Vážené delegátky, vážení delegáti, milá Strano zelených,

předstupuji před vás, abych vás získal pro společnou věc. Má kandidatura na předsedu naší strany je k tomu pouze nástrojem.

V dopise, který jsem vám adresoval před třemi týdny, jsem napsal, že jsme stabilizovanou stranou, která má základní příjmy, umí zajistit svůj chod, vede programovou debatu, sestavuje kandidátky a není politicky zcela neúspěšná.

Ustáli jsme odchod z výsluní, nerozpadli jsme se, nezadlužili, nepolevilo naše úsilí: stále chceme a víme co a proč. I díky vedení Ondřeje Lišky a Jany Drápalové jsme dnes znovu připraveni zahájit cestu k návratu mezi strany v tom pravém smyslu parlamentní.

Tato stabilizace má ale nejen svou vnitřní, ale i vnější podobu. V minulosti nám bylo stejně silně vytýkáno, že jsme kvůli vládním křeslům opustili náš volební program, i že jsme se rozhádali. Ani jedno ani druhé volič právem neodpouští. Vedení hlavního města jistě není totéž, co účast ve vládě, přesto jsme však minulý rok velmi viditelně dokazovali, že obsah, obhajoba našeho programu a veřejného zájmu, tedy politika, kterou jsme voličům slíbili, je nám přednější, než funkce, platy a jejich zachování.

Ukázali jsme také, že kompromis není totéž, co obchod. Jsme a musíme být schopni kompromisu. Kompromis je křehký stav, který vyjednávat musíme téma od tématu, otázku po otázce, ba slovo od slova. Odmítáme ale v politice obchodovat. Žádná oblast politiky není lénem, jež by bylo možné přenechat koaličnímu partnerovi, nebo hůř: lobbyistickým, nevoleným strukturám v pozadí k bezuzdnému drancování.

Co je nakonec nejdůležitější: celek strany tuto politiku vydržel, nezazněl jediný veřejný nesouhlas, strana zůstala v podpoře společného postupu před zraky voličů zcela jednotná a dokonce loajální společnému koaličnímu projektu s lidovci a starosty, ačkoliv mnozí novináři a i političtí oponenti na rozpad Trojkoalice vypisovali celý rok sázky. Ukázali jsme tedy, nejen, že umíme tvrdit, že jsme se z minulého nepovedeného vládnutí poučili, ale dokázali jsme nesmlouvavou obhajobu veřejného zájmu a vlastní obnovenou disciplínu osvědčit v přímém přenosu. Plným právem se proto budeme znovu ucházet o důvěru voličů. Nezklamali jsme jediného, naopak, mnozí přibyli.

V průběhu minulého roku se stranou rozproudila programová diskuse. Značný podíl na tom měly i vzniklé názorové platformy, pro zjednodušení je můžeme označit nestárnoucími termíny levicová, liberální a konzervativní. Co na první pohled vypadá jako štěpení, je ve skutečnosti volání adresované vedení: buď vidět, říkej, co chceme, braň naše hodnoty, hledej veřejný zájem a pak ho prosazuj navzdory všem soupeřícím zájmům partikulárním. Tyto platformy, ačkoliv se to tak může jevit, nejsou tedy ohrožením naší jednoty.

Zastoupení a tedy hlas jim zaručuje poměrný volební řád, který jsem v minulosti navrhl jako lék na stranické různice a který jsme přijali. Žádné vedení naší strany tak již nemůže být jednobarevné a tedy hluché k významným zeleným proudům. Zapojit, dát prostor, svěřit práci, brát ohled, umět naslouchat — to jsou způsoby, jimiž jsme vědomě obmezili mandát předsedy, který toto vše dělat ne může, ale musí, chce-li být předsedou déle než jedno funkční období.

Jsme tedy konsolidovaní, respektujeme svou vzájemnou rozmanitost, máme vůli znovu bojovat. V této souvislosti jsem vzpomněl v přímo přenášené diskusi kandidátů do čela strany před několika dny staré rozdělení církve na církev trpící, církev bojující a církev vítěznou. Naše strana a zelené hnutí jako celek jsou v Česku léta spíše trpěni a často agresivně odmítáni. Tímto ostrakismem nutně trpíme v důsledku my sami. Jedině staneme-li se znovu hnutím bojujícím, může dosáhnout vítězství.

A že je ho třeba, o tom svědčí stav světa. Již před několika lety zesnulý britský intelektuál Tony Judt řekl: Zle se vede Zemi. Zle se vede zemi, kde naoko skončily dějiny a zvítězil kapitalismus a demokracie, kteréžto dva největší dějinné výkony Západu se dostávají stále častěji do nesmiřitelné opozice. Dokud byl trh trhem národním, bylo možné jej poutat zákony, stanovovat mu pravidla, mírnit jeho dravou bezohlednost, omezovat jeho sebedestruktivní sklony a vytvářet protiváhu ekonomické moci mocí politickou.

Čím více je však trh především trhem nadnárodním, nevázaným žádnou hradbou lesů a hor, jak o nich v úvodu svých Dějin píše Palacký, dobíhají ubohé státy svými zákony vždy zoufale pozdě vždy nové a nové finty, jimiž se jim trh vysmýká. Čím více tak působí trh a tedy lidé jako náhodní jednotlivci vlastně mimo demokratický politický rámec a často dokonce nad ním, tím především je demokracie slabší, málo účinná, bezmocná a s ní i lidé jako politické společenství.

Je to tedy ono individuální sobectví, jemuž klasikové ekonomické teorie přisuzovali schopnost zajistit blaho celku, které jako vedlejší efekt tvorby ekonomických statků nejvíce podrývá samu možnost správy věcí veřejných, které nejvíce podrývá demokracii a její účinnost. Zle se vede zemi, jejíž obyvatelé jsou mocní jen jako bohatí lidé, a opravdu mocní jen jako lidé nejbohatší.

Loni i česky vydaná kniha francouzského ekonoma Thomase Pickettyho o tom podává faktické svědectví. Byl to ale první a jediný politický program celku předlistopadového disentu nazvaný Demokracie pro všechny, který krátce před sametem shrnul, o co má jít u nás i ve světě, mají-li být bipolární dějiny opravdu u konce: více demokracie je tou odpovědí všude tam, kde se rozpíná nekonečný růst tržního panství. Jenomže od té doby už politická moc všech ekonomickou moc některých jen pomalu dobíhá.

Projekt Evropské unie, jehož je Česko poněkud pubescentní součástí, je projektem v prvé řadě mírovým a tedy politickým, jemuž je hospodářská spolupráce k uskutečnění politických cílů nástrojem. Stále více však dostává málo znatelný a vlastně nezmiňovaný význam: Evropa je jedinečným a úspěšným projektem omezování svévole ekonomické moci na nadnárodní úrovni, kde jedině může být toto omezování dnes účinné. Proto je terčem tolika kritiků u nás v čele s bývalým prezidentem Václavem Klausem, jakkoliv svoji kritiku halí do zájmů národních států, státní suverenity, potažmo dokonce svobody.

My víme, že by bylo o mnoho méně našeho národního státu, naší suverenity a ovšem také svobody, kdyby Evropské unie nebylo. Národní politika je a nemůže nebýt ve věku nadnárodní ekonomiky o mnoho více než rezignací na nejpodstatnější politiku jako takovou. Potřebujeme naopak více nadnárodní politiky, proto potřebujeme více Evropy!

Evropská unie trpí ovšem neduhy polovičatých demokracií: má dosud těžko překonatelný sklon rozhodovat více než skrze a v zájmů občanů prostřednictvím své technokratické inteligence v podobě nevoleného úřednictva a hovět tudíž častěji, než by při přímých volbách, z nichž by nevzešel pouze parlament, ale také evropská vláda, bylo možné, mocněji a příměji hájeným zájmům: jsou to opět především nadnárodní korporace, kdo má v této polovičaté Evropě přímější vliv, než její občané.

Dříve tedy, než bude heslo „více Evropy“ moci znamenat třeba opět i více nebo nových trhů, jak o tom Evropa vyjednává se Spojenými státy pod názvem smlouva o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, tedy dříve, než bude žádoucí žádat více ekonomické Evropy, je třeba více Evropy politické.

Bylo vždy dobrou evropskou tradicí Unie už od jejího založení, že politické šlo s ekonomickým spojitě, jako v Erbenově baladě: „A on tu napřed — skok a skok, a ona za ním, co jí krok.“

Má-li být rozšířen evropský hospodářský prostor přes oceán, musejí být rozšířena i občanská a sociální práva, na vyšší úroveň postaveny zákoníky práce, sociální jistoty, zdravotní pojištění musí být samozřejmostí i pro všechny Američany, a musí být legislativou podvázáno unikání vedlejších dopadů podnikání do veřejné sféry. Nebo budeme za chvíli dovážet rajčata ne ze Španělska, ale z Kalifornie, protože právě tam budou v celém rozšířeném hospodářském prostoru nejnižší mzdy, nejnižší odvody a to tak nejnižší, že se taková rajčata vyplatí převést přes půl světa a ještě vydělat. Zle se vede zemi, kde se takový nerozum stane skutečností.

Vedlejší negativní dopady ekonomické aktivity, tedy tzv. externality jsem vždy považoval za stěžejní téma zelených. Těžba toho prachu, který vláda a ministr průmyslu Jan Mládek nazývají hnědým uhlím, by se už přes dvě desetiletí nemohla nikdy vyplatit, kdyby Severočeské doly skutečně musely do svých bilancí započítat veškeré náklady na odtěžení neobnovitelného zdroje, na zničení krajiny, lesů, vod, vyhnání zvěře a její úbytek, na zmar lidských obydlí a často i životů.

Jak by mohl bohatnout výrobce kteréhokoli zboží z druhého konce světadílu na český trh, kdyby musel započítat veškeré náklady kamionové přepravy svého zboží na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů? Ty kilometry nových a nových dálnic, jejich každoroční frézování a záplatování, ty desítky obchvatů, statisíce izolačních oken a míle betonových protihlukových stěn, které krájí krajinu ve dví jako nezhojitelná jizva? Ty kdyby musel platit, a uznáte jistě, že bylo by to jedině správné, stalo by se jeho zboží neprodejným a možná díky tomu uspěl by s výrobou někdo místní.

Stát jako stát národní není v té věci zcela bezmocný, jenomže jako špatný obhájce vlastních živnostníků, domácího podnikání, a konec konců ideologický ochránce volného trhu bez přívlastků, ve své úloze zcela selhává. Ano, volný trh; autarkní ekonomika jistě není správnou odpovědí. Ale soukromé musí přestat přenášet své náklady na veřejné. Škodolibě u toho většinou ještě poznamenává, že stát je potom zadlužený. No jak by nebyl, když přebírá náklady podnikání nadnárodních korporací, jejichž zisky navíc nevalně zdaňuje?

Tak si navykli chovat i pražští developeři, jejichž ekonomické moci a spřízněným kruhům v politických stranách a z nich ještě nejvíce v té, totiž v sociální demokracii, která by měla být a není, zoufale není jejich principiálním regulátorem, jsem měl tu čest celý uplynulý čelit. Navykli si stavět město v krajině okolo něj, kde není veřejná doprava, kde nejsou školy, školky, parky, kam nevedou silnice, kam nejede vlak, kde není práce, obchody ani zábava. Navykli, přestože v širším středu města je mnoho volných území k možnému přiměřenému rozvoji, k transformaci již nevyužívaných průmyslových nebo dopravních areálů, k přestavbě a dostavbě četných obytných i výrobních komplexů, jejichž možnosti již neodpovídají dnešním nárokům a potřebám.

Platilo však léta, že je levnější a snazší proměnit za provizi konkrétním politikům pole na stavební parcelu, obalit město sídelní kaší a zbytek nákladů nechat uhradit městu. Město pak jde a staví chybějící infrastrukturu, staví ty školy a školky, staví silnice, zavede veřejnou dopravu, kanalizaci, zřídí parky a všechno to s velkými náklady udržuje. Zisk má ale jenom developer. I to jsou vedlejší náklady. A ty dělají městu do rozpočtu díru větší než jedna Blanka, která je toho možná symbolem. Zle se vede takovému městu.

Naší vizí rozvoje města proto bylo zapojit tuto soukromou ekonomickou moc na úrovni města do jeho výstavby, ne už do výstavby satelitů obíhajících izolovaně v městském orbitalu, ani meteoritů pyšně se tyčících do výšky, aby byla moc jejich majitele co nejzjevnější, ale podle hesla „kdo si koupil pole, bude mít pole“ přestat účelově měnit územní plán a zapojit investory do výstavby města krátkých vzdáleností, do města rostlého dostředivě, do města, v němž soukromé a veřejné sdílí náklady i příjmy z nového, aniž přitom zároveň zahubí staré, má-li jakou cenu.

Součinnost s městem se i soukromým investorům nakonec vyplatí, zvláště umí-li obec vhodně zapojovat do rozhodování veřejnost, jelikož prostředkováním diskuse a omezením negativních dopadů nové výstavby na stávající obyvatele lze výrazně ušetřit soukromému investorovi čas a tedy i peníze.

Připravuje-li ministryně pro místní rozvoj za ANO Karla Šlechtová a má už skoro hotov nový stavební zákon, který v mnoha ohledech tzv. zjednoduší územní a stavební řízení ve prospěch rychlé výstavby, nejčastěji znovu na zelené louce, nechápe vůbec podstatu problému. Problém není občan, jak si paní ministryně ve své blahosklonnosti myslí, a jeho příliš velká práva v těchto řízeních, v nichž a díky jejich demokratičnosti, jsme každý, jak tu sedíme v sále, nepochybně již v životě zachránili pro své město, pro naši planetu, když ne les či park, tedy alespoň strom, nebo jejich alej, dosáhli snížení stavby o několik pater, odhlučení na náklady investora, vybudování dětského hřiště a podobně.

Problém je, že skoro každý investor nechce jen přiměřenou výšku, šířku, objem, a tedy zisk, ale co nejobjemnější objem, co nejvyšší výšku, co největší zisk, odtud průtahy v řízeních, neboť lidé se, často s naší pomocí, pro niž si nejčastěji dokážeme získat důvěru občanů, brání této svévoli. Jakékoli omezování demokratické účasti obyvatel v rozhodování o území, zkracování lhůt na vyjádření, snížení povinné informovanosti, omezování účasti je cestou především k vždy novým a novým sesuvům dálnic, jako tomu bylo po letech marného volání zeleného hnutí, zde v čele s Mirkem Patrikem na dálnici D8 v Českém středohoří. Slaboduchá je ministryně, která chce minulé chyby nejen opakovat, ale prohloubit.

Z dosud řečeného plyne několik zásadních závěrů. Jsme to my, zelení, kdo jsme jedinými skutečnými kritiky globalizace ekonomické moci a její postupující nadvlády nad demokracií, jejím důsledkem je nikdy nevídaná koncentrace bohatství a v důsledku i moci politické do skandálně malého počtu rukou.

Je to tato nadvláda, která bere lidem důvěru v demokracii a vede je ke zvažování jiných forem vlády, autoritářštější, jakoby výkonnější — právě výronem této nespokojenosti je u nás tzv. Hnutí ANO — depolitizované, na první pohled technokratické, ve skutečnosti však posilující ne jen obecnou ekonomickou moc, ale jejím propojením s konkrétní mocí politickou zvýhodňující tuto konkrétní ekonomickou moc před jinými.

Až prohlédne česká veřejnost klam soukromé firmy ANO, která pod zastíracím názvem „hnutí“ ovládla českou politiku ve vlastním ekonomickém zájmu, odcizí se politice tím více, neuvidí-li dostatečně včas alternativu. Tou se máme a musíme stát my, zelení.

Jsme to my, zelení, kdo jsme jedinými kritiky přenášení nákladů soukromé ekonomické aktivity na veřejnou sféru, nákladů, které zatěžují státní rozpočet i rozpočty obecní, ba rozpočet planetární, ano, i planeta má svůj fiskál zdrojů a jejich obnovitelnosti, a stát zadlužováním delegitimizují a rozkládají.

Pravice v čele s Miroslavem Kalouskem a TOP 09 nám chce namluvit, že jsou to dávky pro lidi, kteří nemohou najít práci, že je to pomoc lidem v nouzi, že je to podpora matek samoživitelek, lidem s postižením, seniorům a všem dalším prý líným nemakačenkům a snad dokonce etnicky jaksi od přírody nepracovitým menšinám včetně Romů, které zadlužily stát, ten příliš velký, všudypřítomný, rozhazovačný a neefektivní stát. Je ale na místě tady jasně a jednoznačně říct: jste to především vy, politici, kteří máte nastavit a vybírat daně tak, aby chudoba mizela, lidí bez domova ubývalo, aby se dobře a důstojně žilo i lidem, kteří neměli štěstí, nechtěli být vždy všude první, neměli ostřejší lokty než soused a možná naší zemi a naší planetě dali víc, než ti, kteří se prodrat dokázali.

Namísto toho se celá pravice v minulé dekádě snížila k odporné mobilizaci proti chudým a bezbranným lidem, stavěla proti nim, a jak ukázal nedávný kongres ODS, dále staví každého, kdo má třeba jen o pár korun na výplatní pásce víc a dělá z lidí navzájem své nepřátele, aby přesměrovala pozornost občanů a jejich hněv od skutečných příčin nerovností k jejím důsledkům. A tato hanba celou českou pravici plným právem stále neopouští ani v opozičních lavicích, lidé nemohou tak snadno zapomenout, a proto současná česká pravice není ani náznakem legitimním kritikem současné vlády a tedy ani její alternativou.

Dříve, než předstoupíme znovu, pokorně a snad i trochu provinile před občany této země a budeme se znovu ucházet o jejich důvěru ve všeobecných parlamentních volbách, musíme jim jedno říct úplně jasně, abychom vyvrátili obavy z toho, že snad pro naši starost o přírodu, o planetu, o klima, o věci globální, vzdálené, zdánlivě bezpříčinné a neřešitelné, a tedy plodící pouze hédonismus, mravní, spotřební i v občanské vzájemnosti, a také politický nihilismus, případně sklon věřit hlasitému křiku protofašistů, majitelů jednoduchých řešení a bojácných, reduktivních materiálních jistot toho, co zbylo ze sociálnědemokratických stran — že snad tedy pro naši lásku k přírodě nemáme dost rádi lidi.

A že tedy budeme tak, jako v minulosti ochotni pro své příliš budoucí cíle obětovat lidskou přítomnost, současné lidi na úkor budoucích. Musíme a já tímto dávám jasně a zřetelně najevo, že budu-li stát v čele Strany zelených, žádná opatření, která navrhneme, neznevýhodní dále ty již znevýhodněné, neboť to nejsou oni, kdo především může za zhoršováním stavu planety Země.

Chci vést zelené, kteří si cení přírody pro její vlastní, tajuplnou a nekonečnou krásu, kteří ale vědí, že demokratickou politiku je nutné a jedině možné dělat ve prospěch lidí, současných i budoucích, s jejich souhlasem a za jejich účasti. Už nikdy nesmíme dělat zelenou politiku pouze pro bohaté, vždycky už musíme dělat takovou politiku, aby si ji mohli dovolit všichni. Čistý vzduch, řeky, čisté tramvaje, kvalitní potraviny, dostupné a úsporné bydlení, nic z toho nesmí být výběrové. Zelená politika už nikdy nesmí být drahá!

Když říkám pro všechny, nemohu se závěrem vyhnout ještě jedné otázce a tou je situace našich, opět současných i budoucích přistěhovalců. My zelení, jsme jistě více než Češi především světoobčané. To nám jistě nebrání milovat svou vlast a chránit ji před vnějšími nebezpečími, jak nám tuto zkušenost vštípily naše tisícileté dějiny. Nechceme však, myslím, milovat naši zem proti jiným zemím, Čechy vyzdvihovat před jiné a vidět tedy nebezpečí v tom, že k nám po letech odchodů i našich vlastních přicházejí lidé z válkou postižených zemí hledat lepší život.

Je příznakem vlastní nejistoty, slovy Václava Bělohradského určité identitární paniky, že se naši spoluobčané nově příchozích obávají. Vládní bezradnost, neschopnost říct jasně, co s přistěhovalci bude, jakou dostanou práci, kde budou bydlet, kde na to vezmeme peníze, kolik jsme schopni jich postupně přijmout, posiluje v obyvatelstvu jeho přirozené obavy z neznámého, zkušenost nedávné mobilizace pravice proti všem nízkopříjmovým skupinám navíc posiluje dojem, že každá případná velkorysost vůči migrantům, jak nás k ní pokrytecky vychovává Miroslav Kalousek, bude opět na úkor těch slabších z našich obyvatel.

Co je však naprosto neodpustitelné je to, jak této situace využívá prezident republiky Miloš Zeman. Jak jsem již kdesi řekl, volil jsem jej ve druhém kole prezidentské volby v nouzi, kdy na výběr bylo někde mezi Andropovem a Černěnkem, jako prezidenta slabých. Slabých ale, nikoli slabochů. A právě slabochy z obyvatel Česka prezident svojí podbízivou politikou dělá! Živí v občanech jejich pudový strach, vytváří obraz nebezpečí násobně většího, než jaké reálně existuje, hraje na to horší v lidech, podporuje naše sobectví, naši malost a straší. To prezident nesmí, to je ubohé.

Proto musíme přispět k formulaci programu přijímání migrantů, jasných pravidel, zajištění zdrojů a přesvědčit obyvatele, že je tato pomoc nejen naší povinností a příležitostí, ale také zkouškou úsilí o vždy větší míru lidskosti, o vždy vyšší humanitu, kterou položil do základů našich moderních dějin T. G. Masaryk s cílem dát našim dějinám i naši přítomné existenci vyšší smysl.

Proto vám nabízím, že povedu zelené jako jádro občanského hnutí, jehož zárodky po celé republice vidím, a které se musíme pokusit sjednotit, abychom mohli za rok a půl předstoupit před občany jako dospělá, aktivní, pestrá, občanská síla, která se stane alternativou jak bojácné, lhostejné a jen údržbou, či případně vlastním byznysem zaměstnané a skutečné změny neschopné vládě, tak ale i zcela zdiskreditované, pravicové, v pravém slova smyslu protilidové opozici, která až příliš nedávno osekávala práva a prostředky nejvíc těm, kteří se nemohli bránit, kdežto ekonomické moci a bohatství nepokrytě stranila.

Ukažme, že my jsme hnutí. Svoboda, solidarita, udržitelnost — to jsou jeho hodnoty.

Děkuji vám za pozornost.