Nedávno vyšla bohatě ilustrovaná kniha v pevné vazbě a na křídovém papíře nazvaná Živý film. Jde o jeden z hlavních výstupů z více než padesátimilionového grantu Ministerstva kultury NAKI, za kterým stojí především vyučující z katedry kamery na pražské FAMU a jehož cílem měla být metodika digitálního restaurování. Ačkoliv knihu nevydalo Nakladatelství AMU, ale reklamní a grafické studio Lepton, logo AMU najdeme hned na první stránce knihy.

Dalo by se tedy říci, že svazek je v první řadě vizitkou vědy na této škole, nevypovídá však jen o ní. Editoři této kolektivní monografie, profesoři Marek Jícha a Jaromír Šofr, překvapují čtenáře již v „prologu“ této knihy. Sami se nazývají „aktivisty výzkumu“ a zdůrazňují svoji nezávislost na „diktátu Evropské unie“. „Přece jde o naše památky, a je tedy na našich odbornících, co a jak s nimi,“ pokračují.

Národní filmový archiv totiž vypsal otevřené výběrové řízení na technické provedení digitální restaurování několika českých filmů, které vyhrála laboratoř v Budapešti, vše bylo navíc placeno z evropských fondů EHP. Jedním z ústředních argumentů celé knihy je právě teze, že české filmy mají restaurovat pouze Češi v České republice. A bez diktátu „bruselských struktur“, které zasahují „do nezávislosti profesních a autorskoprávních národních záležitostí členských států EU“. Jak se kupříkladu rovněž dočteme, „osudová je nechráněnost proti vývozům zdrojů pro restaurování do zahraničí. Kameramani [svou iniciativou] vyjadřují svoji víru, že restaurování filmových pokladů bude nadále probíhat v českém prostředí, tam kde tyto byly natočeny.“

K boji proti „maďarskému technikovi“ se přidává i Juraj Jakubisko. „Prečo tak záleží vedeniu českého filmového archívu, ktorý získava dotácie z Európskej únie, a od štátu, aby sa diela rekonštruovali v inej zemi, tak vzdialenej českej kultúre a histórii,“ ptá se režisér filmu Báthory. A zdálky možná slyšíme slova Petra Robejška o esenciálně „nekompatibilnách kulturách“.

Své téze podpírají autoři knihy prapodivným způsobem. Nalezneme zde třeba citace z Parlamentních Listů, nesouhlas diváků s digitalizací Popelky Českou televizí dokládají výňatky z diskuzí pod články na serverech AHAonline.cz a Blesk.cz. Oba servery přitom v závěrečném výčtu internetových zdrojů chybí. Najdeme tu naopak spoustu tvrzení, ať již odborných autorů knihy nebo jejich oponentů, která nejsou ozdrojovaná vůbec. Kniha obsahuje i zápisy ze schůzí, které podle všeho nebyly autorizovány.

↗

Své téze podpírají autoři knihy prapodivným způsobem. Nalezneme zde třeba citace z Parlamentních Listů. Foto ceskam.cz

Po vydání knihy reagoval Státní fond kinematografie tiskovou zprávou, kde zavrhuje metodu, kterou autoři knihy nabízejí. Vedení FAMU odpovědělo s tím, že odmítá tvrzení SFK a žádá zúčastněné o klid na přečtení celého díla. Kniha má pravda téměř 500 stran, nicméně její valnou většinu tvoří přílohy (různé přepisy schůzek, petice, otevřené dopisy) a velmi osobité vyprávění o sporech autorů knihy s NFA a se světem. Nemám kompetence posoudit kvality digitálního restaurování nebo odbornější pasáže v knize. Problém však je, jestli má hlubší recenze této knihy vůbec smysl.

Jako celek totiž postrádá základní náležitosti odborné práce, nejde jen o pár problematických stránek. Odpovědnost za to mají její autoři, řešitelé grantu, potažmo celá škola. Zvláštní je i přístup nového děkana FAMU, který se při volbě prezentoval i svým odporem vůči sexismu na škole (řešitelský tým má mimochodem 21 členů, samé muže). Ačkoliv připouští problém s „rozsáhlým subjektivním líčením sporu s NFA“, od knihy jako celku, od způsobu, jakým argumentuje, se veřejně nedistancuje. Je možné, že k tomu má své důvody, ale svým jednáním tak přispívá nejen ke snižování nároků na vědecké práce, ale i k legitimizaci přinejmenším implicitně šovinistických argumentů.

Ona vizitka, kterou kniha (F)AMU dává, tak není moc vábná, a trpí jistými hnědými odstíny. A to je problém bez ohledu na to, jakou relevanci má samotná kritika digitálního restaurování v podání NFA.

Celá tato kauza má přitom i širší souvislosti, které AMU přesahují. Je totiž adekvátní se ptát, jestli neilustruje i širší posun společnosti ve vztahu k EU, k tomu, co pro ni znamená naše a co cizí. Autoři sami si přitom možná důsledek svých slov neuvědomují. Podobný jazyk se postupně stává mainstreamem a oni ho třeba jen reprodukují, ať nevědomky, či z pragmatických důvodů. Právě tím se ale stává normou. Psali by totiž takto i několik let nazpět? Považovali bychom dříve takovýto slovník za vědecký? Prošla by bez většího rozruchu tak vyhrocená rétorika?