Božský Adam

Třiadvacetiletý brněnský lezec Adam Ondra zdolal nejtěžší skalní výstup současnosti. Podal tak možná nejunikátnější sportovní výkon vůbec. Veřejnost – lezeckou i nelezeckou – zaplavila neobvyklá spontánní radost.

Tak jako se jiné děti učí chodit kolem nábytku, on se to učil kolem skal, kde trávili jeho rodiče většinu svého volného času. Když mu bylo šest, věděli o něm coby o roztomilém lezeckém zázraku všichni lezci z Brna. Když mu bylo třináct, věděl o něm celý lezecký svět. Lezl extrémní cesty, zdolal své první 9a – aktuálně je na vrcholu stupnice obtížnosti 9b+ – a měl své sponzory, významné zahraniční lezecké firmy.

V šestnácti vyhrál světový pohár v lezení na obtížnost. V roce 2014 se stal mistrem světa opět v lezení na obtížnost, ale i v boulderingu – dvou zásadně odlišných lezeckých disciplínách, v nichž málokdo vyniká současně. Titulů ze světových závodů má celou sbírku. „Udělal“ a přelezl jednu ze tří nejtěžších cest současnosti, mimochodem jako jediný člověk přelezl všechny. Vyhlídl si pro to impozantní jeskyni v Norsku.

Jako dítě si prý rád listoval knihou Rock Stars svých rodičů. Jde o nádhernou výpravnou publikaci věhlasného rakouského lezce a jednoho z nejuznávanějších lezeckých fotografů Heinze Zaka, která vyšla v roce 1995 a představovala nejlepší lezce a lezkyně své doby. Kdyby ji měli i moji rodiče, moje oblíbená „dětská“ kniha Josefa Rakoncaje o výstupu na K2 by jí nemohla konkurovat. Někdo má holt leporela, někdo lezeckou literaturu.

V jeho třinácti letech, pokud mě paměť neklame, jsem o něm napsala snad první článek, který o něm vyšel v českém mainstreamu. Do Mladé fronty. Myslím, že editorka mu tehdy vymyslela titulek „Lezecké hvězdě je teprve třináct“. Nebyl to zcela jistě text, který bych si zarámovala, ale jsem ráda, že vznikl. Sama pro sebe jsem tehdy používala příměr, že Adama Ondru zná dohromady mnohonásobně více lidí než „božského“ Karla Gotta, ale liší se v tom, že o něm nikdo nepíše.

O Adamovi Ondrovi u nás nevěděl mimo lezeckou komunitu donedávna skoro nikdo. Přitom je to ve své disciplíně ne-li nejlepší, pak jeden z nejlepších lidí planety. Copak Jarda Jágr čekal třináct let své profesionální dráhy, než se o něm začalo mluvit? Kvůli setkání k článku jsem tenkrát volala Adamově mámě Evě. „Jasně, můžeme se potkat… Moment, právě jistím,“ křičela do telefonu. Koho asi…

Adama Ondru jsme my všichni lezci obdivovali. Tehdy měl ještě v Brně lezeckou stěnu místní lezec Pavel Weisser. Chodívala jsem tam dvakrát týdně. Když se tam „Malý Adam“ nebo „Adámek“, jak se mu říkalo, objevil – nebylo to moc často, chodíval trénovat spíš jinam –, připomínal šimpanze. Pohyboval se po chytech tak ladně a samozřejmě, jako nikdo jiný.

Celkově bylo úplně jasné, že jde o šikovné děcko. Nejen pohybově nadané. Chytrý kluk, kterému šla škola a nejspíš i všechno ostatní, na co sáhl. Kdyby nevynikal v lezení, taky by se neztratil. Působil mile, skromně a současně směle. Pro posedlost lezením dle svých slov neměl čas na pubertu. Podle všeho je takový dodnes. Klidný, rozvážný, bojovný. Letos na podzim odevzdal bakalářskou práci na Masarykově univerzitě a vydal se do jedné z nejdůležitějších kolébek moderního lezení, do Yosemitského údolí v Kalifornii.

Když jsem v roce 2012 trávila tři měsíce cestováním po různých lezeckých destinacích ve Spojených státech, kdykoliv jsem vyslovila, že jsem z České republiky, následovalo nadšené zvolání: „Adam Ondra!“ Jen to, že žiju ve stejném městě jako on, mi přidávalo devět bodů z desíti.

Okamžik čiré radosti. Foto Heinz Zak pro Black Diamond

Do Yosemit odjel Adam za napjatého přihlížení teď už světových médií s pokušení přelézt volně devítisetmetrovou cestu Dawn Wall v masivu El Capitan. Jak tento plán jen popsat někomu, kdo se v lezení neorientuje? V případě Adama Ondry je to něco jako když jste pilot stíhačky a rozhodnete se doletět na měsíc vzducholodí. Adam kraluje v kratších, extrémně silových liniích s jištěním – nýty či borháky – zavrtaným do skály. Tak zvané „bigwally“ po vlastním jištění nejsou jeho doména. Yosemitské lezení je navíc svým charakterem spárové. To je opět rozdíl oproti tomu, v čem má Adam natrénováno.

Dawn Wall má historicky jeden jediný volný přelez – to jest zjednodušeně řečeno přelez bez technických pomůcek, jen s pomocí své fyzické síly a každou lanovou délku „v tahu“. Americkým lezcům Tommymu Caldwellovi a Kevinu Jorgesonovi trvalo v únoru roku 2015 celých devatenáct dní, než uspěli. Pokoušeli se o to navíc dlouhých sedm let. Byla to zcela mimořádná událost.

Většina sportovních lezců má s lezením „po vlastním jištění ve velkých stěnách“ problém. Ne tak Adam Ondra. Do Yosemitského údolí se vydal letos na podzim poprvé. Poté, co se „rozlézal“ v jiných legendárních „bigwallech“, kdy mu sekundoval i jeho otec přezdívaný „Bokula“, se mu podařilo Dawn Wall přelézt volně za osm dní… Lezecký svět se na to dívá jako na nejlepší výkon své dosavadní historie. Ve skutečnosti je to jeden z nejlepších sportovních výkonů vůbec. Podařilo se to klukovi z Brna. Fotil jej u toho Heinz Zak. Autor Adamovy oblíbené „dětské“ knihy.

„Jako profesionální lezec si občas připadám jako člověk, co si jen tak šplhá pro sebe a nic zpět společnosti nedává,“ řekl letos Adam Ondra magazínu Reportér. Není to pravda, Adame. Tvoje radost je radostí a motivací pro nespočet dalších lezců po celém světě, ba dokonce i pro mnohé z ostatních lidí. Má-li být něco navíc, přijde to.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.