Zdá se, že čím jsou volební sliby předáků sociálních demokratů nesmyslnější, tím více mají stoupenců i odpůrců. Tak se politika odpoutává od obce, od reality svého přirozeného prostředí, a stává se nástrojem pro získávání mocenských pozic. Veřejný prostor pro soutěž idejí vyplňuje pouliční šarvátka populistických kejklířů a šermířů. Politický jarmark pak upoutává pozornost jarmarečními způsoby — všechna jeho hesla mají kupeckou, trhoveckou dikci, je to „boj o zdravotnické poplatky, boj za snížení ceny elektřiny a telekomunikačních poplatků, boj za omezení bankovních poplatků, boj za snížení ceny cibule…“ Jako by všechna současná témata byla otázkou ceny služeb a všechny tvořivé síly společnosti se daly převést na produkci zboží.

Vím, že sociální demokraté se tím snaží zmírnit dopad neoliberální politiky, která svým tržním ekonomickým fukarem, nastaveným už ve všech oborech našich činností (jeho transmise pomyslného výrobního užitku proráží i do prostředí vědy), vymetá ze společnosti každou minutu další desítku údajně sociálně slabých, hlavně tedy pokořených. Snížení cen a zvýšení sociálních dávek vede sice k možnosti v daných poměrech přežívat, ale nevede to k jejich změně ani ke zlepšenému postavení odmrštěných. Vlastně naopak: Další závislost na sociálních podporách a různých státních úlevách pořád rozšiřuje skupinu „sociálně potřebných“, lidí rezignovaných a různě deprivovaných, kteří pak chtě nechtě musí volit i „silný sociální stát“ představovaný sociálně demokratickou, popřípadě komunistickou mocí.

Přiznám-li teď nesporný klad této sociálně-demokratické politice, která poskytuje větší šanci na přežití i „sociálně odmrštěným“, pak musím vyslovit také podezření, že na současných neoliberálních poměrech socialisté nehodlají nic změnit, naopak na nich politicky parazitují: Čím více lidí neoliberální fukar vymete, tím více budou mít oddaných voličů závislých na vítězném „boji o zdravotnické poplatky, boji za snížení elektřiny…“ Proto si sama ČSSD možná ani nepřeje současné poměry změnit a ve skutečnosti pouze plní jakousi nepsanou opoziční smlouvu s pravicí o dělbě moci nad lidmi.

Nevím proč — a teď se omlouvám, že ulétám do říše fantazie — šéfem tohoto vládněopozičního činění vidím v podstatě asi nadstranického mága současné politiky Miroslava Kalouska, on je ten sympaticky zlověstný černokněžnický typ, který sedí za řídicími pákami toho obrovského fukaru, té jakoby státem vedené mlátičky, která odděluje zrno od plev. On podle nejnovějších ekonomických poznatků přesně řídí poměr, kolik bude zrna a kolik plev. Aby zrno mohlo být bohaté, musí být dostatečné množství dostatečně zmlácených plev, ale zase jich nesmí být tolik, aby nám pak plevy mlátičku nezavalily.

Zkušenost „zrno — plevy“ doložím vlastním poznatkem. Nejprve ODS za pomoci černokněžníka Kalouska zvýšila daně mé příjmové skupině o pět procent tou tak zvanou rovnou daní, potom se v našem rozhlasovém prostředí začalo mluvit o úsporách, o nutnosti snížit honoráře zrovna v době, kdy rada Českého rozhlasu přidělila odstoupivšímu řediteli Medkovi pověstný zlatý padák ve výši půldruhého milionu korun. To je přeci jak z Kalouskova receptáře! Živě vidím, jak nějaký nejvyšší pán vší silou tiskne páku regulátoru až nadoraz, a černokněžnická Zababova mašina se právě řítí do všenorské zatáčky.

Pochopitelně že člověk se tomuto výmlatu brání. Do fukaru nechce, a zase se dere do soukolí. Dokud vám nad hlavou transmise hrozivě lomozí, pořád je dobře. Toho vichru fukaru se obáváme stále více, protože vskutku nechceme být na hromadě, kde by na nás volové ještě močili. Nikdy bych netušil, že ve svobodných poměrech vyspělé evropské společnosti se stane hlavní starostí našeho činění nepozbýt určité úrovně lidské důstojnosti. Vskutku nechci, aby má existence závisela na milosti státní podpory, na Paroubkových heslech. Ve skutečnosti není žádný důvod do této umělé bídy propadat. Víme, že je důsledkem buď postkomunistických poměrů, kdy na staré základně o rovnosti jenom soudruh vykořisťuje soudruha, a nebo je to postkapitalismus, jenž jak mele z posledního, ztrácí vládu nad záchrannou brzdou.

V každém případě člověk však cítí, že je v tom sám, že ve skutečnosti žádná ze stran nehájí v podstatě žádné naše zájmy. Zatím to má ale výhodu, že na žádné z nich také ani nejsme závislí — pokud se člověk pořád dokáže udržet pod svištící řemenicí, jež sice rotuje naším přičiněním, avšak bez ohledu na naši vůli i obecný užitek. Že nejde o hledisko kvality či obecného užitku tušíme, smyslem soustrojí je něco jiného, podle mého jde o to, jak v individualistické době zotročovat svobodného člověka; no přeci si může dělat, co chce: buď se pod transmisí udrží, a nebo ať letí!

Je čas znovu se vrátit k sociálně-demokratickým idejím starým více než sto let, z nichž vycházely tehdejší politické programy usilující o to, aby člověku nevládl strojník uhranutý soustavou pák, které mu lisují peníze a dávají nad lidmi neomezenou moc. Tehdy to bylo snazší v tom, že za pákami stál továrník, kapitalista, dnes vůbec nevíme, odkud a kam ty transmise vedou, kde se topí pod kotlem a kde je hlavní řídicí centrum. Proto jsem si funkci i stroj pomyslného „fíry“ Miroslava Kalouska musel vymyslet, i když důsledky takového strojmistrovského počínání jsou zřejmé a jejich skutečnost je ožehavá.