Představy o ženách v politice

Saša Uhlová reaguje na sloupek Lukáše Jelínka „Chlapské hry a ženská skepse“ a podrobuje jeho část kritické analýze z feministických pozic.

Feminismus je v České republice stále považovaný za něco přinejmenším nepatřičného a je terčem častých posměšků. Jak už to tak bývá v emotivních vztazích, a tím vztah české společnosti k feminismu bezesporu je, argumenty, které se k odsouzení feminismu používají jsou velmi různorodé, hlavně aby nějaké byly.

Jedna z častých výtek, které kritici feminismu formulují, je jeho tlak na politicky, v tomto případě genderově, korektní vyjadřování. Z řeči se tak podle nich vytrácí spontaneita a upřímnost a vlastně už není žádná legrace. To by však byla pravda jen tehdy, kdyby se zde ustanovil nějaký zákon, kterým by se zakazovalo například vykládat vtipy o ženských. Takový zákon tu však není a snad ani nikdy nebude, je tu jen onen tlak, který by však měl směřovat zejména do veřejného prostoru. Záleží totiž velmi na kontextu, kde, kdo, co říká.

Pokud by byli chlapáčtí chlapi v hospodě nuceni trávit večer tak, že by si nesměli říct ani jeden sexistický vtip, radši by do té hospody snad ani nechodili. Ostatně, je-li takový vtip „o ženských“ povedený, ráda se mu zasměju i já. Tedy jedná-li se skutečně o vtip a není to pouze trapný útvar založený čistě na sexistických stereotypech.

Vyjadřuje-li se však někdo veřejně a bez umělecké nadsázky, měl by pravidla politicky korektního diskurzu zachovávat, a to z různých důvodů. Nejdůležitější z nich je, že mezi ním a příjemci jeho slov neexistuje žádný vztah, je tu tedy mnohem větší prostor pro to, aby se svou případnou nekorektností někoho dotkl nebo někoho ponížil, aniž by si toho byl vědom. Korektnost zde vlastně představuje slušnost, která je běžná v mezilidských vztazích a nijak nás neomezuje. Potkáme-li svého učitele, slušně ho pozdravíme a necítíme jako útok na svou svobodu projevu, že mu dost dobře nemůžeme říci: „čau, ty tlustej páprdo.“

A pak, budeme-li se dopouštět ve formální komunikaci nekorektností, diskuze se bude točit kolem nich, a my se budeme ztrácet v kruhu nekončících debat o tom, co se koho dotklo nebo dotknout mohlo. Vždy se totiž najde nějaká „potrefená husa.“ A tou husou jsem dnes já.

Ve svém pravidelném čtvrtečním sloupku píše Lukáš Jelínek o tom, že by české politice prospělo, kdyby v ní bylo více žen. Obhajuje rovněž kvóty a celkově je jeho text spíše existenci žen a jejich působení v politice nakloněný. Jeden odstavec však výrazně vybočuje a zasluhuje si kritickou analýzu. Lukáš Jelínek zde píše, když reaguje na komentář Ivana Davida: „Davidovým argumentům docela rozumím, politické strany jsem poznal – bohužel – podobně jako on. Je v nich méně žen než mužů a o funkce se nederou." Takto vypadá pravděpodobně praxe v některých politických stranách. Ale otázka je, proč se ty ženy vlastně o funkce nederou, obzvlášť, když je v České republice tolik schopných komunálních političek i jinak aktivních žen.

Moje jediná politická zkušenost je ze Strany zelených z let 2002 až 2005 a ta je s tímto tvrzením v zásadním rozporu. Ve SZ bylo tehdy poměrně dost žen a muži i ženy zde přijali za své, že je potřeba, aby byly ženy voleny do všech funkcí. Do vedoucích orgánů byly ženy voleny nejméně z jedné třetiny a kandidátní listiny se sestavovaly poměrem 2:1, nebo zipově.

Kromě toho, že to upravovaly stanovy, dělo se tak i proto, že ve straně vládl široký konsenzus, že to tak má být. Všichni to brali jako dobrou věc a nebyl ani velký problém kandidátky obsadit. Ženy se do funkcí vlastně ani nemusely drát, pouze kandidovaly, a pokud neobstály, nebylo to kvůli jejich pohlaví, ale proto, že byl zvolen jiný kandidát nebo tedy spíše kandidátka. Ženám přátelské ovzduší způsobilo, že byl ten slavný nezájem žen o politiku odhalen jako mýtus.

Další Jelínkovo tvrzení, že ženy samy mezi sebou jsou navíc leckdy rozhádané a házejí si vzájemně klacky pod nohy, je snad ještě absurdnější. Požadavek, aby ženy táhly za jeden provaz proto, že jsou ženy, ukazuje, jak je i pisatel vnímá spíše jako ženy nežli jako političky. Chtít po mužích, aby nebyli rozhádání, protože jsou přeci muži, by si snad nikdo nedovolil.

Navíc má politická zkušenost opět říká naprostý opak. Stranu zelených v dobách mého angažmá v ní ničilo mnoho nejrůznějších sporů a jeden velký spor. A byly to zejména ženy (a jen malá část mužů), které si dokázaly uchovat během těchto sporů racionální přístup k problémům a nenechaly se zmítat emocemi. Ženy spolu byly schopny spolupracovat napříč rozhádanými skupinami, a pokud to přes názorové rozdílnosti nebylo možné, alespoň slušně a bez urážek komunikovat.

Jako příklad ženské hašteřivosti je v Jelínkově textu prezentován spor Kateřiny Jacques s Danou Kuchtovou, Olgou Zubovou a Věrou Jakubkovou, který je navíc povýšen na počátek konce Strany zelených. Kromě toho, že za těmito spory bude spíše osobnost Kateřiny Jacques, která má konflikty i s mnohými muži, je opravdu s podivem, že politolog Jelínkova formátu nevidí, že počátkem konce této strany je její ideová vyprázdněnost. Chyba je tedy v předsednictvích Martina Bursíka, který s malými čestnými výjimkami nemá vlastně na nic názor a Ondřeje Lišky, který si za svými názory, pokud nějaké má, neumí stát.

A aby toho nebylo málo, chtěl by Lukáš Jelínek, aby úspěšné ženy političky podporovaly kvóty. Jako příklad z České republiky udává dvě političky ODS. K názorové výbavě českých pravicových politiků však odmítání kvót patří. Jelínek tedy po obou političkách chce, aby svůj politický názor utvářely na základě svého pohlaví. Politička – žena však přeci vůbec nemusí být přesvědčená o tom, že je nízká účast žen v politice problém, anebo že kvóty jsou dobrým řešením stávající situace.

Autor textu tak v důsledku svými stereotypními představami a podprahovými sděleními utvrzuje společnost a politické strany v tom, že současná situace je jediná možná. Tím se vzdalujeme stavu, kdy ženy i muži v politických stranách své postoje změní a v tomto jednom jediném bodě budou následovat Stranu zelených – dají ženám šanci.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

"není ženské otázky"? Úterý, 16.Března 2010, 17:08:6

Sašo, ale ve Skandinávii ženy táhnou opravdu více za jeden provaz alespoň v tom, že vedou specifický diskurs o věcech, které se jich konkrétně týkají a to jsou desítky témat od medicíny až po školství atd. , i když se obecně týkají celé společnosti a jak říkal třeba TGM, "není ženské otázky". Když se ale podívám na ČR a 15,5%, začínám se obávat, že takovýto nandej, který se nedá srovnat ani třeba se Súdánem - vyžaduje vyšší elementární jednotu. Jako příklad jsem uváděl třeba ty školky, jesle. Neznám chlapa, který by to téma tvrdě zvednul a znám stejně jako Lukáš Jelínek politické strany. Naopak, oni se téměř vysmívají nejednotě žen a nesmírně využívají "kývaček" k rozkladu jakéhokoliv pokusu nabourat šovinistické třímání opratí moci. Zažil jsem zde v Norsku mezi pracovníky aktivizaci ke stávce. Po hodině byla zrušena s tím, že se jedná pouze o ženy, kterým chce vláda zvednout věk pro odchod do důchodu. Připadla jsem si jako blbec, ale co vím, stávkující ženy jsou dostatečně razantní odstrašující politický arzenál.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

... je otázka lidská (TGM) Středa, 17.Března 2010, 11:51:45

Lukáši,

pokud se nemůže nějaká utlačovaná skupina domoci svých práv, je jistě účelné, aby jednotlivci z této skupiny spojili síly a domáhali se svých práv společně.

Rovněž je fakt, že existují specificky ženská témata, kterým se spíše věnují ženy a mají s nimi více zkušeností.

Potud s Tebou souhlasím.

Ten první problém je vlastně otázka stavu, kdyby ženy byly v politice přítomné více než je tomu teď, nepotřebovaly by se spojovat. V ideálním případě však vezmou za svou otázku ženské emancipace ženy i muži společně, což se – přiznávám - v České republice neděje. A tudíž se jeví jako jediné možné, aby tak činily ženy samy. Jenže ony to tak necítí a nechtějí. Vytvářet na ně nátlak, byť jen morální, aby se coby ženy aktivizovaly, je více než ošemetné. Neboť ty ženy jsou především lidmi a jako lidé si mohou myslet co chtějí, bez ohledu na své pohlaví. Takto vlastně mužům otevíráme prostor, aby se rozhodli, co si o tom budou myslet a ženám se to snažíme nadiktovat, jako by nebyly dospělé, a neuměly se rozhodnout samy. Je tedy potřeba o tom psát a snažit se měnit klima tak, aby k tomu ženy (ale i muži) začaly být citlivější, ale bez citového vydírání a zesměšňování těch, které to tak necítí nebo třeba i bojí projevit. Protože takový přístup jim rozhodně v emancipaci nepomůže. A také je třeba smířit se s tím, že část žen to za své prostě nepřijme.

Ta druhá věc je obdobná. Jako ženě jsou mi některá ženská témata bližší, také o nich třeba píšu, ale to neznamená, že nemohu psát o tématech „neženských“ nebo že by muži nemohli psát dobře o tématech "ženských". Jsou to pouze kategorie, které se mohou předefinovávat a osobně je mi bližší stav, kdy se „ženskými“ tématy zabývají i muži a kdy se ženy neprofilují pouze na základě svého ženství. Tak to cítím já, ale nikomu svou představu nevnucuji. Pokud ženy utvářejí svou identitu na základě svého ženství, nevnímám to jako útok proti sobě a nikterak mi to nevadí. Jen chci, abych tuto svobodu volby měla i já.

Také je to opět otázka času a vývoje jak společnosti, tak jednotlivých osobností. Ve společnosti, kde se o děti starají zejména ženy, je zřejmé, že se ke všemu co se dětí, výchovy a věcí s tím spojených týká, budou spíše ony vyjadřovat. Ale pokud by se muži emancipovali a stali se skutečnými otci svých dětí, již by to nebylo výlučně ženské téma. Zrovna tak v osobním vývoji jsou různé fáze. Po svých zkušenostech s porody jsem téma porodnictví (a lékařské péče obecně) vnímala jako pro mne nejdůležitější a také jsem o tom psala. S postupujícím časem však toto téma zvolna ustupuje (i když už asi navždy k němu zůstanu citlivá) a objevují se témata nová. Za dalších deset let už možná nebudu psát nic, co by souviselo s mateřstvím a možná i ženstvím. Je to moje právo a moje volba.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.