Jak si stojí kožešiny ve světové módě? V sezóně 2012/2013 se kožešiny vracely. Oblékaly je celebrity jako Beyoncé nebo Lady Gaga. Supermodelka Naomi Campbell pózovala v devadesátých letech v kampani PETA s heslem „Radši nahá než v kožichu“, před dvěma lety se ale naopak stala tváří reklamní kampaně za víc kožešin v módě návrháře Dennise Bassa.

Situace se neustále mění. Návrháři a módní domy jsou pod obrovským vlivem peněz z kožešnického průmyslu, který samozřejmě vymýšlí nové a nové strategie, jak se na módních molech udržet.

Etablovaní návrháři dostávají „vzorky“ kožešin zdarma. Mladé generaci kožešnický průmysl poskytuje „vzdělávací programy“ či stipendia, organizuje soutěže při kterých dodává kožešiny zdarma, někdy dokonce sponzoruje celé přehlídky návrhářských nováčků…

A jak jste se zmínila, platí se celebrity. Snadno pak vzniká zdání, že kožešiny dominují, že „se nosí“. Nicméně osobně se nedomnívám, že to tak opravdu je.

Jestliže jde část módního průmyslu na ruku kožešnictví, jsou tady i opačné případy?

Ano, stále více firem klade důraz na etickou stránku svého podnikání a kožešin se zříkají. Naposledy tak učinila například značka Hugo Boss, což považujeme za obrovský úspěch.

Existuje také iniciativa Obchod bez kožešin (Fur Free Rateiler), k níž se už přidalo například H&M, Zara, Vero Moda, C&A nebo také třeba Kaufland. Tyto společnosti reagují na požadavky svých zákazníků a proto se rozhodly nepodílet na krutém kožešinovém průmyslu. Je tudíž otázkou, zda kožešiny skutečně vyhrávají. Pokud ano, je to jen díky obrovské reklamě a velkému toku peněz, které do udržení kožešin v módě kožešnické asociace investují. Podle mého názoru se nejedná o přání většinové veřejnosti.

Z toho, co popisujete, to ovšem vypadá, že kožešin se proklamativně vzdávají především značky, které se zaměřují na levnější módu. Není to ale tak, že jde o zboží pro bohatou klientelu, na níž pak má vliv právě marketingová masáž kožešnického průmyslu? Nepřichází tímto způsobem iniciativy jako Obchod bez kožešin trochu vniveč?

V tom bych si vás dovolila poopravit. Kožešiny již dávno nejsou zbožím jen pro bohatou klientelu, což mimo jiné souvisí i s formou, v jaké se do módy dostávají — většinou jde o ozdoby, ornamenty či lemy. Kožešinové kabáty dnes „neletí“. Je proto jenom dobře, že se do iniciativy zapojují hlavně společnosti, které mají potenciál ovlivnit co nejvíce spotřebitelů. Nicméně samozřejmě pracujeme i na oslovování jiných značek, těch „pro bohatší”. Z toho ale nebudu zatím nic prozrazovat.

Kolik je u nás v České republice kožešinových farem?

V současnosti je u nás registrováno celkem deset aktivních chovů kožešinových zvířat, z nichž čtyři lze zařadit mezi „větší“, tedy s chovnou kapacitou nad 1500 zvířat. Zaměřují se převážně na norky a lišky, v menší míře pak na činčily a pravděpodobně i fretky. Každým rokem jsou u nás jedna až dvě farmy uzavřeny, což odpovídá tomu, že u nás kožešinový byznys nekvete.

Nelze nicméně čekat, až kožešinové farmy samy vymizí, jelikož by to opět odnesla především zvířata — v okamžiku, kdy farma krachuje, samozřejmě nemá dost peněz na to, aby zvířatům aspoň poskytla lepší vybavení v podobě například obohacení klecí. O poskytování veterinární a další péče nemluvě.

A jak velká je produkce českých farem ve světovém kontextu? Vyrábí se u nás kožešiny pro tuzemský trh, nebo spíš na vývoz?

Produkce kožešin v České republice je velmi malá, téměř mizivá. Vývoj je však vcelku těžké sledovat v čase, jelikož zařazení kožešin do kategorií Českého statistického úřadu se docela mění. Nicméně mohu s čistým svědomím potvrdit, že produkce kožešin u nás v posledních letech klesá nebo se drží na stejné úrovni. Některé statistiky o kožešinách jsou již tak malé, že pro ně přestala existovat samostatná kategorie, tudíž se nedají dále sledovat.

Kožešinový trh funguje specifickým způsobem — kvalitnější kožky se z farem sváží na velké mezinárodní aukce, odkud putují do dalších zemí, kde se zpracovávají. Je tudíž vcelku těžké sledovat vývozní trendy.

Kolik kožešinového zboží se prodá u nás? V Brně nedávno zavřeli prodejnu s exkluzivními kožešinami Liska. Je to tím, že není kupní síla, nebo klesajícím zájmem o kožešiny?

To je těžká otázka. Odpověď nemám statisticky podloženou. Nicméně, jak jsem již zmínila, obchodníků, kteří odmítají prodávat pravé kožešiny, stále přibývá, a to naštěstí i u nás. Jejich seznam lze najít na www.obchodbezkozesin.cz. Češi kožešinám příliš nefandí, což dokládá také průzkum veřejného mínění, který provedlo CVVM roce 2013. Vyplývá z něj mimo jiné, že 69 procent českých občanů nesouhlasí se zabíjením zvířat pro kožešinu a 68 procent by si přálo zákaz chovu kožešinových zvířat.

Kdo je tedy světovou kožešinovou velmocí?

Záleží, z jakého úhlu se na věc podíváme. Až do loňského roku to bylo tak, že z hlediska spotřeby a zpracování kožešin světu dominovala Čína, za ní následovalo Rusko. Číňané sjížděli všechny možné světové aukce, kde kožešiny skupovali a dováželi je do své země. V Číně dokonce vznikla velká nákupní centra prodávající pouze kožešiny a výrobky z nich.

Čína už ale pravděpodobně bude dominovat i samotné produkci kožešin. V loňském roce byl v Číně zaznamenán nárůst produkce u norkových kožek až o 50 procent! Jen pro představu zde hovoříme o 60 milionech norkových kožek, 13 milionech liščích a 14 milionech kožek ze psíků mývalovitých. Čína je tak zodpovědná za více než půlku světové produkce. A možná jen pro zajímavost bych uvedla, že čínské kožešinové farmy vznikaly s podporou evropských chovatelů.

Jak vypadají podmínky kožešinových farem, po světě. Lze říct, že někde se ta zvířata mají lépe?

Kožešinové farmy po celém světě vypadají hodně podobně. Dokonce i chovné systémy v Číně jsou téměř stejné jako ty evropské. Takzvaná kožešinová zvířata — hlavně tedy norci a lišky — jsou stále ne zcela domestikovaná divoká zvířata, pro něž je život v kleci utrpením. Nelze tedy tvrdit, že by se někde v kleci v zajetí mohli mít lépe.

Celý problém kožešinových farem tkví v tom, že pokud se v nich zlepší podmínky tak, aby aspoň zčásti odpovídaly etologickým potřebám zvířat, stanou se pro chovatele nerentabilními a krachují. To se stalo například v Německu. Jen pro představu, třeba norek, který je napůl vodní živočich, musí mít nově přístup k vodě na plavání.

Kožešinové farmy tedy budou buď výhodné pro chovatele, ale zvířata budou trpět, anebo zavedou lepší podmínky pro zvířata, ale přestanou se vyplácet chovatelům. Zkrátka nemají budoucnost. Nejlépe se mají zvířata tam, kde neexistují kožešinové farmy. To jest přibližně ve 12 evropských zemích.

Jak vypadá život kožešinového zvířete?

Je velmi smutný. Zvířata jej prožijí ve strohých drátěných klecích, kde nemají ani pevné podlahy — aby tudy mohly propadávat exkrementy. Nemohou projevovat své přirozené chování, nemají se jak zabavit, jsou vystrašená. V důsledku těchto podmínek pak trpí například stereotypním chováním, což jsou neustále dokola opakované bezcílné pohyby, jenž mnozí odborníci považují za příznaky špatného welfare, tedy životní pohody zvířat. Lišky třeba typicky skáčou proti stěně klece, norci neustále běhají dokola. Kromě toho zvířata trpí různými nemocemi, jsou agresivní vůči ostatním i vůči sobě. Samice lišek dokonce mnohdy ze strachu zabíjejí svá mláďata.

A jakým způsobem kožešinová zvířata umírají?

Mláďata, která jsou určena ke zkožkování, umírají zhruba ve tři čtvrtě roce. Norci se zabíjejí v šesti až osmi měsících tak, jsou strčeni do boxu, kam proudí výfukové plyny. Prostě se udusí. Lišky se zabíjejí elektrickým proudem — elektrody jsou jim vloženy do tlamičky a konečníku.

Norek je noční a napůl vodní živočich — jak jsem již říkala —, je tedy zvyklý žít v blízkosti vod. Jinak je spíše samotářský a přes den se ukrývá. Pohybuje se v teritoriu až do vzdálenosti dvou kilometrů. Může se dožít i více než deseti let. Na farmě žije v kleci, kde často nemá přístup ani k vodě pitné, natož k vodě na plavání. Klece má formát listu A2 a pětačtyřicet centimetrů na výšku.

Lišky obecné jsou taktéž aktivní převážně v noci a obývají teritoria až do šestnácti čtverečných kilometrů. Na farmě mají ovšem klec pouze o půdorysu A0. Samice s mláďaty má pak klec jeden krát dva metry. Lišky se v přírodě řídí silnou sociální hierarchií, některé samice jsou dominantní a jiné podřízené. Porušení tohoto systému na farmě má někdy za následek již zmíněné zabíjení mláďat.

Které země chov kožešinových zvířat omezují? Jak dopadly pokusy o zákaz používání kožešin v Izraeli?

V Evropě je těchto zemí kolem desíti. Velká Británie, Rakousko, Holandsko nebo Slovinsko schválily úplné zákazy chovu všech zvířat na kožešiny. V Dánsku, které se jinak řadí mezi jednoho z největších evropských producentů, přijali zákaz chovu lišek. Pak jsou tady ale také země, které zavedly velmi přísné standardy pro chov kožešinových zvířat, což vedlo k postupnému úpadku tohoto odvětví. Sem patří například Švýcarsko. Kvůli přísným pravidlům skončily liščí a činčilí farmy také ve Švédsku. V celé EU pak platí zákaz obchodování s tuleními výrobky a s kočičími a psími kožešinami.

Izrael je velmi zvláštní případ. Projednává totiž legislativu, která by zakazovala kožešiny zcela. Podle mých informací je v současné době stále projednávána. Věřím, že bude brzy schválena.

Vaše organizace nyní vede kampaň „Proti srsti“, o co usilujete?

Chceme prosadit zákaz chovu kožešinových zvířat v České republice a snížit prodejnost pravých kožešin. Pracujeme s veřejností, vydáváme letáčky, pořádáme přednášky a promítání, máme informační stánky na akcích i billboardy nebo plakáty v hromadné dopravě. Organizujeme protesty. Lobbujeme na české i na evropské úrovni. Účastníme se různých připomínkových řízení. Staráme se také o iniciativu Obchod bez kožešin, jelikož práce přímo s prodejci je nezbytnou a důležitou součástí celého úsilí. Samozřejmě také monitorujeme situaci na českých kožešinových farmách a iniciovali jsme vznik Petice za zákaz chovu kožešinových zvířat v České republice. Máme již 26 000 podpisů.

S jakými reakcemi na svou práci se setkáváte?

Reakce vcelku odpovídají průzkumu, o kterém jsme již mluvili. Většina lidí, s nimiž o kožešinách mluvíme, je přesvědčena, že zabíjet zvířata kvůli takto zbytným produktům je nesmyslné. Objevují se samozřejmě i jisté obavy, co by se stalo, kdyby byl zákaz přijat, jako například to, že by vznikaly farmy na černo. To, ale můžeme s klidným svědomím popřít, jelikož v žádné zemi se nic takového nestalo. A hlavně bychom neměli přijímat legislativu s předpokladem, že se bude porušovat.

Jak na vaše návrhy reagují politici?

V červnu jsme se sešli s ministrem zemědělství Jurečkou, který nás vyslechl a slíbil, že se do konce prázdnin sejde také s „protistranou“, tedy chovateli. A tak se také stalo.

Počátkem září se kožešinové téma začalo projednávat na zasedání Zemědělského výboru a na jeho agendu se ještě v nějakém z blízkých zasedání znovu dostane. Soustředíme se tedy nyní především na schůzky s členy tohoto výboru. Vytvořili jsme událost na Facebooku s názvem „Napište politikům — zakažte kožešinové farmy!“, kde se mohou do oslovování zákonodárců zapojit také občané.

Veřejné mínění i smýšlení politiků se hodně mění, a sice tím správným směrem pro zvířata. Stále více nacházíme mezi politiky podporu pro náš návrh na zrušení kožešinových farem. Věřím, že se naše země již brzy přidá ke státům, kde se zvířata nezabíjejí kvůli rozmarům módy.

Co soudíte o sbotážních akcích směřovaných na kožešinové farmy? Letos v létě při jedné takové aktivisté postříkali norky růžovou barvou a majitel tvrdí, že jejich vinou zemřeli, což aktivisté odmítají. Ať už je pravda na té či oné straně, je to podle vás prospěšná a legitimní forma protestu?

Svoboda zvířat ze zásady postupuje pouze legální cestou a s poškozováním cizího majetku, zvířat nebo útoky na konkrétní osoby nesouhlasíme. Posprejování zvířat považujeme za velmi nešťastné. Nicméně není se čemu divit… Jestliže nebudeme jako společnost utrpení zvířat na kožešinových farmách bránit, společnost se v tomto směru začne radikalizovat.

K tvrzení majitele bych snad jen dodala, že se v médiích vyjádřil, že se barvu z norků snažil smýt ředidlem. Obrázek nechť si každý udělá sám.