Jakub Patočka jako volič ODS… Nevěříte? Tak si, prosím, přečtěte jeho polemiku s mým článkem na volební téma.

Napřed bych se rád vypořádal se slabinami mého článku, které Jakub Patočka nepřímo odhalil. Byl jsem ve svém horlení volit neparlamentní demokratické strany málo konkrétní a neuvedl žádný příklad, takže bylo možno do vzorce dosadit téměř cokoli.

Vymezím to napřed negativně: neměl jsem na mysli, že by měl někdo volit TOP 09 a Stranu zelených. Obě strany jsou parlamentní (TOP 09 má několik poslanců a senátorů, byť jako nezařazené). Nemyslel jsem ani novou Zemanovu stranu — to plyne z připomínky, že Zeman mj. do politiky přivedl gangstery a jejich metody, kterou jsem v článku přičinil. Měl jsem se však vyjádřit jasněji.

Souhlasím s Jakubem Patočkou v tom, že pokud agentury a Václav Moravec z těchto stran vyrábějí „realistickou alternativu“, je třeba zvýšit pozornost. Důvod pro to mám však jiný: jde o výrobu malých stran přibraných do hry mainstreamovou nomenklaturou coby doplněk pro ty, kdož velké strany volit nechtějí. Typickým produktem v tomto směru je TOP 09, se silnou a věrohodnou figurou v čele a starými tvářemi zlatokopeckých dob po její pravici.

Složitější je to s Johnovou stranou Věci veřejné. Není jasné, jestli — například — Johnovo údajné propojení na jednoho z podnikatelů, který prý loví dobré zakázky v pražských vodách přes odeesácké známosti, je předvolebním tahem silných proti Johnovi, protože nechtějí do své hry přibírat „nezasvěcené“, nebo naopak příznakem toho, že Věci veřejné již byly do hry přibrány. Ani v jednom z těchto případů však John není horší variantou než kdokoli ze stávajících stran parlamentních. I on může (chtěně — nechtěně) do politiky přivést dosud nezkažené lidi.

Jakub Patočka kritizuje i program Věcí veřejných, taková kritika však je, obecně vzato, k ničemu. Lidé nečtou programy, ale sotva tak hesla. Ale hlavně: realita nakonec všechny strany donutí posunout se po volbách směrem ke středu. Levicovost či pravicovost jsou v tomto směru vyčpělou ideologickou veteší, kterou se ohánějí jen dinosauři, náhodou přeživší rok 2000. Je to dáno tím, že v globalizovaném světě se víc než dříve musejí řešit problémy rychle a prakticky. Poslední takovou evropskou dinosauřicí byla Margaret Thatcherová, až Tony Blair „výzvu doby“ na odideologizování vládnutí pochopil a víceméně úspěšně realizoval.

Musím se též vypořádat s dalším silným argumentem Jakuba Patočky. O menších pravicových stranách, které se postupem doby dostaly do parlamentu, píše: „Všechny strany v této tradici byly navíc čím dál tím hůře s to skrývat, že za programovou fasádou mají sloužit především jako výtah k moci většině svých předáků, kteří jen co se ocitli ve funkcích, kam je vynesl příslib nové odlišné politiky, přestali se zatěžovat programovými ohledy a počínali si stejně a někdy i hůře než politici zavedených sněmovních stran.“

Ano, je pravda, že někteří politici takto vyhořeli — odstrašujícím příkladem je někdejší ministr Pavel Němec. Ani ODA neskončila se svým dluhem několika desítek milionů nijak slavně. Na druhou stranu: někteří její politici působili po celou dobu parlamentní a vládní účasti věrohodně, což rozhodně není málo. A je pravda, že naděje vkládané do těchto stran nebyly z valné části naplněny.

Otázkou ovšem je, co by se stalo, kdyby se lidé rozhodli volit parlamentní strany v množství menším než malém a z nově přišedších by se tudíž staly strany velké. Teprve potom by mohly splnit většinu slibovaného. V koalici s ODS či ČSSD šlo jen velmi těžko prosazovat něco pro zemi skutečně prospěšného, snad s výjimkou části premiérování Vladimíra Špidly. A samozřejmě — v každé straně se najdou jedinci, kterým jde v prvé řadě o vlastní prospěch. Jde o to, jak se s tím ta která strana dovede vypořádat. A to těm malým jde většinou lépe.

Osobně bych Věci veřejné nevolil, neznějí mi přesvědčivě. Ale nevidím důvod, proč například nevolit stranu Občané.cz nebo Klíčové hnutí Táni Fischerové. První stranu vede Petr Havlík, který spoluzakládal ODS a odešel z ní kvůli tomu, že se do čela dostali manipulátoři typu Petra Čermáka. Občané.cz mj. požaduje povinnost majetkových přiznání pro politiky a jejich příbuzné, zpětně, od roku 1990. Klíčové hnutí zase krom jiného klade důraz na družstevnictví a domácí výrobu. Žádné zlatokopy ani v jedné z těchto stran nevidět, totéž se týká i Evropských demokratů, politického hnutí Zelení a dalších stran.

Jakub Patočka navrhuje dvě alternativy, jednu z nich úsměvnou: „… vybrat si mezi stávajícími parlamentními stranami jednu pro koalici, jejíž vznik by si přál, stanovit si osobní podmínky, za nichž by byl ochoten ji volit, a pak se pokusit o nich s jejími kandidáty vyjednávat.“ Představa, kterak každý z osmi milionů voličů, mezi nimiž se jistě najde několik tisíc variant „osobních podmínek“, vyjednává se všemi stranickými kandidáty, je hodna Thomase Moreho, s reálným přístupem k věci však nemá nic společného.

Jakub Patočka však nabízí i mrazení v zádech: „ODS je samozřejmě otřesná, systematicky kradla a krade, dnes je navíc i zpustošená, bez sebevědomí a takřka na kolenou, ale kdybych byl přinucen vybrat si, zda má českou pravici reprezentovat ve Sněmovně raději Topolánek, anebo John, zvolím toho prvního.“ Poznané zlo je podle Jakuba Patočky lepší než klamná naděje. Že by poznaná nutnost byla doopravdy svobodou?

U nás platí, že kdo neohlásí trestný čin, může za to být stíhán či se stává spolupachatelem. Jakub Patočka jde za rámec tohoto bohulibého zvyku: trestné činy ohlásí a následně se přimlouvá, abychom za ně jejich pachatele odměnili. I jeho zdůvodnění tohoto kroku kulhá na všechny končetiny, jakoby volal: „Nezatýkejte nám Jacka Rozparovače, mohl by místo něj začít v ulicích řádit kapesní zloděj!“ Jakub Patočka také hovoří pouze o ODS. Přitom ta strana, která se u nás vydává za sociálně demokratickou, je nejpozději od dob opoziční smlouvy co do rozkrádání, korupce a klientelismu stejná, ba místy horší než ODS.

S těmi volbami je někdy potíž, legitimizují systém jako demokratický i v tom případě, kdy sami přispíváme k vyprázdnění demokracie na pouhé mechanismy — na pouhou technologii moci. Dosavadní parlamentní strany, především ODS a ČSSD, si svou dosavadní vyprazdňovací politikou vysloužily nejedno přízvisko. My té jejich permanentní, před i povolební koalici prostřeného stolu můžeme směle říkat třeba Koryta nostra. Zdá se, že jde o demokracii, protože volební akt splňuje všechna kritéria, avšak výsledkem je parodie, karikatura, vyprázdněná fráze, populismus a sebestředné žvanění kmotrů.

Jakub Patočka nám zároveň sdělil (nechtěně — nevěřím, že by si to doopravdy přál), že je v naší situaci lepší rezignovat na hledání demokratického obsahu a nechat Koryta nostru drancovat zem. A to jenom proto, aby naše naděje nemohly být oslyšeny. (Připomeňme si v této souvislosti alespoň jeden z mnoha faktů: ODS i ČSSD chtějí zrušit těžební limity hnědého uhlí.)

V předchozím článku jsem se nepřimlouval, abychom volili tu z mimoparlamentních stran, která má šanci se tam dostat. Navrhoval jsem volit jakoukoli demokratickou stranu, která se dosud neumazala, bez ohledu na to, jestli se do parlamentu dostane, či nikoli. Do způsobu uvažování, že musíme volit podle toho, jakou má ta která strana šanci, jinak naše hlasy propadnou, jsme byli vmanipulováni. A čím méně lidí bude volit ODS a ČSSD, tím větší dostanou jejich členové šanci na vzpamatování se ze zlatokopecké horečky a provedení nezbytných změn ve vedení strany. Dokud je budeme volit, velké strany se nezmění. Příkladem může být KSČM, která se vzdala veškerých stranických reforem, protože vládla dostatečným počtem voličů.

Nebojme se proto a volme svobodně proti Koryta nostře.