Dnes ráno jsem spěchal za jakousi povinností. Možná to taky znáte: zrychlíte svůj krok a usilovně si představujete, že je kolem vás silové pole, které od vaší misantropické bubliny odpuzuje ostatní cestu křížící občanstvo. Žebráci, prodejci časopisů nebo finanční poradci a pojišťováci nemají šanci. Nekupujete, nemáte pár drobných a nechcete si promluvit ani o svém tarifu. Máte totiž důležitý úkol, který světí prostředky nejrychlejšího průchodu ulicí.

A pak jsem se chtě nechtě musel zastavit, protože cokoli důležitého, co jsem musel stihnout, nemohlo zastavit špalír dětí ze školky, které nekompromisně zabraly prostředek chodníku. Formu a tempo dětské družiny udávaly jejich učitelky. Rázem bylo jasné, kdo je na chodníku tím skutečným hegemonem.