Sympatie? To už spíš soucit budí ta jemná tichá dáma, která se rozhodla dát vale ANO 2011. Poslankyně Kristýna Zelienková na rozdíl od řady svých kolegů nepanikaří z migrace, podporuje nezávislost médií, v první řadě veřejnoprávních, neskáče na špek ani Zemanovi, ani Putinovi. Jako vyprofilovaná politička se kriticky vyjadřuje k elektronické evidenci tržeb a o to víc fandí vizi jednotného inkasního místa.

Kdyby od počátku volebního období zasedala v klubu TOP 09/STAN, vše by pasovalo. Jenže paní Zelienková kandidovala za Andreje Babiše a jeho hnutí, v němž je program nepotřebnou rekvizitou — na rozdíl od loajality.

Když ale dnes poskytuje rozhovory, například Respektu či ČT24, na příliš mnoho otázek odpovídá „nevím“. Vztahem Babiš-Zeman počínaje a Babišovou mediální strategií konče. Neví ani, zda bude příště kandidovat do Sněmovny. I když za koho taky… V oddanosti hnutí druhdy uposlechla též Babišova velkého ceremoniáře Jaroslava Faltýnka a odstěhovala se z Berouna, kde jí pšenka nekvetla, do Zlína. Tam si i otevřela poslaneckou kancelář — pro zcela jiné voliče, než kteří jí dali v roce 2013 hlas.

Také důvody, proč spojila své kroky s ANO, popisuje s bezelstností žákyně nedělní katolické školy: „Já jsem věřila, že naše hnutí bude jiné.“ Ostatní strany prý procházely krizí a jí zaujal záměr Andreje Babiše vystavět protestní hnutí. Dál už se nejspíš jen divila, že protestní hnutí se chová nevyzpytatelně jako protestní hnutí a že se Babiš neproměnil v uhlazeného spolehlivého politika.

Slyšela někdy dřív o Agrofertu a jeho byznysové strategii? Větřila vzorce Babišova uvažování? Pak by se sotva divila Čapímu hnízdu a Babišovu přístupu k němu. Na poslaneckém klubu tuto kauzu „komentovala“, aniž jí „bylo dáno slovo“. Zkrátka se nepřihlásila a cosi žbrblala ve své lavici („předsednictvo mě muselo slyšet, seděla jsem blízko“).

A stesky lídrů, kteří kdysi ANO s Babišem zakládali, aby pak hnutí opustili, nebo z něj byli vyštípáni, nejspíš taky nikdy neslyšela. S Babišem prý nelze normálně diskutovat, nositele odlišných názorů shazuje. Stal se snad takovým až teď?

Poslouchat podobné věty od umaštěného chlapa v tesilkách, jenom bych se ušklíbl. Jenže ona Kristýna Zelienková přesto nějaké sympatie vyvolává. Ať už svým mírumilovným chováním, nebo schopností říct svůj názor aspoň médiím — když byla třeba v minulosti tázána na zahraniční politiku. Proto si dnes víc než o jízlivý smích a úvahy, co jí dřív dávali do čaje, že byla slepá a hluchá, koleduje o soucitné pokývání hlavou.

Prostě se zase jen jeden slušný člověk ocitl na místě, na něž nebyl připraven a pro něž nebyl vybaven — přinejmenším politickým odhadem.

Hlavou mi ale vrtá, kolik dalších takových mezi poslanci ANO je. Mají své názory, své pocity, ale snaží se je nedávat najevo. Možná to udělají až v okamžiku, kdy se přiblíží další volby a oni neobjeví svá jména na volitelných příčkách kandidátních listin.

Babiš sliboval profesionalitu týmu, co maká, a místo toho předvádí dva typy amatérismu — svůj, který je v řadě ohledů hraný, a svých poslanců, k jejichž disciplíně stačí zkušený ovčák na čele klubu. Jinak se historie opakuje. Copak podobné stesky nepronášeli poslanci kdysi opouštějící Věci veřejné a Víta Bártu, jehož způsob zacházení s vlastním týmem se od toho Babišova zase až tak moc nelišil?

Svědectví poslankyně Zelienkové pouze dokresluje, co jsme o ANO a Babišovi tušili. Ale i to má svoji cenu. Další kamínek zapadl do mozaiky skládání a kočírování vůdcovských stran. Pokud se měla kdysi ODS stydět za veverky, měl by nyní ČSSD ovanout podobný pocit kvůli babišovcům.

Ještě smutněji z toho ale vychází volič. To on si neomylně kupuje zajíce v pytli a pak jen doufá, že „bude líp“. Ano, bude. Ale jen někomu.