Ráda bych předestřela, že finalistkám České Miss nezávidím ani jejich mladistvý půvab, ani slibnou kariéru v modelingu. Se svým profesním i osobním životem jsem spokojená, mimo to jsem někdy v letech 1994 až 1996 získala několik titulů vicemiss v táborových a školních soutěžích a tyto úspěchy v oboru mi po zbytek života plně dostačují.

Možná se zdá zbytečné vyrukovat hned zkraje obhajobou vlastní nezaujatosti. Jenže na rozdíl od témat jako imigrace nebo inkluzivní vzdělávání je ženská krása problematikou, k níž se evidentně nemůže vyjadřovat jen tak někdo. Jakákoliv kritika — především od ženy, která překročila třicítku a nesplňuje klasické představy o atraktivitě, jaké platí pro podobné soutěže — bývá šmahem smetena ze stolu jakožto výplod závisti a zapšklosti.

V žádném případě nechci tvrdit, že soutěže krásy nemají ve společnosti své místo. Žijeme ve světě, kde si své publikum našly souboje v plivání třešňových pecek, kutálení bochníků sýra nebo klání o nejavantgardnější knír. Nevidím důvod, proč lidem nedopřát i soupeření o to, které spoře zahalené ženské tělo vypadá lépe při nepřirozené chůzi za podivného hudebního doprovodu. Pokud se soutěžící účastní dobrovolně a přináší jim to radost, proč ne.

Promenáda v plavkách před archou Noemovou