V České republice může být každému v podstatě jedno, že někde na Slovensku, v obci na samé hranici Evropské unie, má komunita Rusínů problémy s pomalým úbytkem lidí. V obci Osadné žijí dvě stovky lidí a za posledních pět let se zde uskutečnilo padesát pohřbů a pouhé dva křty. Východoslovanské etnikum čítá kolem padesáti tisíc lidí celkově (z čehož skoro polovina žije na Slovensku) a nikdy nemělo vlastní stát. Na první pohled by se nezdálo, že jde o téma, které může přilákat větší počet diváků do kin, neboť filmů o zánicích různých entit je řada.

V létě však film Osadné slovenského režiséra Marko Škopa zvítězil v kategorii dokumentární film na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a nedávno měl českou distribuční premiéru. Zdánlivě marginální téma však nabývá ve Škopově snímku důležitých rozměrů a v českém kontextu se jedná i o formálně velmi podnětný snímek.

Jedním z tajemství úspěšných dokumentárních filmů je dobrý „casting". Marko Škop ve vísce Osadné našel velmi pozoruhodné postavy. Starosta je ve funkci dlouhých šestatřicet let a dost možná je nejdéle sloužícím starostou na světě. Spolu s mladým pravoslavným knězem, jenž kypí energií, tvoří akční tandem a snaží se spolu vesnici zachránit. Přivést do ní turisty, aby se v místě rozhýbal život i obchod a mladí lidé automaticky neodcházeli jinam. Kněz nadto sní o vybudování duchovního centra.

Pánové však základně vědí, jak k tomu přistoupit moderně — přes politiky a Evropskou unii zaujmout média. Zakrátko se k nim přidá neméně charismatický činovník hnutí Rusínská obroda. Ve filmu se tato trojice pohybuje po žebříku evropské politiky. Osloví slovenského europoslance Milana Gaľu, tomu připraví přivítání s ženským sborem v krojích a on je pozve do Evropského parlamentu v Bruselu. Sem se tři hrdinové vydají lobovat za podporu a spásu v podobě jejich osobní návštěvy Osadného, která by vesnici přinesla potřebnou mediální atraktivitu.

Film nevyvolává předpokládatelnou a po mnoha dokumentech z venkovského prostředí již otřelou komiku skupinky venkovských balíků, kteří se vydají do chrámu profesionální evropské politiky. Lokální politické zkušenosti a upřímný zápal jim stačí k tomu, aby se chovali adekvátně a výše postaveným kolegům byli rovnocennými partnery. Jdou si za svým a sálá z nich energie vyvěrající z důležitého cíle záchrany jejich vymírající vesnice. Setkají se tam i s českým europoslancem Vladimírem Remkem, který návštěvu vesnice přislíbí.

Film má brilantní vizuální pojetí. Rekonstrukce reality probíhá ve statických záběrech, kdy své postřehy postavy filmu nesdělují kameře či někomu za ní. Škop realitu inscenuje tak, aby postřehy, zážitky a své plány sdělovali těm, kdo jsou jim blízcí. Kamera pečlivě komponuje všechny záběry, a vznikají tak velkolepé obrazy venkovské estetiky a života, který navenek vypadá tradičně a poněkud zastarale, ale v rovině myšlení se v něm spřádají smělé a moderní vize plné reflexí kontextu spojeného evropského prostoru.

Škop v pomalém tempu a skrze důkladné obrazy nechává stát stranou perifernost Osadného, naopak jej pojímá jako centrum, jako místo, v němž se celá Evropa vlastně sbíhá. Ať už záměrně, či nikoli vede ke sdělení, že perifernost nesouvisí s geografickou polohou, ale se způsobem myšlení. Ten klíčový postoj ve filmu vyjadřuje Fedor Vico z Rusínské obrody trefně: „Samozřejmě na svatbě se mluví jinak než na pohřbu. Ale nikdy to nesmí být falešné. Když si toho někdo všimne, měli by toho politika odstřelit, aspoň symbolicky, když už ne kalašnikovem." Neupřímnost značí nezájem a ten je destruktivní, vytvářející sunutí na periferii. O hmotný výsledek naštěstí nejde, a proto film nemá smutný konec, i když v Osadném leccos nevyšlo.

Osadné. Režie: Marko Škop. Slovensko, Česká republika, 2009. 62 minut.

Trailer k filmu ke shlédnutí zde.