Ve věku 96 let zemřel ve svém domovském Hamburku sociální demokrat, bývalý německý kancléř Helmut Schmidt.

„Když člověk dlouho žije, říká se, že, už je čas, aby šel,“ zpívá východoněmecká skupina Puhdys v kultovním a dlouho zakázaném východoněmeckém filmu „Legenda o Paulovi a Paule“. Helmut Schmidt žil tak dlouho, až se vžila představa, že tomu tak bude napořád. Chodil donedávna do televize a měl tam co říci. Směl i v současné televizi kouřit. Odvolávali se na něj současní němečtí sociálně demokratičtí politici a rádi se s ním nechali fotit.

Schmidt byl v letech 1974 — 1982 pátým německým kancléřem. Nastoupil po Willym Brandtovi, který kladl důraz na svobodu, začal s novou politikou vůči zemím východního bloku a platil za vizionáře. Schmidt si svůj profil vybudoval jako expert na hospodářství. Do jeho éry spadá spor o rozmístění sovětských a amerických raket v Evropě či teroristická vlna RAF.

↗

Helmut Schmidt (vpravo) a Willy Brandt určili charakter německé sociílní demokracie. Foto Volker Hinz, kultur-online

V zahraniční politice byl Schmidt v blízkém kontaktu s Francií a stal se průkopníkem kontaktů s Čínou. V uvědomění si významu Číny je zpětně viděno významným politikem v celosvětovém měřítku. Evropská měnová unie má své kořeny u Helmuta Schmidta. Byl výborným řečníkem s přezdívkou Schmidthuba, která se ujala i mezinárodně. Po něm v Německu následovala dlouhá éra Helmuta Kohla.

Několik týdnů poté, co opustil kancléřství, se stal vydavatelem týdeníku Die Zeit, který je dodnes oporou německé demokratické žurnalistiky. Schmidt v něm působil až do svého skonu.

Rýnský kapitalismus

Za války byl Helmut Schmidt důstojníkem. Vzpomínal na to, jak si s kamarády ve zbrani povídali o tom, jak po válce vstoupí do sociální demokracie. Udělal to hned v roce 1945. Německý hospodářský zázrak byl umožněn i tím, že sociální demokracie opustila marxismus a přijala doktrínu sociálně tržního hospodářství založeného na smíru mezi zájmy politiky a kapitalismu.

Schmidt byl excelentním protagonistou takzvaného rýnského kapitalismu Bonnské německé republiky. Tento kapitalismus se opíral o zvolna bohatnoucí střední třídu. Bohatla z práce, ze schopnosti podávat výkon a společensky fungovat v demokratickém rámci.

Německo jako okupovaná země mělo omezenou politickou i vojenskou odpovědnost a o to větší hrací prostor mu zůstal v hospodářské politice. Schmidt je jedním z autorů myšlenky věrohodnosti hospodářského partnera, která se netýká jen výrobků. Zastával tezi, že pokud Německo chce úspěšně vyvážet, musí být demokratické a politicky čitelné.

Je zajímavé, že bývalý kancléř zemřel v roce, kdy se provalil podvod Volkswagenu (firmy s akciovým podílem spolkové země Dolní Sasko) s emisemi. Těžko by se hledal příklad jednání, které je ve větším rozporu se Schmidtovou někdejší politikou. Stroj, který pozná, že je měřen, a začne švindlovat. Rýnský kapitalismus takové věci chtěl vyloučit celkovou atmosférou ve společnosti i závaznými pravidly.

Skandál Volkswagenu je v Německu vnímán jako výsledek mentality nadutého managementu odírajícího lidi. Tuto mentalitu v Německu vnímají jako import praktik z USA. Schmidt patřil k těm, kdo našli novou tvář Německa, a toto Německo bylo v době rýnského kapitalismu pro hodně lidí obyvatelné.

Teror RAF — posílení pravomocí státu

Helmut Schmidt byl dobrým krizovým manažerem a během své vlády tuto schopnost potřeboval. Ropná krize a teror RAF by mohly být pomyslnými krajními body krizové úsečky. Schmidt se rozhodl nevyjednávat s teroristy, v roce 1977 nechal unesené letadlo osvobodit komandem, a vzal na sebe tak politickou odpovědnost za vraždu předsedy Federace německého průmyslu Hannse Martina Schleyera.

Z krize kolem RAF vyšlo Německo jako stát, který ukázal zuby. Byly definitivně a značně posíleny pravomoci Spolkového kriminálního úřadu, předtím se o policejní záležitosti staraly jednotlivé země. Byly odsouhlaseny zvláštní zákony, zpřísnila se kontrola pohybu obyvatel (přihlašovací povinnost). Schmidt měl představu o státě jako o něčem, co se má a musí rozumně, rozhodně a pragmaticky řídit.

Vztahy s Čínou

I v České republice vyšel obsáhlý knižní rozhovor Helmuta Schmidta o Číně s názvem „Čína, náš soused“. Helmut Schmidt byl asi nejúspěšnějším evropským politikem, který komunikoval a spřátelil se s čínským reformátorem Teng Siao-pchingem. Protagonista Pražského Jara Ota Šik s ním ve stejných věcech jednal také.

Schmidt si s Tengem rozuměli jako lidé pečující o cestu svých svěřenců z chudoby k důstojnějším hmotným podmínkám. Rozuměli si jako pragmatici. Schmidt například mluvil o čínském masakru studentů v roce 1989 jako o politováníhodném příkladu nevycvičenosti policejních sborů, které nezvládly rozehnat demonstrace. Kvůli tomu se povolala armáda, která má řešit jiné úkoly.

I takový příklad může sloužit jako ilustrace Helmuta Schmidta jako politika. Současné Německo nese jeho rukopis v tom smyslu, že je to ještě pořád země, kde se spousta věcí dá vyřešit něčím tak „banálním“, jako je práce, domluva a nácvik. A pokud někomu zbude prostor na vize, měl by vyhledat lékaře, což je asi nejproslulejší Schmidtův bonmot.

Dodejme k němu, že když se od lékaře vrátíte uznáni za zdravé, můžete se pustit do realizace vizí. Schmidt jich svým životem pár naplnil. Zemřel doma, obklopen svými blízkými.