Hnědouhelnému hornictví jsou v programovém prohlášení vlády věnována celkem dvě souvětí. V prvním vláda slibuje „prosazovat důslednou postupnou revitalizaci území po těžbě černého i hnědého uhlí s důrazem na obnovu plnohodnotné krajiny v místech poškozených těžbou“.

Ve druhém pak píše, že „co se týká prolomení těžebních limitů v severních Čechách, je třeba vést další diskusi, a to jako součást definování naší energetické a surovinové politiky s definitivním řešením v horizontu příštích dvou let“. Programové prohlášení vzniklo začátkem roku 2014, takže pokud jde o časové vymezení, vláda se drží svého plánu.

Jak vláda o věci slíbila uvažovat, dokládá ještě odstavec o „modernizaci individuálních topenišť“: „Pomocí kombinace dotačních programů,“ píše se v dokumentu, jehož plnění můžeme po vládě oprávněně vyžadovat, „snížíme spotřebu uhlí v domovních kotlích a topeništích s důrazem na smogově ohrožené lokality.“ Cílem vlády je tedy nepotřebovat uhlí tolik.

Pokud vláda došla k závěru, že je na místě těžbu hnědého uhlí dílčím způsobem rozšířit, a doloží, že je to nutné pro stabilizaci domácího teplárenství během jeho transformace, pak k tomu podle mě půjde věcně říct jen málo. Rozšířit těžbu uhlí kvůli transformaci energetiky, jak to dnes dělají Němci, je politicky snadno obhajitelné.

Neobhajitelné to rozhodnutí je, pokud je jeho cílem jen tak trochu se vyhnout tlaku z různých stran. Tak trochu od uhlobaronů, kteří nechtějí přijít o výnosný byznys na úkor severočeské krajiny a lidí. Tak trochu od horníků, kteří se bojí o práci v regionu s nejvyšší republikovou nezaměstnaností a které by bylo potřeba přesvědčovat, že vyhnout se změně svého povolání nezvládnou. A že dřívější změna je nelehká, ale snazší i pro ně i pro region.

Na paměti lze mít i to, že zdejší hornické protesty jsou nesrovnatelně mírnější než ty, během kterých v Polsku horníci zapalují barikády a obsazují místní úřady. Že i polští horníci před blížícími se volbami chodí na politické mítinky. A že doly už dávno nejsou největším severočeským zaměstnavatelem. Tím jsou školy, úřady a nemocnice.

Vláda i krajští politici by měli myslet především na to, jak jejich zaměstnancům a zaměstnankyním nabídnout smysluplný prostor pro trávení volného času a jak absolventy a absolventky univerzity v Ústí nad Labem udržet ve městě nebo v kraji. Práce v hnědouhelném hornictví tím lákadlem — nutno říci — nebude.

Pokud jde o demonstrace, které se jistě budou konat dnes i v dalších dnech, stálo by za to demonstrovat za důslednou revitalizaci území po těžbě, za politickou představu decentralizované, a tedy demokratičtější a lidem dostupnější energetiky.

Za to, aby i když dnes vláda bude s rozšířením těžby na jednom z dolů souhlasit, tak aby našla politickou sílu všechny další zásoby uhlí navždy, tedy alespoň na několik desetiletí odepsat, a aby veřejně zformulovala plán transformace obou našich dnešní uhelných regionů do jednadvacátého století.

Právě tohle rozhodnutí máme dnes po vládě chtít mnohem více než rozhodnutí o rozšíření těžby na jednom ze severočeských, nepřijatelně povrchových dolů.