Dnes ráno jsem spěchal za jakousi povinností. Možná to taky znáte: zrychlíte svůj krok a usilovně si představujete, že je kolem vás silové pole, které od vaší misantropické bubliny odpuzuje ostatní cestu křížící občanstvo. Žebráci, prodejci časopisů nebo finanční poradci a pojišťováci nemají šanci. Nekupujete, nemáte pár drobných a nechcete si promluvit ani o svém tarifu. Máte totiž důležitý úkol, který světí prostředky nejrychlejšího průchodu ulicí.

A pak jsem se chtě nechtě musel zastavit, protože cokoli důležitého, co jsem musel stihnout, nemohlo zastavit špalír dětí ze školky, které nekompromisně zabraly prostředek chodníku. Formu a tempo dětské družiny udávaly jejich učitelky. Rázem bylo jasné, kdo je na chodníku tím skutečným hegemonem.

Nadvláda dětského kolektivu se však netýkala jenom chodníku. Učitelky byly vybaveny i červenými terčíky, kterými vždy, když musela skupina přejít silnici, zastavovaly dopravu. Vzpomněl jsem si na své vlastní dětství. Na rozdíl od dnešních posluchačů předškolních zařízení jsme neměli reflexní vesty (což považuji za zásadní historickou nespravedlnost), ale terčíky na zastavování dopravy existovaly už tehdy. Osoba s terčíkem mě tehdy fascinovala. Ten, kdo jej držel v ruce, rázem získával zvláštní status, ze kterého plynula určitá forma moci nad druhými.

Jako malého mě fascinovala technika, stroje a mezi nimi i auta. Představovala pro mě osobní kompetenci svého majitele, kterého činila někým důležitým. A najednou stačila taková cetka a všechna vážnost automobilisty byla ta tam. Musel zastavit a držiteli terčíku dát přednost. Jakkoli směšná či nepříjemná učitelka ve školce byla, jakmile vzala do ruky červený terčík, získala tím zvláštní druh moci nad jinými lidmi, která byla za normálních okolností vyhrazena jen speciálním osobám.

Tak se ve mně usídlilo přesvědčení, že zdrojem moci ve společnosti jsou symboly a s nimi spojené fetiše, a že ten, kdo je drží, získává i s nimi spojený status. Nezáleželo tak na tom, jakým je kdo člověkem, ale jen na tom, jaké věci mohou o jeho statusu vypovídat, jakými věcmi a symboly je on sám tvořen.

A tak stačí, aby si někdo oblékl uniformu, a cosi hluboko v nás mu rázem přizná jistý druh autority, která si činí nárok na pravdu, bez ohledu na to, jestli ji skutečně má. Jakmile na nás ukáže svou červenou plácačku, zastavíme. Jako kdybychom v sobě měli zakódovaný sociální reflex k podřízení se symbolické moci.

Abych nebyl špatně pochopen, rozhodně si nemyslím, že by se měly přejíždět děti nebo že je špatně, když na semaforu zastavím na červenou. Skutečný problém je v tom, že člověk je zvíře s abnormálně rozvinutou fantazií. Když vidí dospělého, který zastavuje auto červeným terčíkem, někdy v daleké budoucnosti ho může napadnout, že si ten pomyslný červený terčík pořídí taky. I když třeba vůbec nepotřebuje bezpečně převést děti přes silnici.

Někdy se zdá, že podobných spasitelů veřejného pořádku, mravů, kultury a kdo ví, čeho ještě, nějak povážlivě přibývá. Stoupnou si doprostřed ulice a začnou jako malé děcko mávat svým „červeným terčíkem“. Očekávají, že ostatní lidé s nimi budou hrát jejich symbolickou hru a moci jejich symbolické cetky se podřídí. Asi nezbývá, než jim popřát dlouhý, šťastný a naplněný život. A rozhodně kvůli nim nezastavovat. Protože to naší povinností není.