Letošní Whitney Biennial nazvané „2010“ připravila kurátorská dvojice Francesco Bonami a Gary Carrion-Murayari. Jak název napovídá, výstava nemá jednotné téma a vystavené práce se tedy nevztahují k žádnému společnému problému, jak tomu bývalo zvykem v uplynulých letech.

Lakonickému názvu přehlídky odpovídá i skromnost celé akce; je svým rozsahem o více než polovinu menší než v minulosti. Práce padesáti pěti umělců jsou vystaveny výhradně v prostorách muzea, katalog má formát úzkého paperbacku, i poutače na výstavu působí nenápadně. Spektákl provázející velká bienále se nekoná, jak napsal komentátor New York Times Holland Cotter.

Týž autor obecně charakterizuje bienále ve Whitney jako formální a ideovou hru s uměním minulosti, zvláště pak s inspirativním obdobím šedesátých let. Potvrzuje to i v médiích nejvíce komentované video instalace od The Bruce High Quality Foundation s názvem We Love America and America Loves Us.

Je zřejmé, že se tato instalace odvolává na akci Josepha Beuyse I Like America and America Likes Me z roku 1974. Avšak víc než ke známé Beuysově akci, kdy se umělec na jeden týden uzavřel v prostoru newyorské galerie s kojotem, se video vztahuje k zájmu mladých umělců o Beuysův koncept angažovaného umění, respektive přímo o koncept umění jako prostředek vzdělávání.

Rozměrnou videoinstalaci tvoří stará sanitka, připomínající vozidlo, kterým se Beuys nechal převést z letiště na místo své performance. Na přední sklo sanitky se promítá přibližně dvacetiminutové video. Vypráví příběh jako fiktivní milostné drama mezi „námi“ a Amerikou, spějící k tragickému konci.

Vyprávění podbarvují emočně vypjaté záběry z amerických médií, hollywoodských filmů a z internetu a povrchně provádějí publikum nedávnou historií USA. Sugestivní instalace fyzicky atakuje diváky a nutí je stát ve směru imaginární jízdy sanitky.

Tak jako instalace We Love America and America Loves Us vypovídá o vztahu Američanů ke své zemi, která se jim v posledních letech poněkud odcizila, můžeme vnímat i mnohé další práce ve Whitney Museu jako komentáře k současnému politickému a společenskému dění.

Za ostřejší příklad tohoto přístupu lze považovat například velkoformátové fotografie zraněných vojáků z války v Iráku od umělkyně Niny Berman, snímek z Afghánistánu Stephanie Sinclair nebo vizuální průzkum kultury a společnosti od Lorraine O'Grady The First and Last of the Modernists.

Zatímco ekonomická krize snížila rozsah i náklady nekomerčního bienále ve Whitney, na Armory Show, která letos představila zhruba stejné množství světových galerií jako vloni, krize takový dopad neměla. Souběžně s Armory Show proběhla navíc řada menších uměleckých akcí, které představily stovky dalších soukromých galeristů, dokazujících atraktivitu a sílu trhu s uměním.

Na první pohled se zdá, že ekonomická krize postihla pouze nekomerční bienále, opak je však pravdou. Armory Show sice neztratila na své mohutnosti, změnila však svůj koncept. Nově se její součástí stala Armory Show — Modern, představující galeristy specializované na umění klasické moderny.

Ukazuje se tedy, že trh se současným uměním se v době krize přiklání k časem prověřeným hodnotám, které jsou dnes jistější a patrně i atraktivnější investicí než umění současné.

Lze tedy říci, že pro Armory Show platí totéž, co pro naši společnost: v době krize se přiklání k jistému druhu tradicionalismu. Nostalgické vztahování k minulosti nyní poskytuje nejen větší jistotu pro finanční investice, ale v případě Whitney Biennial též inspiraci pro samotné umělce.

Whitney Biennial „2010“

Whitney Museum, 945 Madison Avenue, New York

25.2. — 30.5.2010

Armory Show

Pier 94, New York

4.3. — 7.3.2010