V Respektu 9 vyšel článek Romana Kouřila „Znechucení realitou“. Ráda bych uvedla na pravou míru několik v něm prohlašovaných tvrzení.

„... není ničím jiným než akademicky podloženou lamentací nad dnešní dobou a společností, která je stejně jako její politici zkažena, jde jen o moc a peníze — a koneckonců, bylo to tak v dějinách vždy. Za jejich vzletnými slovy ve skutečnosti zaznívá řeč hospod a ulice. Je to škoda, neboť jejich vzdělaný pohled by mohl být užitečný.“

Musím se přiznat, že jestli „za něčími vzletnými slovy zaznívá řeč ulice,“ jsem za to velmi vděčná. A to ne z nějak marxisticky zahleděného pohledu, ale proto, že je to znamením, že v něm ještě stále žije prostá lidskost a schopnost dívat se na svět i tzv. selskou logikou, kterou skutečně shledávám být vlastností poněkud vymírající (jako učitelka střední školy mám celkem bohaté srovnávací možnosti).

O tom, čím a komu nebo čemu by mohl být pohled člověka užitečný a pro co je ho škoda, o tom rozhoduje taková podivuhodná instance jakou je osobní svědomí. Jedna z věcí, jež považuji za přednost zmíněného okruhu lidí je, že se u nich tato instance opírá o poněkud širší základnu než je vaše uznání toho, která politická angažovanost je ve špatném a která v dobrém slova smyslu, a proto má i jiný názor na odpověď.

A tento jiný názor na odpověď či orientace svědomí je myslím jedna z věcí, která vámi nejasně vyznačenou skupinu lidí spojuje, krom přiřčeného guruovství PhDr. Bělohradského, které bych snad ani nekomentovala. Při pozornějším pohledu člověku neujde, že jednou z výhod i nevýhod jednotlivců k této skupině patřících je vysoká míra individuality, a nikoliv náhodou je jedním z jejich společných bodů kritika postupující zglajchšaltovanosti.

To, co nazýváte „ctností demokracie“ (možnost upozorňovat na nectnost moci, limitovat moc a bránit lidskou bytost před rizikem, že se rozplyne v mocenském systému), je ve skutečnosti jedním z jejích v chodu ji udržujících stavebních prvků, který se vyvažuje s tendencí opačnou.

Kouzlo tohoto vzájemně se vyrovnávajícího mechanismu v sobě obnáší i ten pozoruhodný rytmus, podle nějž ve chvíli, kdy jedno zesílí nebo příliš překračuje své hranice, opačný pól sílí též.

A toto prosté drobné pootočení pohledu je i odpovědí na argument nejtěžšího kalibru — tedy — „autoři textů jsou zaměstnanci státu. Slouží tedy nenáviděnému řádu, který je finančně zajišťuje, a tento fakt vyvolává jisté podezření, že se do jejich slov vkrádá tón pokrytectví „ — vyjmu-li slovo nenáviděnému — jehož silně emotivní podtext je zřejmý — souhlasím s charakteristikou, jsou to zaměstnanci režimu, který je finančně zajišťuje. A u toho jsou si velmi dobře vědomi toho, že zcela nedílnou součástí tohoto režimu je i nutnost neustále podemílat a revidovat sebe sama.

K napsání tohoto článku by asi nedošlo, nebýt osobní příhody, kterou jsem s ním zažila. Seděla jsem u přítelkyně a vedle mne seděl asi třicetiletý mladý muž, student, vzal mimoděk do ruky vedle ležící Respekt a začetl se. Za chvíli si napůl pro sebe ulevil: „Tak ho konečně někdo sejmul.“ Spíš ze slušnosti jsem se zeptala: „Koho?“ a očekávala pravděpodobně neznámé jméno nějakého sportovce. „Bělohradskýho,“ přilétlo mi na hlavu. Znejistěna, jestli se nepouštím do zmýlených vod, jsem špitla. „Václava?“ „Jasně.“ A podal mi článek. Nedalo mi, abych si ho nepřečetla — a pochopila...

Ten pán prostě jen vyplivl to, co mu po přečtení článku zbylo na jazyku. A možná je to v něčem příznačné. Jestli jde v názorové diskusi prvořadě o „sejmutí“ druhého, vytlačí to opačný pól automaticky všude tam, kde bylo něco sejmuto. Protisíla roste a kritika přichází ze všech stran. Nepodívat se na současné politické dění také z tohoto pohledu znamená vidět jen půl mechanismu a nebýt schopen za něj dohlédnout, což je něco, co se panu Kouřilovi podařilo v několika rovinách.

A to je, dle mého mínění, také zásadní rozdíl v zakládajícím prvku vize světa mezi levicovými intelektuály a panem Kouřilem. Prosím, nikoliv sejmout, ale soužít, nikoliv neutuchající boj vytlačený už nevnímaným hučením strachu v krvi, ale možnost a kultivace toho, jak si zkonzumované i prožít, nikoliv furt vítězit, ale někdy i spočinout a zamyslet se nad filosofií pro filosofii, nejen efektivně šroubovat, ale taky snít a nejen já, ale tak, jak to jde, snad všichni. Dokonce možná, i když to bude něco stát a třeba se to v budoucnu vrátí, čemuž by leccos, co víme o lidské psychice, nasvědčovalo. Prostě v klidu lidsky žít na ulici i na univerzitách.