V názvu vaší knihy stojí šumavská vesnice, do níž jste zasadil příběhy jednotlivých povídek. Její název je fiktivní. Můžete prozradit, co Vás vedlo právě k danému regionu? Jsou pro Vás Sudety blízkým tématem? A byl jste si při psaní vědom toho, že obec shodného jména existuje na Prostějovsku?

Vrahovice vnímám jako obraz jihočeských Sudet, ale tak trochu i jako obraz celé země — Vrahovice jsou všude kolem nás a jsou i v nás. Můj vztah k Šumavě, respektive k místu, kam je děj Vrahovic 119 zasazen, je ryze osobní, protože v jednom údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami jsem se doma, v domě číslo 119, narodil. Slovní inspirace prostějovskými Vrahovicemi je tu ovšem také, protože do Prostějova, kde žila moje teta, jsem jako kluk rád jezdíval na prázdniny.

Když jste své Vrahovice uváděl v život, do jaké míry se jednalo o fabulaci, do jaké míry jste v hlavě nosil reálné předobrazy?

Je to beletrie, tedy ani obecní kronika, ani pokus o regionální historii místa, které se ve skutečnosti jmenuje Horní Dvořiště. Nicméně něco z toho, co v knize je, se stalo, i když trochu jinak. Něco jsem prožil, ale cokoli z toho prošlo do knihy procesem, kterému se říká umělecká tvorba. Co konkrétně to na počátku bylo, lze velmi těžko definovat. Z másla v supermarketu také nepoznáte, která kráva a kde mléko nadojila. Jakákoli podobnost je proto čistě náhodná. Ale aby to nevypadalo moc tajemně, v knížce je například postava Josefa ze 119 a to je můj otec, jeden z dvanácti sedláčků, kteří po Stalinově smrti vystoupili z jednotného zemědělského družstva a poté někteří z nich hospodařili na horších polích lépe než družstevníci na těch lepších. Ale většinou jde o fabulaci anebo pouze inspiraci skutečnými událostmi a reálným lidmi.

Vrahovice nicméně nejsou Vaší první knihou. Koncem 80. let jste debutoval povídkovým souborem Kdo se dotkne duhy. Tyto dvě knihy od sebe dělí více než dvacet let. Dá se první titul s nynějším v něčem porovnat?

To je otázka spíše pro vás. Já je neporovnávám. Vím ale, že prvotinu jsem sám pro sebe pracovně označoval za pohádky pro dospělé, zatímco Vrahovice jsem psal jako ránu pěstí do nosu.

Je zřejmé, že jako novinář jste pero neodložil nikdy. Co Vás ale vedlo k napsání dalšího titulu beletrie?

Já jsem se rozhodl, že budu spisovatelem, někdy ve třetí třídě. Připadalo mi to jako dobré povolání. To, že jsem po vydání prvotiny dvacet let nepublikoval, vypadá možná dost podivně. Ale já jsem nejprve publikovat chtěl, měl jsem napsáno, ale poté, co jsem odmítl nominaci na Cenu Jiřího Wolkera, to nějak nešlo. Ale nestěžuji si, jiní na tom byli hůř. Poté, po roce 1989, jsem si patnáct let vytvářel návyk na noviny, kterého jsem se pak asi pět let zbavoval, a novinařina a literatura mi dohromady nešly. Navíc, když pracujete jako redaktor šest nebo dokonce sedm dní v týdnu a každý ten den od devíti ráno do desíti jedenácti v noci, těžko můžete mít ještě páru na nějaké spisovatelské výkony a vydávat knížky rozhovorů s politiky — brr. Ale také jsem prožíval zajímavé věci a doma v krabicích se hromadily poznámky, takže teď mám námětů na pět až deset knih. Možná to tak mělo být…

Můžete trochu poodhalit zákulisí vzniku knihy? Jak dlouho jste nosil její ideu v hlavě, jak dlouho jste pak na samotném textu pracoval? Má anachronické řazení kapitol zvláštní význam? Odpovídá řazení také posloupnosti, ve které jste povídky psal?

Rukopis přišel na svět ve dvou etapách. Několik povídek existovalo dlouho před vydáním, některým chyběl jen konec, některé jsem musel celé napsat. Například Holubí pošta se v první a podstatně kratší verzi četla na konci 80. let v pořadu Zelené peří Mirka Kováříka v divadélku Rubín. A kvůli Zeleným pahorkům africkým jsem měl ve stejné době politický průšvih, i když z dnešního pohledu je politicky nevinná. Skutečné napsání Vrahovic 119 ale odstartovala povídka Štvanice. Z ní existovaly pár let dva tři odstavce, dokud jsem v Praze na Karlově náměstí loni na jaře nepotkal básníka Jiřího Kukaně, který právě vydal novou knížku a to setkání mne nastartovalo. Éra mediální detoxikace ze dne na den skončila, sedl jsem si k notebooku a dopsal to. Právě při psaní Štvanice jsem se rozhodl udělat knížku takovou, jaká je. Podivné řazení má zřejmě význam hlavně pro mne, neodpovídá vzniku povídek, ale líbily se mi ty skoky a návraty a proplétání dějů a osob — někdy mám tendenci si věci komplikovat. A mám rád historii, a to je vždy cesta nazpátek. Na nakladatele to nepůsobilo negativně, takže to řazení zůstalo.

Váš vypravěčský styl je svou čtivostí možná až hrabalovský. Je o Vás známo, že jste v minulosti působil v redakcích několika bulvárních deníků. Myslíte si, že i tato zkušenost měla vliv na rozvoj vašeho vypravěčského talentu?

Hrabala znám. Myslím ale, že tady je důležitý rozdíl, i když mi srovnání lichotí. Můj styl je litanický, zatímco on stříhá, já přidávám, nabaluji slova a věty, on ubírá. No — možná je výsledek stejný. Ale pozor — další rukopis má dost odlišný styl a také jiný jazyk, aspoň myslím, a tak jsem to chtěl kvůli atmosféře. A nemyslím, že by moje novinářská praxe měla výrazný vliv na můj vypravěčský talent či literární vývoj, talent tu zřejmě byl už předtím. Já jsem právník a v prvním zaměstnání jsem prodával válcovny, a ani to mne literárně nepoznamenalo a nikam mne to nenasměrovalo.

A jaký je nyní Váš postoj k bulvární publicistice? Vypravěč knihy Vrahovice 119 se staví do role kritika doby a společnosti, chce být „svědomím národa“. Nemohou se tyto věci třít?

Ta bulvární praxe je ostatně jen zlomek mého profesního životopisu, většinu času jsem strávil v seriózních médiích — v ČTK, Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, Zemských novinách a Českém Slově — a myslím, že jsem tam nechal výraznější stopu, zatímco jejich vliv na mne tak výrazný nebyl. Mně osobně bulvár nevadí, když ho nechci číst, tak ho nečtu; takže ho nečtu stejně jako jiné noviny a časopisy. To, že nad ním někdo ohrnuje nos, ačkoli ho nezná a nerozumí mu, mi ale připadá stejně trapné jako například před lety odsuzování Charty 77 těmi, kteří ji nikdy nečetli. Proč se pořád chce někdo nad něco povyšovat? Mnohem horší než bulvár jsou špatně napsané a odbyté zprávy v těch médiích, která sebe sama označují za seriózní. Redaktor nastaví politikovi diktafon, ten do něj vyzvrací vlastní mindráky, pomluvy a urážky jiných lidí, redaktor to jako bezduchý automat přepíše a tohle nechutné blitíčko pak nabízí čtenáři. Necítím se ale být soudcem médií a v žádném případě svědomím národa ani inženýrem lidských duší. Já chci vyprávět příběhy a podělit se o to, co je ukryto ve slovech.

K velmi úsměvným momentům Vaší knihy patří pasáže, ve kterých karikujete frázovitou řeč komunistických potentátů. Vliv politiky na životy lidí je ve Vaší knize také výrazným tématem. Sledujete politický diskurs, ať už předlistopadový, nebo současný, více než jen jako divák večerních zpráv?

Komunistické bleble působí dneska opravdu humorně a byl by hřích toho nevyužít, tehdy z toho ale občas šla i hrůza anebo to byla nekonečná nuda. Nuda by ale v knížce neobstála. Jsem to, čemu se nepřesně říká zoon politikon. Politika mne baví jako součást historie, což je moje další vášeň. Jako novinář jsem se politikou zabýval profesionálně hodně a hodně dlouho, určitě víc, než je zdrávo. Prakticky od konce roku 1989 až donedávna jako redaktor a šéfredaktor — a musím říct, že to, co se dnes na politické scéně děje, je karikatura politiky. Obsah je vyprázdněný, místo reálných řešení, sebereflexe a odpovědnosti nabízejí politici osobní útoky. Je to karikatura jiná než komunistická a naštěstí už o nás politici jako Paroubek nebo Topolánek mohou rozhodovat jen jako o daňových poplatnících, nikoli o jednotlivcích. Vlastně ale ani to asi velké štěstí není.

Uvedl jste, že nápadů na další texty máte dost. Pracujete už v současnosti na nové knize, nebo po posledním literárním „dítku“ užíváte zasloužené rodičovské dovolené?

Ano, pracuji, ale já nerad mluvím o nehotových věcech. Takže snad jen to, že jsem před pár dny odevzdal další rukopis nakladatelství Dauphin; zda z něho bude knížka, uvidíme. A na dalším, tentokrát na románu, pracuji. To víte, po letech literárního zahálení mám co dohánět.