Slovácké divadlo v Uherském Hradišti je poměrně běžnou regionální scénou. Často musí nasazovat tituly, které by bylo možné označit za bulvárnější. Přesto v něm existuje už po léta také odvážnější dramaturgická linie pro diváka náročnějšího, která toto divadlo z rozměru běžné regionální scény vymaňuje. Bývá zde hostem třeba režisér Jan Antonín Pitínský, inscenují se zde současné hry, a to i české, jako třeba Mein Faust brněnského autora Marka Horoščáka nebo Léto v Laponsku Jaroslava Rudiše.

Dává se zde prostor také mladým režisérům. Pracoval zde například Jiří Honzírek nebo Jakub Maceček, který zde inscenoval pozoruhodný, ale spíš nepovšimnutý (jak jinak na zapadlé regionální scéně) autorský muzikál o Francoise Villonovi s názvem Villon F. (Na krk oprátku ti věší).

Zatím poslední inscenací této smysluplnější linie je tragédie německého osvícence Gottholda Ephraima Lessinga Emillia Galotti v režii umělecké šéfky pražského Divadla Letí Martiny Schlegelové. A výsledek není marný.

Lessing byl ve své době, tedy v druhé polovině 18. století poměrně radikálním novátorem. Emillia Galotti bývá pak považována za vůbec první měšťanskou hru. Navíc se vyznačuje zjevnými politickými obsahy, které ji v rámci doby, v níž vznikala, řadí po bok takových děl jako je třeba Figarova svatba Pierra Beaumarchaise. Ta měla ovšem ve Francii pomalu zrající k revoluci a svržení nadvlády aristokracie význam mnohem zásadnější. Lessingova hra ale obsahuje stejné tendence. Přinejmenším ve vztahu ke snaze nastupující buržoazie, či chcete-li měšťanstva, o emancipaci. Jak občanskou, tak mocenskou.

Lessing by se do jisté míry dal chápat jako mluvčí tohoto úsilí. Byl k měšťanstvu ovšem také kritický. Je to vidět i v Emillii Galotti, v níž proti sobě staví rozmarnou a všemocnou aristokracii, která se ve svých pohnutkách bez skrupulí řídí třeba jen nároky svého libida, a zároveň měšťanstvo obdařené až absurdně prudérní morálkou s přísným kodexem cti na hranici bigotnosti, projevující se ve hře nejsilněji v okamžiku, v němž otec zvolí raději smrt vlastní dcery, aby ji ochránil před zneuctěním. Tyto dva světy pak vytvářejí základní konflikt tragédie Emillia Galotti.

Martina Schlegelová hru vizuálně zásadně aktualizovala. Na scéně umístila jakousi luxusní kavárnu pro smetánku či bar s barovým pultem a téměř neustále přítomným barmanem. Jedná se o předsálí pracovny místního vládce Prince, která je od baru oddělena blyštivým závěsem. Uprostřed jeviště pak stojí ústřední výtvarný objekt-dekorace, velké skleněné akvárium s neustále stoupajícími proudy vzduchových bublin a měnící čas od času barvu.

Ocitáme se tak nikoli ve světě šlechtického dvora, ale spíš v oblasti dnešních mocných a celebrit. Odpovídají tomu i současné noblesní kostýmy. Celkový dojem povrchního světa slavných, mocných a promiskuitních dotváří také postava malíře Contiho, který se ve Slováckém divadle změní ve fotografku Contiovou, obcházející stále tragičtější dění jako paparazzi. Výsledky jejího fotografického čmuchání jsou pak promítány na plátno-obraz nad barem a zdvojují a znehybňují určité okamžiky, které před očima diváka na scéně právě proběhly.

V takovém prostoru můžeme sledovat tragédii nešťastné Emillie Galotti, jež padla do oka přelétavému Princi, který se za pomoci intrikána Marinelliho rozhodne zabránit její svatbě s hrabětem Appianim. I přes mrtvoly.

Schlegelové se příběh daří rozehrát vcelku slušně. Na repríze, kterou jsem měl možnost vidět, ale některé herecké výkony působily trochu překotně. Jako by se stále někam spěchalo a občas se ztrácely důležité dějové akcenty. Ale příjemně překvapí Tomáš Šulaj v roli Princova komořího Marinelliho, hlavního hybatele intrik a děje, jenž je k ukojení pánových choutek a zároveň ke zvýšení svého mocenského vlivu ochoten k čemukoli. Je to postava, jejíž obludnost jakoby vystoupila z Shakespearova Othella a není možné se ubránit dojmu, že jeho předobrazem je Jago.

V podání Šulaje je to člověk téměř s kamenně neprostupnou tváří, jehož charakteristickým gestem je bezděčné krouživé hlazení opěradel křesla, v němž sedí, když přemýšlí a spřádá sítě záhuby bližních. Obstojně si vedou také charismatický Jiří Hejcman jako Princ z Guastally a Alžběta Kynclová v roli Princem bezohledně odmrštěné Hraběnky Orsini.

Největší slabinou na jinak pozoruhodné inscenaci je ovšem závěr a tedy také poněkud drhnoucí výklad tragédie. V něm se, i za přičinění slabšího výkonu Pavla Hromádky v roli otce Emillie Galotti, jakoby ztrácela podstata ústředního konfliktu. A hlavně důvod, proč vlastně na konci Emillia Galotti umírá. Není totiž příliš rozehráno až směšné morální puritánství Odoarda Galottiho, v němž celý život úzkostlivě žije a k němuž vede také svou dceru. Je to ale také tím, jak je ono téma naší otevřeně sexistické době vzdálené.

Těžko si totiž představit, že by byl dnes někdo tak chorobně ctnostný, že by počestnost dcery byl ochoten zachránit její vraždou. Musel by se k tomu vystavět nějaký jiný, pravděpodobnější důvod. Třeba ten politický, který byl kdysi ve hře přítomen mnohem zásadněji. Dnes však už trochu vyvanul a musel by se důsledněji akcentovat. Souboj svévole moci a marného odporu bezmoci. A to se podle mě zcela nepodařilo. Jakoby to nakonec podtrhla i podivně nejasná smrt Emillie, kdy není patrné, jestli ji zabil otec, anebo se zabila sama. I když to není až tak závratně důležité.

Je si možné představit, že svět povrchní moci a instantní popularity může ve svých rozmarech opravdu ničit životy. Jenže dnes přece jen jinak. A z jiných důvodů. Třeba tak, že si pohraje s jinými polohami "obyčejných" lidí stojících mimo tento pokrytecký svět, k němuž tito lidé tak často s naivním, téměř zbožným obdivem vzhlíží. Třeba skrze falešné přísliby, lži, iluze a prolhanou ideologii, které není ochoten naplnit. Nakonec, který otec by své dceři dnes nepřál, aby se aspoň na čas nestala milenkou někoho slavného či mocného. Něco by z toho přece jen mohlo kápnout. Pro všechny. O tom ovšem Lessingova tragédie ani Schlegelové inscenace přece jen není.