Církev zneužívající a zneužívaná

Množící se kauzy sexuálního zneužívání v rámci katolické církve ukazují, že musí dojít k zásadním změnám ve struktuře i sebepojetí této instituce.

Obludárium zneužívání dětí a mladistvých v církevních institucích nebere konce. K otřesným případům v Irsku, USA, Austrálii, Mexiku přibyly i státy starého kontinentu, jmenovitě Německo a Rakousko. Skandál zasahuje i samotný trůn nejsvětější, k zneužívání docházelo i v chlapeckém církevním sboru, který byl pod patronátem papežova bratra.

Katolická církev je dle mého soudu v nejvážnější krizi za posledních dvacet let. Autorita jejího kléru může být otřesena i u prostých věřících. V případě zneužívání se již nelze vymlouvat na „zlý sekulární svět,“ tohle je špinavé prádlo značky domácí – církevní. Plamenné odsouzení těchto deliktů papežem Benediktem zakrývá podstatnou věc. Zneužívání dětí v církevních institucích není pouhým selháním jednotlivců, je to hřích strukturální. Nejedná se pouze o sexuální delikty, ale o jejich systematické zakrývání, maskování, nechuť se k nim přiznat. Běží o výsměch obětem. Když před lety Pedro Almodóvar natočil film Špatná výchova, mohli se někteří církevní potentáti pominout. Dnes mlčí. Případy zneužívání se z médií valí jako lavina.

Možná nás to svádí upřít prst a pojmenovat viníka největšího – povinný celibát. Myslím, že je to jednostranné. Mnohem závažnějším pro tuto kauzu se mi jeví otázka moci a sexuality jako takových a jejich nezdravého církevního pojetí. Katolicismus se dosud nevymanil z regresivního, nedospělého chápání sexuality. Tabuizace sexu, nepřetržitá podezíravost vůči sexuálním projevům, moralizování – přináší své plody. Je marné zdůrazňovat, že křesťanská, respektive katolická teologie skýtá i v této oblasti velké možnosti. Že eros bytostně patří k náboženství, že samotný pohyb víry je extaticko-erotický, že nauka o svátosti manželství je oslavou lidské lásky. Pro mnohé katolíky na dně duše splývají sex a hřích v jedno.

Regresivní je i církevní struktura. Oidipovský komplex je jedním z hnacích motorů církevní identity, církev spravovaná stárnoucími muži, kteří v ní nacházejí přísnou, avšak nekonečně pečující matku – na to už upozorňoval teolog Eugen Drewermann a byl po zásluze z církve vyštván. Mnozí adepti kněžství nemají svoji sexualitu vyjasněnou, a to nejen s ohledem na preference, ale i na celibát jako takový. Vágní spiritualizující průpovídky nemohou nahradit systematický, dospělý, psychologický a pochopitelně duchovní přístup.

Nevěřím, že většina zneužívajících kněží jsou pedofilové. Spíše se jedná o kombinaci několika faktorů: osamělosti, dlouholetého vytěsňování sexuality a mocenského postavení. Jedná se především o zneužití autority. Na vině je pojímání církevní autority jako takové. Místo modelu bratrsko-sesterského vládne model otec – dítě. Tento přístup je z teologického hlediska pochybný. Nikoho nenazývejte Otcem, jediný je váš Otec na nebesích, Osvoboditelova slova padla opět na neúrodnou půdu.

Hermetická uzavřenost církve, strach a podezíravost vůči vnějšímu světu jsou rovněž na vině. Přání předchozího papeže, aby církev byla domem ze skla, se nenaplnilo. Pokud je domem ze skla, tak neprůstřelného a kouřového.

Samotné zneužívání mladistvých není problémem pouze katolické církve, tyto případy se vyskytují i v jiných církvích, kde povinný celibát nemají. Přesto v katolické církvi dosahuje nestoudných a do nebe volajících rozměrů.

Píšu tento text z pozice rozhněvaného křesťana, kterému není osud katolické církve lhostejný, jakkoli se k ní nominálně nehlásí. Hluboce si vážím katolické tradice. Jejího duchovního bohatství i sociální nauky. Sekulární veřejnost je zvyklá chápat pojem církev v intenci, ve které by mu rádi rozuměli konzervativní kruhy: církev, to je klérus a učitelský úřad – ostatní jsou pouhými laiky. Církev podle učení II. Vatikánského koncilu ve shodě s celou křesťanskou tradicí náleží všem pokřtěným. Každý pokřtěný je církví.

V tomto smyslu jsou zneužívané oběti rovněž církví. Skandál zneužívání zasahuje všechny a vrhá temné světlo na církev jako celek. To je ovšem nespravedlivé. Tisíce a milióny statečných laiků, kněžích a řeholníků dnes a denně žijí svoji víru v duchu přikázání evangelijní lásky. Mnozí se angažují ve prospěch nejchudších a nejbezbrannějších. Katolicismus nikdy nepřijal neoliberální dogmata – církev byla vždy především církví chudých (ostatně mezi nejchudšími obyvateli naší planety je nezanedbatelné procento katolíků). Mnozí mniši a mnišky se neúmorně věnují dílu mezináboženského dialogu, angažují se ve prospěch tolerance a nové planetární eko-kultury.

Ze strany církevních vrchností je často čekají jen odsudky, ústrky a ponižování. Existují celé seznamy nepohodlných teologů a teoložek, jejichž jedinými hříchy bývají tolerance a otevřenost, angažovanost ve prospěch chudých, odmítání zastaralé antropologie (postavení žen v církvi a homosexuálních věřících) a tvořivá interpretace evangelia (často inspirovaná mystikou a „zelenající se“ teologií Moudrosti). Kupodivu jejich kaceřování a pronásledování žádnými intrikami brzděno není a nebylo. Na jedné straně je zde snaha zakrýt zločiny na dětech a straně druhé pronásledování svobodných křesťanů a křesťanek.

Je čas, aby samotní věřící řekli své prorocké NE. Projekt demokratizace církve, který čtyřicet let od koncilu pod vládou nového pontifika zcela ustrnul, musí být obnoven. Změna musí tentokrát přijít zdola, nestačí čekat na reformy instituce. To, co od své církve očekává její Pán, její jediná hlava, kterou byl, je a vždy bude pouze a jedině Ježíš Kristus – je změna srdcí. Opuštění triumfalismu, mentality strachu, zneužívání moci, lhaní a pronásledování jinak smýšlejících.

Velký německý teolog Jürgen Moltmann napsal, že po matriarchátu a patriarchátu musí nastoupit mesiánský věk – věk rovnosti a vzájemnosti, jehož symbolem je rodící se božské dítě. Modlím se, aby utrpení sexuálně zneužívaných dětí nezůstalo beze smyslu a jeho reflexe napomohla nové citlivosti – nové orientaci církve Kristovy. Tradice učí, že církev stojí na krvi mučedníků. Nové pojetí církve se může zrodit z nedobrovolné oběti církevního tmářství a mocenské krutosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Pátek, 12.Března 2010, 16:47:57



Díky za článek,mluví mi z duše!
Domnívám se, že tu hraje roli i stále zdůrazňovaná úloha POSLUŠNOSTI jakožto hlavní křesťanské ctnosti, která vede u spousty věřících k jakési (dobrovolné?) infantilitě a tím i ochotě "být zneužíváni" prakticky celý život..

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.