Vážené delegátky, vážení delegáti, milá Strano zelených,

předstupuji před vás, abych vás získal pro společnou věc. Má kandidatura na předsedu naší strany je k tomu pouze nástrojem.

V dopise, který jsem vám adresoval před třemi týdny, jsem napsal, že jsme stabilizovanou stranou, která má základní příjmy, umí zajistit svůj chod, vede programovou debatu, sestavuje kandidátky a není politicky zcela neúspěšná.

Ustáli jsme odchod z výsluní, nerozpadli jsme se, nezadlužili, nepolevilo naše úsilí: stále chceme a víme co a proč. I díky vedení Ondřeje Lišky a Jany Drápalové jsme dnes znovu připraveni zahájit cestu k návratu mezi strany v tom pravém smyslu parlamentní.

Tato stabilizace má ale nejen svou vnitřní, ale i vnější podobu. V minulosti nám bylo stejně silně vytýkáno, že jsme kvůli vládním křeslům opustili náš volební program, i že jsme se rozhádali. Ani jedno ani druhé volič právem neodpouští. Vedení hlavního města jistě není totéž, co účast ve vládě, přesto jsme však minulý rok velmi viditelně dokazovali, že obsah, obhajoba našeho programu a veřejného zájmu, tedy politika, kterou jsme voličům slíbili, je nám přednější, než funkce, platy a jejich zachování.

Ukázali jsme také, že kompromis není totéž, co obchod. Jsme a musíme být schopni kompromisu. Kompromis je křehký stav, který vyjednávat musíme téma od tématu, otázku po otázce, ba slovo od slova. Odmítáme ale v politice obchodovat. Žádná oblast politiky není lénem, jež by bylo možné přenechat koaličnímu partnerovi, nebo hůř: lobbyistickým, nevoleným strukturám v pozadí k bezuzdnému drancování.

Co je nakonec nejdůležitější: celek strany tuto politiku vydržel, nezazněl jediný veřejný nesouhlas, strana zůstala v podpoře společného postupu před zraky voličů zcela jednotná a dokonce loajální společnému koaličnímu projektu s lidovci a starosty, ačkoliv mnozí novináři a i političtí oponenti na rozpad Trojkoalice vypisovali celý rok sázky. Ukázali jsme tedy, nejen, že umíme tvrdit, že jsme se z minulého nepovedeného vládnutí poučili, ale dokázali jsme nesmlouvavou obhajobu veřejného zájmu a vlastní obnovenou disciplínu osvědčit v přímém přenosu. Plným právem se proto budeme znovu ucházet o důvěru voličů. Nezklamali jsme jediného, naopak, mnozí přibyli.

V průběhu minulého roku se stranou rozproudila programová diskuse. Značný podíl na tom měly i vzniklé názorové platformy, pro zjednodušení je můžeme označit nestárnoucími termíny levicová, liberální a konzervativní. Co na první pohled vypadá jako štěpení, je ve skutečnosti volání adresované vedení: buď vidět, říkej, co chceme, braň naše hodnoty, hledej veřejný zájem a pak ho prosazuj navzdory všem soupeřícím zájmům partikulárním. Tyto platformy, ačkoliv se to tak může jevit, nejsou tedy ohrožením naší jednoty.

Zastoupení a tedy hlas jim zaručuje poměrný volební řád, který jsem v minulosti navrhl jako lék na stranické různice a který jsme přijali. Žádné vedení naší strany tak již nemůže být jednobarevné a tedy hluché k významným zeleným proudům. Zapojit, dát prostor, svěřit práci, brát ohled, umět naslouchat — to jsou způsoby, jimiž jsme vědomě obmezili mandát předsedy, který toto vše dělat ne může, ale musí, chce-li být předsedou déle než jedno funkční období.

Jsme tedy konsolidovaní, respektujeme svou vzájemnou rozmanitost, máme vůli znovu bojovat. V této souvislosti jsem vzpomněl v přímo přenášené diskusi kandidátů do čela strany před několika dny staré rozdělení církve na církev trpící, církev bojující a církev vítěznou. Naše strana a zelené hnutí jako celek jsou v Česku léta spíše trpěni a často agresivně odmítáni. Tímto ostrakismem nutně trpíme v důsledku my sami. Jedině staneme-li se znovu hnutím bojujícím, může dosáhnout vítězství.

A že je ho třeba, o tom svědčí stav světa. Již před několika lety zesnulý britský intelektuál Tony Judt řekl: Zle se vede Zemi. Zle se vede zemi, kde naoko skončily dějiny a zvítězil kapitalismus a demokracie, kteréžto dva největší dějinné výkony Západu se dostávají stále častěji do nesmiřitelné opozice. Dokud byl trh trhem národním, bylo možné jej poutat zákony, stanovovat mu pravidla, mírnit jeho dravou bezohlednost, omezovat jeho sebedestruktivní sklony a vytvářet protiváhu ekonomické moci mocí politickou.

↗

Matěj Stropnický je podle svých slov připraven vést zelené jako jádro širšího občanského hnutí. Jeho zárodky spatřuje všude po světě. Foto Ondřej Mazura

Čím více je však trh především trhem nadnárodním, nevázaným žádnou hradbou lesů a hor, jak o nich v úvodu svých Dějin píše Palacký, dobíhají ubohé státy svými zákony vždy zoufale pozdě vždy nové a nové finty, jimiž se jim trh vysmýká. Čím více tak působí trh a tedy lidé jako náhodní jednotlivci vlastně mimo demokratický politický rámec a často dokonce nad ním, tím především je demokracie slabší, málo účinná, bezmocná a s ní i lidé jako politické společenství.

Je to tedy ono individuální sobectví, jemuž klasikové ekonomické teorie přisuzovali schopnost zajistit blaho celku, které jako vedlejší efekt tvorby ekonomických statků nejvíce podrývá samu možnost správy věcí veřejných, které nejvíce podrývá demokracii a její účinnost. Zle se vede zemi, jejíž obyvatelé jsou mocní jen jako bohatí lidé, a opravdu mocní jen jako lidé nejbohatší.