Proč Úsvit tvrdí, že český stát uplatňuje právo šaríja

Poslankyně Úsvitu Jana Hnyková a Olga Havlová se domáhají zákonné úpravy ochrany před uplatňováním islámského práva šaríja. Činí tak v rámci boje proti rozšiřování působnosti veřejného ochránce práv.

Od ledna loňského roku se Poslanecká sněmovna zabývá vládním návrhem na změnu zákona o veřejném ochránci práv (dále jen „ochránce“). Hlasovat o pozměňovacích návrzích a o návrhu zákona jako celku bude zřejmě až příští měsíc. Na záměru rozšířit působnost ochránce o zákonnou možnost podávat za určitých okolností k obecným soudům žaloby kvůli diskriminaci a k ústavnímu soudu návrh na zrušení protiústavní části zákona se vládní koalice shodla již při svém ustavení v roce 2013. V koaliční smlouvě to ještě nebylo, avšak v programovém prohlášení z 12. února 2014 stojí:

Vláda bude usilovat o vytvoření tolerantní společnosti. Bude důsledně vystupovat proti všem formám násilí a projevům rasové nesnášenlivosti jako například anticiganizmu a antisemitizmu. Podpoří jako přirozenou součást integrace rozvoj romské kultury a identity. Vláda posílí právní možnosti obrany proti diskriminaci a pravomoc veřejného ochránce práv navrhovat rušení protiústavních zákonů
. Tolik slíbila Sněmovně a veřejnosti koaliční vláda sociální demokracie, hnutí ANO a lidovců.

Působnost není pravomoc

Vláda tedy posiluje právní možnosti ochránce i rozšiřováním jeho působnosti (kompetence) návrhem zmíněné novely zákona. Navrhuje poněkud rozšířit zvláštní oprávnění, která mu svěřuje zákon mimo stížnostní agendu. Nedalo mi to, a místo vadného termínu „pravomoci“ jsem ve své větě napsal správné „působnost“. Ochránce je totiž dokonce jediným státním orgánem, v jehož případě stát střeží jako oko v hlavě, už z dob vytváření této instituce, zásadu, že vůbec žádnou pravomoc nemá a míst nesmí. Pravomoc, tedy právo rozhodovat o poměrech lidí, mají totiž jen soudy, správní orgány a obce a kraje.

Ve srovnání s českou parlamentní opoziční pravicí TOP 09 a ODS jsou západoevropští politici z krajní pravice vyložení dobráci, i když je tam často označují za fašisty, občas dokonce za neonacisty, podle mne někdy i právem. Nepodněcují však tolik k nenávisti a k omezování práv lidí a jsou méně národovečtí a izolacionističtí než česká parlamentní pravice. Dokonce i postoje údajné české levice, tedy Miloše Zemana, sociální demokracie a KSČM, jsou často nacionalističtější, pořádkumilovnější a méně svobodomyslné než stanoviska západní krajní pravice. Je to asi ovzduším, které v této zemi zanechaly dějiny.

Není proto s podivem, že se česká pravice ani po šestnácti letech působení ochránce nesmířila s existencí tohoto státního orgánu. A když nemá sílu ho zrušit, dělá vše, aby mu aspoň znepříjemnila život a aby trochu „zasmradila“.

Ze složitého kuhhandlu při vytváření vládní kolice a vládněkoaličního programového prohlášení nepronikly tak podrobné zprávy, aby se vědělo, kdo tam potřebný odstaveček o anticiganizmu a rozšíření ochráncovy antidiskriminační působnosti prosadil a co za to musel obětovat, třeba jaké procentíčko nějakých daní. Jen předpokládám, že to nebylo ani hnutí ANO, ani lidovci. Protože právě poslanci těchto parlamentních frakcí už rok „hrdinně“ vystupují proti, jak média i politici nesprávně říkají, „rozšiřování pravomocí“ – tedy proti dalším zákonným možnostem při výkonu ochráncovy působnosti. Vystupují proti vlastnímu programovému prohlášení, po jehož předložení vyslovila Sněmovna jejich koaliční vládě důvěru.

Obrana před právem šaríja
Komický rys tohoto boje proti podstatnému rysu právního a demokratického státu má počínání poslankyň Úsvitu – Národní koalice Jany Hnykové et Olgy Havlové. Podaly ve Sněmovně k vládnímu návrhu pozměňovací návrh, aby se působnost ochránce rozšířila i na ochranu před uplatňováním islámského práva šaríja. Ne, to není žert.

Dosavadní platná zákonná úprava ukládá ochránci systematicky navštěvovat místa, kde se nacházejí či mohou nacházet osoby omezené na svobodě, a to ať už podle rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo v důsledku své závislosti na poskytované péči. V první skupině takových míst jsou věznice, policejní cely, zařízení pro zajištění cizinců, výchovné ústavy pro děti, uzavřené psychiatrické léčebny a další. V druhé jsou ústavy sociální péče pro seniory i pro další osoby, dále nemocnice, školy a dětské domovy. Některá zařízení patří do obou kategorií.

Ochránce se zásadně nezabývá právní stránkou uvěznění, umístění či pobytu osob, jejichž svoboda je omezena, zákon ho zmocňuje, aby se zabýval podmínkami věznění či pobytu, tedy ochranou těchto osob před mučením. To zahrnuje podle mezinárodního, evropského i českého práva nejen kruté a nelidské zacházení či trestání, nýbrž i zacházení „pouze“ ponižující nebo dokonce zacházení jinak špatné. Vedle dobré správy a dobrých mravů se i v českých zákonech, a tvrdím, že i v praxi – ve skutečném životě – prosazuje i lidská důstojnost. Ta je hodnotou, jež univerzalisticky spojuje občanskou společnost na celém světě, a to bez ohledu na to, žijí-li v ní bezvěrci, buddhisti, muslimové, agnostici nebo třeba křesťané.

Lidská důstojnost pro každého
Zvláště křesťanům se hledisko lidské důstojnosti zamlouvá, odvozují totiž člověka od boha, jenž podle základního prvku jejich víry člověka stvořil k obrazu svému. Měřítko lidské důstojnosti přitom nikoho neuráží, prosazují je všichni, i nekřesťané. Dobrá správa, dobré mravy a lidská důstojnost se v Evropě čím dál tím více uplatňují, v zákonech, v praxi i v myšlení občanů.

Tyto hodnoty přispívají ke společenské integraci, dokonce i k politické integraci Evropy. Staly se postupně hodnotami právního státu, v němž je zákonným úkolem ochránce chránit osoby (to znamená, že i cizince, ba „dokonce“ uprchlíky, nejen tedy občany České republiky) před jednáním úřadů a dalších institucí vyjmenovaných v zákoně o ochránci. Ten poskytuje ochranu vždy, pokud je jednání úřadů a dalších institucí v rozporu s právem, nebo pokud neodpovídá zásadám demokratického právního státu a dobré správy. Poskytuje ji i před nečinností. Tím vším přispívá k ochraně základních práv a svobod. Tak to stojí v zákoně.

Poslankyně Hnyková a Havlová se netají tím, že svůj návrh podaly na protest proti postupu veřejné ochránkyně práv, Ta „kritizovala rozhodnutí Střední zdravotnické školy v Praze 10, která nedovolila studentce ze Somálska nosit ve škole takzvaný hidžáb, jímž si muslimky zakrývají vlasy, krk a někdy i poprsí“, řekla ve Sněmovně Jana Hnyková. Z jejího projevu nebylo jasné, proč zdůrazňuje to poprsí, to by chtěla, aby muslimky chodily nahoře „bez“?

S šaríou musíme zatočit
Poslankyně Hnyková zároveň Sněmovně řekla, že „ochránkyně dospěla k závěru, že škola nepřímo diskriminovala studentku, neboť jí na základě neutrálně formulovaného školního řádu zakázala nosit muslimský šátek, který je projevem jejího náboženského přesvědčení navenek. Já naprosto nesouhlasím s tímto postupem,“ dodala poslankyně, „naopak si myslím, že ředitel školy má mít právo tyto věci určovat, zejména pokud jde - jako v tomto případě - o dodržování hygienických předpisů.“

Podle poslankyně Jany Hnykové by měli ředitelé škol určovat, zda žáci a studenti mají právo nosit na hlavě šátek. Foto cs.wikipedia.org

Myšlení poslankyně Hnykové ale není hodno právního demokratického státu. Její pokukování po hygienických předpisech, s čímž ředitelka školy také dodatečně argumentovala, je jen trapnou výmluvou. Všichni přece vědí, že smyslem ředitelčina postupu bylo zabránit nošení muslimských šátků, a hygienické předpisy jsou jen lstí, připomínající poměry, které tu panovaly do roku 1990. Demagogií je také směšování různých právních systémů zemí, kde žijí muslimové, s „islámským právem šaríja“, které samo má dost různé podoby. Krátké spojení mezi ženským šátkem (proč jen islámským, a ne křesťanským?) a právem šaríja považuju za nechutnost.

Ochránce chrání lidi jen před jednáním úřadů nebo před jejich nečinností. Ochranu ale nemůže poskytovat před jednáním soukromých osob, církví, spolků, politických stran apod., ale ani před rozhodováním soudu. Jeho kancelář často stěžovatelům sděluje, že ochránce nesmí působit v sousedských sporech, ba ani poskytnout ochranu před jednáním orgánů samosprávy, školy, justičních orgánů atd., pokud ovšem v dané věci nevykonávají státní správu, jako třeba ta ředitelka zdravotnické školy.

Poslankyně se domáhají zákonné úpravy ochrany před uplatňováním islámského práva šaríja. Protože zařízení pro zajištění cizinců, věznice, školy, nemocnice atd., kde by podle nich měla být taková ochrana poskytována, státní orgány buď přímo spravují, nebo v nich vykonávají stálý dozor, směřuje návrh poslankyň k tomu, aby se státním orgánům zabránilo uplatňovat právo šaríja, které se tam zřejmě už uplatňuje. Být vlastencem, vzbouřím se proti takové hnusné pomluvě českého státu a budu se nějak domáhat, aby se tu znovu zavedl trestní postih za hanobení a pomlouvání státu a jeho orgánů.

Návrh poslankyň Úsvitu vychází z představy, že stát, resp. ten, kdo jeho jménem působí, může všechno. Ani před rokem 1990 to ale neplatilo úplně, totálně, totalitárně. Poslankyně dnešní doby se domáhají toho, aby policie v zařízeních pro zajištění uprchlíků, vězeňská služba a ředitelé škol směli nařizovat, jak se mají vězni, chovanci a studenti oblékat a možná i jak mají mluvit či myslet, a svá nařízení má orgán státní správy maskovat hygienickými předpisy a údajným potíráním islámského práva šaríja.

Co stát ale nesmí
České předpisy, upravující fungování nemocnic, věznic, škol atd., vycházejí vždy z české ústavní zásady, že se stát nesmí vázat na nějaké náboženské vyznání. Nesmí se ale ani vázat na „nevyznání“, tedy nesmí prosazovat sekulárnost a důslednou laickost. To třeba na rozdíl od francouzského školství, které je založeno na „republikánských hodnotách“.

Dodržet ideologickou (náboženskou) neutralitu státu nebývá v České republice tak obtížné jako ve Francii či jinde. Málokdo tu je totiž horlivým věřícím, přejícím si hlásání a šíření své víry, a málokdo naopak veřejně vystupuje proti zdejším zbytkům klerikalizmu, jehož stoupenci se ještě před sto lety pokoušeli společnost ve jménu náboženství znásilňovat a udržovat v ní tehdy postupně potlačované tmářství. Dokonce tu nehrozí, aspoň doufám, ostrakizace bezvěrců, která je častým neduhem třeba v USA.

Československá a česká společnost obtížně překonávaly, už od poloviny padesátých let, totalitarizační tlaky. Postupná a úspěšná přeměna politického systému na autoritářský vyvrcholila erupcí svobody v roce 1968, vojenským zásahem SSSR a následnou normalizací, která se však o návrat k totalitarizmu už ani nepokoušela. Proto také úsilí obou poslankyň Úsvitu zákonem upravit ochranu před neexistujícím nebezpečím islámského práva šaríja plynoucí z požadavku jednotného státního myšlení nepředstavuje velké nebezpečí. Znepokojující ale tento nedemokratický útok na lidskou svobodu je.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.