Historie žádného státu není nikdy jen souborem moudrých, spravedlivých a osvícených počinů. Ani ta našeho státu. K jedné z těch poněkud problematických událostí došlo již 4. března 1919, kdy řada sudetských Němců demonstrovala za odtržení převážně Němci osídleného pohraničí od vznikajícího Československa. Střelba vojska do davů v Karlových Varech, Kadani, Šternberku, Chebu a Stříbře si tehdy vyžádala padesát čtyři životů.

Rakouský spolkový prezident Heinz Fischer adresoval při výročí těchto událostí Sudetoněmeckému krajanskému sdružení v Rakousku své evidentně předvolební poselství. Prezident Fischer je  sociální demokrat a ve volbách hlavy státu se za měsíc znovu uchází o funkci prezidenta.

Ve svém poselství sudetským Němcům, kteří by jej jako sociálního demokrata většinově nevolili, slíbil, že: „Jako rakouský spolkový prezident se budu nadále snažit spolupracovat při objasňování temných stránek našich dějin a budu se zasazovat, aby lidská práva jak uvnitř naší země, tak vně hranic naší země byla respektována a vysoce ceněna. V Evropské unii jsou pro to výrazně lepší šance než v Evropě 20. století“.

To je obdivuhodně vyvážená řeč vzhledem k vztahu adresátů k danému tématu. I my bychom se o „objasňování temných stránek našich dějin“ měli snažit. Protože to však zásadně zatím neděláme a svou historii vidíme vždy jen v těch nejrůžovějších barvách, okamžitě se na Fischerova slova ozvala řada našich politiků v čele s naším prezidentem.

Fischer totiž také řekl: „Chtěl bych se na závěr ve stručnosti dotknout ještě jednoho tématu: V souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy se v posledních měsících opět v širší veřejnosti diskutovalo o bolestném tématu Benešových dekretů... U Benešových dekretů se svého času jednalo nepochybně o těžké bezpráví. Na tom není co zastírat...

Všichni víme o tragických událostech ze 4. března 1919, stejně jako o letech hrůzovlády nacismu mezi lety 1938 a 1945, které mimo jiné vedly k rozbití tehdejšího Československa a přinesly s sebou nenávist, násilí, pronásledování, deportace a vyhnání. Tehdejší události zanechaly hluboké a bolestné stopy, a následovalo obtížné hledání nového počátku, důvěry a mírového soužití. Věřím, že my — také jako politici — se v zásadě ještě učíme, jak odstraňovat propasti minulosti a osvíceně přispívat k tomu, aby se chyby minulosti již neopakovaly, nebo byly překonány.“

Benešovy dekrety jsou pro českou politiku nedotknutelná posvátná kráva. Proto byly české reakce na tato vyvážená a moudrá slova jako vždy silně podrážděné. Z mně známých výroků jediná poslankyně zelených Kateřina Jacques byla ochotna přiznat, že poválečné události u nás těžkým bezprávím skutečně byly. Diplomatické bylo stanovisko českého premiéra, který dokonce zmínil, že konflikty a střety nelze popírat ani přikrašlovat a úsilí o překonání protikladů z minulosti a vzájemné přiblížení by nemělo ustávat.

Nezklamala však řada mudrlantů, třeba pozoruhodná němcobijka Jana Bobošíková, která prohlásila, že „dekrety prezidenta Edvarda Beneše jsou vyústěním německého nacismu, kvůli kterému byla celá Evropa rozdělena do dvou bloků. Zárodky Benešových dekretů byly již v Postupimské dohodě. A osobně vzkazuji panu prezidentovi, že Hitler byl Rakušák.“

Dalším osvícencem se ukázal být také exministr financí Vlastimil Tlustý, který bezděky dal rakouskému prezidentovi zapravdu: „Celá druhá světová válka byla těžké bezpráví. Benešovy dekrety jsou její součástí.“ Ten výrok je úžasným kouzlem nechtěného.

Myslím, že je už konečně třeba, abychom o dekretech prezidenta Beneše začali u nás mluvit racionálně. Absurdní a komické je třeba přísahání na Dekrety zavilými nepřáteli znárodňování, pravicovými politiky, když právě Dekrety znárodňovaly o sto šest! Nezbytně je třeba přeci na rovinu říct, že Listina základních práv a svobod ruší vlastně protiprávní zákonodárství z poválečné doby. Nejpozději přijetím Listiny 31.12.1991 pozbyly přeci platnosti ty Dekrety, které nejsou v souladu s Listinou.

Vzhledem k principu právní jistoty samozřejmě stále platí právní důsledky, které dekrety vytvořily. Celé poválečné zákonodárství, konkrétně Dekrety prezidenta republiky, zůstává součástí naší historie, jakkoli některé zákony byly dány nedemokratickým opatřením masově porušujícím lidská práva.

Dekrety samozřejmě zůstávají součástí našeho právního řádu, stejně jako např. obnovené zřízení zemské, a všechny důsledky, které z nich vyplynuly, zůstanou nezvratné, podobně jako součástí právního řádu Německa zůstává Mnichovská smlouva, přestože je právně také samozřejmě neplatná. Ale to přeci nikdo nezpochybňuje.

Nicméně zbavení občanství, majetku a posléze vyhnání Němců a Maďarů ze země byla zločinná, mstivá, zejména samotnou tuto zemi hloupě poškozující etnická čistka a je nesmyslné předstírat, že tomu tak nebylo, a je třeba si to konečně přiznat. Vždyť je to přesně tak, jak to rakouský prezident řekl: U Benešových dekretů se svého času jednalo nepochybně o těžké bezpráví. Na tom není co zastírat.

Žiji v severních Čechách. Je to oblast se stále nezahojenými ranami na krajině, majetku i na duši. Dodnes jsou tam tisíce polorozpadlých opuštěných lidských sídel, která jsme neuměli za šedesát pět let ani zbourat, natož obydlet. Msta vždycky postihne nejen toho, na kterém se mstíme, ale také zejména samotné mstitele. Nehledě na to, že vyhnat ze země tři miliony ekonomicky zdatných obyvatel, celou třetinu všech obyvatel, to byl skutečně „čin hodný obdivu".

A to nemluvím o tzv. divokém odsunu, kdy byly zavražděny tisíce převážně žen, dětí a starců této země a navíc jejich vrazi byli generálně amnestováni povážlivým zákonem 115/1946., dodnes platným (!) A to nemluvím o Židech německé národnosti, kteří rovnou z koncentráku šli do vyhnanství. A o německých antifašistech, pro mnohé z nich platilo totéž.

Je třeba se přeci už konečně jednou od poválečného zákonodárství, od těch Dekretů, které porušovaly nejzákladnější principy lidskosti distancovat a říci čestně, čím vlastně byly. Stáváme se stále trapnějšími, že nejsme ochotni se na vlastní historii podívat pravdivě.