Horká mexická jízda Vídní

Ve vídeňském MUMOKu se představuje největší soukromá sbírka současného umění z Latinské Ameriky, Colección Jumex. Ve výběru devatenácti umělců nechybí klíčové postavy současného umění, jako jsou Francis Alÿs, Olafur Eliasson, Mike Kelley nebo Gabriel Orozco.

Fotka_pro_referendum2

Jan Zálešák

01.12.2009 10:30

04_jc_gabriel_orozco_1998

Gabriel Orozco: Satellite Ball (1998)

Budování uměleckých sbírek patřilo odedávna k symbolům vysoké společenské prestiže. I když dnes, zvláště v tzv. západním světě, existuje nepřeberné množství muzeí umění a polostátních nadací zabývajících se nákupem, ochranou a prezentováním uměleckých děl, v oblasti současného umění hrají klíčovou roli stále soukromí sběratelé.

Přitom je třeba zdůraznit, že jejich většina se chová v podstatě konzervativně a nakupuje především s ohledem na možné budoucí zhodnocení svých investic. I v tomto kontextu, kdy je umění jen dalším z perspektivních trhů, na kterém se dají rychle otočit horké peníze, ovšem vznikají sbírky, které svou komplexností a schopností mapovat kontext současného umění mohou konkurovat prestižním muzejním institucím.

Takovým příkladem je i mexická Colección Jumex, prezentovaná v těchto měsících ve vídeňském Muzeu moderního umění (MUMOK). Colección Jumex je největší soukromou sbírkou Latinské Ameriky a tomu odpovídá i její struktura – kromě známých jmen evropského a severoamerického umění (Doug Aitken, Mark Dion, Peter Fischli a David Weiss nebo Jeff Wall aj.) jsou zde zastoupeni především umělci z Mexika a dalších latinskoamerických zemí.

K nejznámějším z nich jistě patří mexičtí umělci Gabriel Orozco a Santiago Sierra, argentinský umělec s thajskými kořeny Rirkrit Tiravanija nebo „naturalizovaný“ Mexičan Francis Alÿs. Název výstavy, který by se dal přeložit jako Oblasti přechodu, dobře koresponduje s celkovým charakterem sbírky. Ten jasně ukazuje, jak se v posledních desetiletích svět umění stává skutečně globálním a neomezuje se již jen na regiony západní Evropy a Severní Ameriky.

Název výstavy lze číst jako metaforu stavu světa umění, především ale rezonuje s jednotlivými uměleckými díly, která se často dotýkají závažných společenských, politických či ekologických témat. K takovým pracím patří například videoinstalace Douga Aitkena Diamond Sea (1997). Spektakulární obrazy namibijské pouště rámují záběry ohromného diamantového dolu. Jednotlivé budovy a stroje stojí v poušti osamoceny za vysokými ploty, pásy vyvážejí materiál na povrch, auta jej nakládají a odjíždějí, nikde nevidíme člověka, drancování země se děje jakoby samo a je děsivě krásné.

Podobně ambivalentní obrazy vytvářejí i Peter Fischli (1952) a David Weiss (1946). Jejich fotografie letišť zachycují, zdánlivě banálně a neutrálně, letadla rolující po ranvejích, čekající na nástup pasažérů nebo čerpání paliva. Fotografie pořizované přes skla letištních terminálů mohou připomenout banální snímky turistů, trochu romantické a sentimentální. Pod touto svrchní vrstvou ale můžeme zahlédnout i stín napětí a nejistoty, spojené po teroristických útocích v září 2001 s létáním; připomínku, že naše civilizace je nejzranitelnější ve svých nejvyspělejších výdobytcích.

Santiago Sierra (1966) je zastoupen fotodokumentacemi akcí poukazujících zároveň na ekonomické problémy regionu a tržní logiku světa umění. Na ulici najímá dobrovolníky, kteří jsou ochotni nechat si za několik desítek dolarů vytetovat na záda čáru nebo zůstat řadu hodin zavření v papírové krabici a dělat tak výstavní exponát. Těla podrobená těmto až dehumanizujícím zákrokům jsou vystavována jako umělecké dílo a v komoditním systému světa umění tak mohou získat závratnou hodnotu, z níž ovšem neprofitují najatí dobrovolníci, ale galeristé, sběratelé a umělci.

Jiný příklad politického umění představuje dvojice portrétů od Sama Duranta (1961), nazvaná Inverze. Jeden z nich zachycuje spoluzakladatele černošské revoluční strany Black Panthers Party Huey Newtona. S ním je „zrcadlově“, respektive hlavou dolů, spojen portrét amerického prezidenta Abrahama Lincolna. Oba muži z dvojportrétu s podtitulem Návrh na pětidolarovou bankovku byli zavražděni, minulost ani jednoho není ušetřena kontroverzí. Portréty dvou „mučedníků“, samy o sobě působivé technickou úrovní kresby, především odkazují k více než sto let nevyřešené (či nevyřešitelné) otázce rovnosti etnik ve Spojených státech.

Z uvedeného výčtu se zdá, že všechna díla zastoupená v Colección Jumex jsou nějak politicky nebo sociálně angažovaná. Tento názor by mohly vyvracet jiné práce. Například série fotografií Olafura Eliassona (1967), na kterých autor zachycuje divokou islandskou přírodu.

Gabriel Orozco (1962) se zase zaměřuje na „nalezená zátiší“ – sestavy předmětů zachycené tak, že výsledná kompozice stimuluje divákovu imaginaci. Orozco vychází z poetiky, kterou rozvíjeli už surrealisté. Při cestách po Mexico City zaznamenává „ikonické momenty“ – kompozice, které na sebe dokáží vázat symbolické významy, nebo splývají s univerzálnějšími pravidly nějakého abstraktního řádu (geometrické kompozice nalezené ve stopách po pneumatikách atd.).

Mike Kelley (1954) rekonstruuje v sériích akcí, fotografií a objektů fotografické dokumenty z ročenek církevní školy St. Mary.

Ovšem i tyto práce začínáme číst v kontextu celé sbírky jinak než jen jako subjektivní zaujetí krásou přírody (Eliasson), současnou variantu flaneurství (Orozco), nebo šťourání se v závitech paměti (Kelley). Eliassonovy fotografie se stávají výpovědí o mizícím světě, který má svou tvář a proměňuje ji nezávisle na člověku (a v tomto smyslu kontrastují se zmiňovanou Aitkenovou videoinstalací).

Orozcovy cesty po Mexico City ukazují stejně tak možnosti imaginativní hry jako napjatou sociální realitu obří megalopole. Kelley svými pracemi nenápadně odkrývá kořeny americké kulturní a politické identity, nacházející se někde mezi bigotní zbožností a programovým konzumerismem.

Colección Jumex je v mnoha ohledech paradoxní, především je ale dokonalou ukázkou proměny finančního kapitálu na kapitál kulturní. Autoři zastoupení ve sbírce jsou mj. pravidelnými účastníky světových bienále, která jsou skutečným zhmotněním rozšíření uměleckého světa na globální úroveň. Rozhodnutí postavit sbírku na prolnutí významných postav „západního“ a jihoamerického uměleckého světa je účinným nástrojem sloužícím k posunu těžiště pozornosti směrem k bývalé „periferii“, která se v mnoha ohledech stává jedním z mnoha současných center.

I když nás v České republice může nechat naznačený proces přeskupování sil na kulturní mapě světa celkem chladnými, nemělo by nám uniknout, že díky němu máme možnost setkat se ve Vídni s nevídanou koncentrací mimořádně zajímavých prací mnoha klíčových představitelů současného umění.

Mexická jízda. Zwischenzonen / Interstices (La Colección Jumex, Mexiko). MUMOK, Vídeň, 16. října 2009 – 7. března 2010


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.