtinu, aby pomohl kubánské revoluci. Před sovětskou vojenskou invazí jsme vedli v Paříži a po ní i v Praze nekonečné diskuse o selhání (jak to většina z nás viděla) kubánského vedení. Měli jsme informaci, že těsně po invazi strávil Fidel Castro několik hodin na koleji v Havaně, kde se s kubánskými studenty shodl na odsudku invaze. Za pár dní ale Kuba invazi podpořila. Zhoršilo to i vztahy s mezinárodním komunistickým hnutím, které většinou sovětskou vojenskou intervenci v Československu odmítlo nebo aspoň kritizovalo. Posuzoval jsem od té doby přísněji než dříve jak kubánskou závislost na Moskvě, tak nedemokratická poměry na Kubě.
Fakta o kubánském zdravotnictví
K rozvoji československo-kubánských vztahů přispělo i několikaleté působení Františka Kriegla jako poradce kubánské vlády začátkem šedesátých let. Kriegel se zasloužil o tamní, dnes stále ještě špičkové zdravotnictví.
Před rokem zveřejnila ČTK podle Týdnu.cz s odvoláním na server BBC výsledky kubánského zdravotnictví, založené na důrazu kladenému na prevenci. Zdravotní stav Kubánců je lepší nejenom ve srovnání s jinými chudými státy, ale v některých případech i s mnohem bohatšími. Kuba má nižší úmrtnost malých dětí než USA a shodný věk dožití obyvatelstva, i když podle Světové banky její zdravotní systém utratí ročně na jednoho obyvatele 431 dolarů, zatímco americký 8553 dolarů, tedy dvacetkrát víc.
Ředitelka Světové zdravotnické organizace Margaret Chanová (původně z Honkongu) to vysvětluje především zaměřením na prevenci a doporučuje, aby si v tom jednotlivé země vzaly Kubu za příklad. Zdravotní péče je na Kubě zdarma pro všechny. Je to jedno ze základních práv zakotvených v ústavě, zajištěných státem, nejde tedy sociální jistotu, jako tomu bylo v Československu před rokem 1990, ale o vymahatelné právo. Základ prevence je na nejnižší úrovni a začíná u rodinných lékařů, kteří ošetřují obyvatele spadající pod kliniky svým bydlištěm. O jedenáct milionů Kubánců pečuje devadesát tisíc lékařů a lékařek. Znamená to, že na každých tisíc obyvatel jich tam připadá osm, což je dvaapůlkrát více než v USA nebo ve Velké Británii.
Mnoho z těchto lékařů pracuje na klinikách a spolu s obvodními lékaři a zdravotními sestrami zblízka sledují stav obyvatel. Vysoce centralizovaná Kuba tedy získává údaje na lokální úrovni a postupuje je klinikám, kde se rozhoduje o nejlepším způsobu zásahu. Kubánci umírají vlivem stárnutí populace, rostoucí obezity a problémů, které přináší kouření a alkohol, na tytéž nemoci jako lidé v zemích s vysokým příjmem obyvatelstva: na nemoci srdce a rakovinu. Na Kubě se říká, že Kubánci žijí jako chudáci, ale umírají na totéž jako bohatí.
Obvodní lékaři tam denně sledují lidi, kteří prodělali infarkt nebo mrtvici, mají nemocné srdce nebo trpí cukrovkou či rakovinou. Vláda na tento vývoj reagovala a zavedla osvětové programy týkající se vlivu kouření a alkoholu a prospěšnosti diet a cvičení. Šířit je budou rodinní lékaři a zdravotní sestry, opět při osobních návštěvách domácností. Boj proti kouření osobně podpořil i Fidel Castro.
La historia lo absolvió
Přes relativní souhlas většiny Kubánců s politickým systémem Kuby a dokonce přes občasné nadšení mnohých z nich, zůstává pro mne, tento systém hodně autoritářským a málo demokratickým. Snese, uznávám, i označení diktatura. Pokud však jde o Fidela Castra, pro mne měl tenkrát v Santiagu de Cuba pravdu - la historia lo absolvió, dějiny ho zprostily viny. To se týká útoku na kasárna Moncada a rozpoutání kubánské revoluce. Geopolitické spojenectví Kuby s SSSR bude muset na své hodnocení ještě počkat.
La historia me absolverá – dějiny mě zprostí viny
Dlouhý život kubánského revolucionáře Fidela Castra, který před nedávnem zemřel, je předmětem mnoha různých hodnocení. Jejich shrnutí i svůj osobní pohled přináší Petr Uhl.
