Dvacet let náboženské svobody – neveselá bilance

Dvoudenní konference „Duchovní život ve svobodné společnosti“ vede Ivana Štampacha k zamyšlení nad současným vývojem duchovního života a jeho perspektiv do budoucna.

Na přelomu loňského a letošního roku se vehementně probíral Vítězný listopad, k němuž došlo koncem prosince 1989. Zkoumaly se časy předlistopadové a polistopadové, bilancovalo se a černobílá schémata slavila velké úspěchy. Nepochybně velké změny tehdy nastaly pro náboženská uskupení. S dvouměsíčním odstupem se zainteresovaní sešli k bilančnímu setkání této oblasti. Ujala se toho redakce čtvrtletníku Dingir, který se již třináctý rok věnuje současné náboženské scéně, konkrétně jeho neuvěřitelně pracovitý šéfredaktor a prakticky i vydavatel docent Zdeněk Vojtíšek. Konferenci Duchovní život ve svobodné společnosti podpořila a prostory jí poskytla Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy.

Středa 10. března byla věnována hlavně náboženským činitelům. Bok po boku referovali o vzdálenější minulosti, bodu obratu a dvou posledních desetiletích římští katolíci, pravoslavní, tradiční protestanti, husité, malé reformační církve, Židé, muslimové, hinduisté, hermetici a esoterici. Pouze prudce rostoucí buddhisty se nepodařilo dostat k řečnickému pultu. Jednotlivé náboženské organizace zastupovaly jejich jedničky: odcházející pražský arcibiskup kardinál Vlk, synodní senior Ruml, husitský patriarcha Butta, vrchní zemský rabín Sidon, reprezentant pražských muslimů Sáňka a představitel krišnovského hnutí Trilokátma dás (v civilu Antonín Valer).

Mnozí, kdo o konferenci věděli předem, se divili, že se daří dostat vedle sebe tak široké spektrum směrů, z nichž některé jsou v polemických vztazích. Přitom si však, jak se ukázalo, úžasně notovali Židé s muslimy, katolíci s esoteriky, hinduisté s evangelikály. Na řečništi, v oficiálních diskusích (panel, diskusní skupiny) i při večerním rautu si činitelé permanentně stěžovali vždy na někoho dalšího. Za současné nezdary i přes odstup dvaceti let mohou hlavně komunisté. A ne-li oni, pak jistě současní nepřátelé, prý ateisté agresivně odmítající Boha (kardinál Vlk) nebo vnitřní nepřátelé. Stěžují si též na domnělý růst sekt, přičemž touto nelichotivou nálepkou opatřují alternativní duchovní život.

Činitelé si chválí konzervativní skupiny, např. rabín Sidon Židy, kteří přišli do českých zemí z Podkarpatské Rusi a z východního Slovenska a kteří byli ještě vychování v normálních židovských podmínkách. Pavel Černý, víceletý předseda Rady Církve bratrské zase vyslovil obavu, že protestantské církve ztratily desetitisíce členů následkem redukce zvěstování, čímž míní pokusy o novou, civilní, nemýtickou interpretaci. Volá po vyznavačském nasazení a po zvěstování jádra evangelia bez omezení.

S náboženským konzervativismem se pojí nezakrytá (v evropských poměrech unikátní) podpora pravicové neoliberální politiky. Jen vzácně zazní sebekritika. Jednatřicetiletý pravoslavný arcibiskup vladyka Jiří (Stránský), český student byzantologie na pražské filozofické fakultě sedící na stolci ve slovenských Michalovcích, mluví za svou církev sebekriticky, je racionální, srozumitelný, není frázovitý. Též pán s titulem překvapivým na to, že jde o husity, totiž patriarcha Tomáš Butta, uznal stagnaci této církve a věcně uvažoval o možnostech v této situaci.

Osvěžení přinesl další den. Pominula včerejší potřeba apologie a hledání viníků, nezazněl ani stín nepřátelství ke křesťanství, které bývá připisováno religionistům, ale byl tu zdravý kritický odstup. Vladimír Šiler z Ostravské univerzity pronesl originální, kritický, neschematický příspěvek o tom, jak sporná je oslavovaná svoboda myšlení, jak akademické prostředí dnes obsahuje cenzuru a autocenzuru, jak v něm univerzitní i mimouniverzitní faktory omezují osobitost, tvořivost, radikalitu.

Brněnský religionista docent Lužný ukazuje, jak stát musí chránit náboženskou svobodu i proti náboženským organizacím, jak musí chránit náboženské menšiny proti omezením, která do prosazují do zákonů většinové církve. Pražský sociolog náboženství Zdeněk Nešpor chvályhodně sestupuje k empirii, i když snad poněkud přehlíží, že žádná fakta nejsou holá, jejich výběr a seskupení je vždy též interpretací. Ukazuje grafy a tabulky a z nich plyne, že česká náboženská scéna je mnohem živější a pestřejší, než by se jevilo podle předchozího dne. Přesvědčivě ukazuje, jak je náboženství individualizováno.

Na konferenci vystoupilo i několik slovenských hostů, referují poněkud úředně o konfesním právu, historii, demografii a geografii, ale jeden z nich, Martin Dojčár, se snaží ukázat, že tématem doby je spiritualita a její zintenzívnění v podobě mystiky.

Každé stručné shrnutí je riskantní, poněvadž může jít o přílišné zjednodušení. Snad se o něco takového smím pokusit, aniž bych se tím stal mediálním religionistou (obavu z této role bez uvedení jmen vyslovil na konferenci doc. Lužný). Od poloviny minulého století se prosazuje ateistická ideologie, která se do roku 1989 ceremoniálně dovolávala Karla Marxe, obsahově však byla shodná s tím, co nejnověji se značnou radikalitou a vehemenci vyslovil Richard Dawkins ve své knize Boží blud. Marxova humanistická kritika náboženství, která nevylučuje dialog a spolupráci s ním, je u nás zapomenuta již od začátku padesátých let. Obyvatelstvo podle všeho dobrovolně přijímá scientistní ideologii bez ohledu na přebarvení tu rudé, tu zase, řekněme, modré a pod její taktovkou plynule, ve stejném tempu před Listopadem i po něm opouští organizované náboženství. Náboženští vůdcové, kteří statistické šetření zpochybňují (např. kardinál Vlk), se chytají velmi křehkého stébla.

Zvítězí-li dogmatický scientismus a mechanistický materialismus nebo alternativní, volná spiritualita, to ještě není rozhodnuto. Setrvá-li česká náboženská a spirituální scéna od katolických důstojných a nejdůstojnějších pánů po wiccanské kněžky, od obrácených a znovuzrozených křesťanů po české buddhistické mnichy u poslušné a trapné podpory skomírajícího kapitalismu, nebo se spiritualita opět stane inspirací k zápasu o sociální spravedlnost, to také není ještě zřejmé, i když tlak civilizovanějších blízkých a vzdálenějších sousedů na západ a na jih od našich hranic by tu mohl sehrát svou roli.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.